Fiskalunion

Ohrožení eurokrati, lépe řečeno, nevyléčitelní romantici, nikdy nepřipustí, v čem je podstata problému. Jsou hluboce přesvědčeni, a ekonomové okamžiku je v tom utvrzují, že společná měna je udržitelná za předpokladu jednotné fiskální vlády. Jenomže ekonomové často neberou ohled na dějiny a technické řešení je často dokonalé jen na papíře. Jde o to, jestli je tato pravda realizovatelná diktátem umělého soustátí a jestli může tak velká ekonomická asymetrie jihu a severu optimálně fungovat ve stejném režimu, nešitém na míru jednoho ani druhého. Pokud nemůže, tak je fiskální unie na dobré cestě k recesi a chudobě.
Zjišťuji, že eurokrize má čtyři roviny.
1. Na povrchu to vypadá, že dluhovou krizi spustily státní dluhy, které dluhopisy zdražují nad splatitelnou úroveň. A proto musíme naordinovat disciplinu, aby se tak v budoucnu už nikdy nestalo. V budoucnu jistě.
2. Jenže pod povrchem bují poněkud odlišná uvěrová krize bankovní a ta je dokonce třikrát větší. Navýšení eurovalu II. na 500 miliard (skutečných peněz) je stále nedostatečné a povolit Eurobance skupovat státní dluhy ve velkém je pro Německo zatím nepřijatelné. Zatím.
3. Až pod povrchem podpovrchu je skryt důvod bankovní krize – kazajka společné měny, jež zastavila všechny pokusy (pokud vůbec nějaké byly) o větší produktivitu. Teoreticky vzato, kdyby dnešní summit chtěl opravdu řešit celou krizi a ne jen její příznaky, dal by do kupy velké peníze (skupováním dluhopisů solventní Itálie) a pustil z eurozóny ostatní nesolventní státy jihu. Ostatně Itálie neroste už deset let, jak má teď chudinka za drastických škrtů najednou přibývat na váze? Snížit deficit potřebují sice všechny státy (včetně Německa), ale teď je potřeba škrty kompenzovat snižováním daní. Vždyť společné vysoké daně eurozóny produktivitu nespustí. Tvrdá deflační politika však povede i Itálii do bankrotu. Jak těžké argumentovat s lidmi, kteří jsou placeni za to, aby váš argument nepřijali! (Mark Twain). Zvláště s těmi, kteří obhajují svoji moc i důležitost a demokracie jim tolik překáží.
„Není to podivné, že Evropa pronásledovaná svou historií, tak rychle zapomíná?” napsal šéfredaktor anglického týdeníku Spectator Nelson Fraser. „Místo spouštění technokratických parašutistů à la Monti by si měli lidé připomenout hospodářský zázrak padesátých let, jenž se odehrál přesně opačně. Velcí státníci Adenauer a de Gasperi budovali hospodářství na principu individualismu a konkurence. O výkonnosti ekonomie se už (v Bruselu) dávno nemluví, jediné, co vidíme, je další puč, jak uchvátit větší porci moci.”
Tak jako anglická hrabství a Irsko, které se pomalu vyhrabuje z recese, měly by si státy konkurovat mimo jiné také daněmi. Nižší daně svědčí o větší schopnosti brzdit sociální stát – a to je čtvrtá dnes už civilizační úroveň eurokrize. Je ní absurdní představa (bohužel v Unii kodifikovaná), že existují absolutní àlidskoprávní” finanční požadavky vůči státu bez ohledu na jeho hospodářskou výkonnost.