To když se na její dluhopisy vrhly trhy a zdražily dluh nad splatitelnou úroveň sedmi procent. Zemské vlády eurozóny (státy se už neříká) musí poslouchat a ti, kteří si ještě hrají na neřízené volby, referenda nebo plebiscity jako řecký premiér, jsou buď poněkud natvrdlí nebo nevědí, co činí. Pokud někteří čtenáři poloneoficiální nejvyšší říšskou radu (GdF – Group de Francfort)) neznají (jedná za zavřenými dveřmi), tvoří ji osm členů: Merkelová, Sarkozy (úv Merkozy) Lagardeová (MMF), Draghi (ECB), Barroso (šéfkomisař EU), Juncker (Eurogroup), Herman van Rompuy (prezident EU) a Olli Rehn, (eufinanckomisař). .vláda narodní fronty
Stěžovat si, jako Angličané, že se Evropa vrací do časů Bourbonů, je směšné a je vidět, jak ti ostrované kontinentu vůbec nerozumí. Evropa teď potřebuje ještě více Evropy, integrace neintegrovatelných, a proto potřebuje silnou nevolenou vládu, která prosadí kázeň. Co chtěl dokázat tragikomický Papandreu výrokem, že „v napjaté době rostoucího znepokojení Řeků, že už nerozhodují o vlastní zemi, mělo být vyhlášení referenda úklonem vůči demonstrantům, aby alespoň aktem přímé demokracie sami rozhodli?” Dlužníci přece nemohou rozhodovat o nerozborném solidárním euru a Unie je vyšší ideál než aténská demokracie. Lid jižní Evropy, to jsou nezodpovědní hlupáci; vlády se u nich střídají jak počasí, z dluhů si pomáhají inflací (nebo devalvací) a když to teď v disciplině eura už nejde, neumí jejich politici razantně snižovat stavy úředníků, platy a důchody ani zvyšovat daně. Jak může lid rozhodovat o škrtech, které dopadají na jeho hlavu? Nejlépe bude, když v těchto neschopných státech zrušíme opozici a zavedeme jednotné vlády národní fronty. V zadních lavicích necháme sedět pár politických extremistů a bude vystaráno.
Problém s touto argumentací je dvojí. První se týká poválečné představy, že nevázaná liberální demokracie, na rozdíl od anglosaských zemí, v Evropě fungovat nemůže. Démos přece mnohdy propadal vábení nacionalismu, fašismu, nacismu i komunismu a dal to leckde najevo ve svobodných volbách. A proto musí být hloupé národy navzájem svázany nadnárodní vládou do tábora míru a solidarity. Ať se naučí poslouchat. Proti stojí aristotelská námitka, že moc korumpuje, nekontrolovatelná vláda (oligarchie) je špatná a proto mají lidé o svém osudu rozhodovat. Nepochybně se lid často chová velmi hloupě, ale krize vytvářejí ještě hloupější politici. Nepochybně se toho v demokracii moc neprosadí a už vůbec ne nějaké ideály. Zavádějící je však volba osvícené nesvobody.
Druhý problém se týká politické racionality. Na osvícené vládě elity (GdF) v dnešní krizi je víc než nadvláda nápadnější iracionalita zoufalých ideologů. Nebyla snad rizika společné měny známá? Všechny historické měnové unie mezi státy se rozpadly, Evropa nemůže být Spojenými státy (jednoho politického národa), ale unionisty realita nezajímala. A nezajímá ani dnes. Řekové nesměli ven z eurozóny, dluh jim ale odpuštěn být nemohl – nejdříve drastická redukce a dieta. Diktát škrtů je tvrdě deflační, snižování umělé zaměstnanosti a platů snižuje ceny pozdě a málo. Nevadí. Je nezbytná monumentální psychologicky nestravitelná redukce zbytnělého státu a desetiletí bídy. Kapitál prchá a schopní emigrují. Odbory zaměstnanců se proti propouštění (100 000) divoce bouří, vždyť mají ústavně garantovaná pracovní místa. A pod diktátem se pracuje ještě liknavěji a s vybíráním daní i s privatizací státního majetku se nepohne. Řekové pasivní rezistencí ovládají. Propad se už letos odhaduje na 10 procent HDP a státní dluh se navzdory odpisu (30 procent) novou půjčkou ještě o 30 miliard zvýší. Pomalý řízený bankrot vyvolává nacionální vášně, proti kterým kdysi Unie vznikla.
A tuhle medicínu teď chtějí naordinovat Itálii, na jejíž dluhy by Unie musela vyvolat celoevropskou inflaci. Není divu, že se šíří nadějné chýry, že se na tajných jednáních říšské rady snad chystá rozdělení eurozóny. Je možné, že by ideologie padla? Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
Stěžovat si, jako Angličané, že se Evropa vrací do časů Bourbonů, je směšné a je vidět, jak ti ostrované kontinentu vůbec nerozumí. Evropa teď potřebuje ještě více Evropy, integrace neintegrovatelných, a proto potřebuje silnou nevolenou vládu, která prosadí kázeň. Co chtěl dokázat tragikomický Papandreu výrokem, že „v napjaté době rostoucího znepokojení Řeků, že už nerozhodují o vlastní zemi, mělo být vyhlášení referenda úklonem vůči demonstrantům, aby alespoň aktem přímé demokracie sami rozhodli?” Dlužníci přece nemohou rozhodovat o nerozborném solidárním euru a Unie je vyšší ideál než aténská demokracie. Lid jižní Evropy, to jsou nezodpovědní hlupáci; vlády se u nich střídají jak počasí, z dluhů si pomáhají inflací (nebo devalvací) a když to teď v disciplině eura už nejde, neumí jejich politici razantně snižovat stavy úředníků, platy a důchody ani zvyšovat daně. Jak může lid rozhodovat o škrtech, které dopadají na jeho hlavu? Nejlépe bude, když v těchto neschopných státech zrušíme opozici a zavedeme jednotné vlády národní fronty. V zadních lavicích necháme sedět pár politických extremistů a bude vystaráno.
Problém s touto argumentací je dvojí. První se týká poválečné představy, že nevázaná liberální demokracie, na rozdíl od anglosaských zemí, v Evropě fungovat nemůže. Démos přece mnohdy propadal vábení nacionalismu, fašismu, nacismu i komunismu a dal to leckde najevo ve svobodných volbách. A proto musí být hloupé národy navzájem svázany nadnárodní vládou do tábora míru a solidarity. Ať se naučí poslouchat. Proti stojí aristotelská námitka, že moc korumpuje, nekontrolovatelná vláda (oligarchie) je špatná a proto mají lidé o svém osudu rozhodovat. Nepochybně se lid často chová velmi hloupě, ale krize vytvářejí ještě hloupější politici. Nepochybně se toho v demokracii moc neprosadí a už vůbec ne nějaké ideály. Zavádějící je však volba osvícené nesvobody.
Druhý problém se týká politické racionality. Na osvícené vládě elity (GdF) v dnešní krizi je víc než nadvláda nápadnější iracionalita zoufalých ideologů. Nebyla snad rizika společné měny známá? Všechny historické měnové unie mezi státy se rozpadly, Evropa nemůže být Spojenými státy (jednoho politického národa), ale unionisty realita nezajímala. A nezajímá ani dnes. Řekové nesměli ven z eurozóny, dluh jim ale odpuštěn být nemohl – nejdříve drastická redukce a dieta. Diktát škrtů je tvrdě deflační, snižování umělé zaměstnanosti a platů snižuje ceny pozdě a málo. Nevadí. Je nezbytná monumentální psychologicky nestravitelná redukce zbytnělého státu a desetiletí bídy. Kapitál prchá a schopní emigrují. Odbory zaměstnanců se proti propouštění (100 000) divoce bouří, vždyť mají ústavně garantovaná pracovní místa. A pod diktátem se pracuje ještě liknavěji a s vybíráním daní i s privatizací státního majetku se nepohne. Řekové pasivní rezistencí ovládají. Propad se už letos odhaduje na 10 procent HDP a státní dluh se navzdory odpisu (30 procent) novou půjčkou ještě o 30 miliard zvýší. Pomalý řízený bankrot vyvolává nacionální vášně, proti kterým kdysi Unie vznikla.
A tuhle medicínu teď chtějí naordinovat Itálii, na jejíž dluhy by Unie musela vyvolat celoevropskou inflaci. Není divu, že se šíří nadějné chýry, že se na tajných jednáních říšské rady snad chystá rozdělení eurozóny. Je možné, že by ideologie padla? Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.