Euro – zbraň hromadného ničení

Jako v transu nám opakují, že jde jen o krizi nedisciplinovaných zadlužených států, suverénních státních dluhopisů (Řecko, Portugalsko, Itálie) nebo o krizi bankovní, hypoteční či úvěrovou (Irsko, Španělsko), která infikuje solidární euro a ohrožuje mír a stabilitu v Evropě. Se zápalem hodným revoluční víry a s pocitem historické naléhavosti nás ujišťují, tak jako nedávno kancléřka Merkelová v Bundestagu, že: „Nikdo nemůže považovat půl století míru a prosperity v Evropě za samozřejmost a proto říkám, jestli se zhroutí euro, zhroutí se i Evropa. Máme historickou povinnost zachránit evropskou integraci, dílo našich předků po celých stoletích nenávisti a krveprolévání.” Vzpomínáte ještě na tábor míru a socialismu? Kdo není s námi, je pro válku. A to říká jinak normální, střízlivá politička. Co se to stalo, že záchrana eura rovná se záchrana Unie, v poslední době nazývanou dokonce Evropou?
Je známo, že profesionální politik nikdy nepřipustí omyl, zpátky ani krok, a bude zatloukat a zachraňovat důsledky svých činů. Od počátku monetární unie, zvláště po vyhoštění Anglie z měnového mechanismu, bylo známo, že tak rozdílné ekonomiky, jaké se v Evropě nacházejí, nelze beztrestně sevřít krunýřem jednotné měny. Teď vidíme názorně, jak takový trest vypadá. To přece nešťastné laciné euro nafouklo inflaci, státní deficity a bankovní spekulativní úvěry a hypotéky jižních států i Irska za masivního přispění všech evropských bank severních států. Mezi severem a jihem Evropy okamžitě vznikla vnitřní asymetrie běžného účtu větší než mezi Čínou a Amerikou. Sever investoval a prodával jihu, kterému také půjčoval. Lépe nám bylo bez eura, prohlásil Berlusconi, než jej eurokraté sesadili a na post italského premiéra jmenovali svého bývalého komisaře Montiho. Ale statistika výkonu Itálie mu dává za pravdu. S devalvací se žilo opravdu lépe.
Jak teď dál, jestliže strukturální chyba tkví v samotném euru a nikoli jen ve špatném chování politiků, jak nám namlouvají? Všechny pokusy srazit deficity zadlužených států škrty a půjčkami, a tak zarazit šíření nákazy, selhávají. Ještě nedávno solventní Itálii hrozí zkáza, už i Španělsko se ocitlo na hraně kritických 7 procent a obsluha dluhů zdražuje Francii. Dokonce i Německo už není schopno prodat všechny své dluhopisy. Dlužníci a věřitelé se navzájem likvidují, ratingy se zhoršují všem. Daleko zadluženější Anglie má poprvé v historii lacinější kredit než Německo. Tuhá monetární politika ECB podle německé doktriny v nadcházející recesi fungovat nemůže. Ale tisknout inflační peníze nebo monetizovat dluhy krizi sice oddálí (proto ten ohromný nátlak na neochotné Německo), ale pak přijde pád. A případným eurobondům světové trhy neuvěří, takže průměrný úrok dluhopisů eurozóny, který by snížil dluhovou zátěž jihu a zatížil solidární sever, dnes už neposkytnou. Vymluvné je fiasko emise prvního eurovalu.
Evropa netrpí dluhovou krizí (88 procent HDP je přece méně než USA), trpí strukturální krizí společné mezistátní měny. Trhy už solidaritě eurozóny za dnešních pravidel prostě nevěří. Nastává okamžik pravdy a žádná spasitelská rétorika integristů, ani falešný ideologický zápal o záchraně míru a stability na tom nic nezmění. Europtimisté a europesimisté teď mohou být zajedno. Cena za záchranu eura znamená buď zhoubnou inflaci, nebo fiskální politiku nějakého unijního direktoria, které přinutí severní státy, aby jižní dluhy solidárně zaplatily.
A zatím ohavná moc eura bude dál vytrvale podkopávat hospodářství a co horšího, ničit a korumpovat myšlení. Neb každé zlo je povahy duševní.