.václav Havel: List z vězení
Nedílnou součástí onoho katastrofického poselství, které ke mně pravidelně tak dvakrát-třikrát doroka odněkud dolétne, je stížnost, že se „nic neděje“ nebo že se „nic nedělá“. Dalo by se čekat, že taková správa zde člověka obzvlášť raní, rozruší, deprimuje a že ho přímo donutí, aby zoufale zvolal: proč tu vlastně jsem? Jaký to má všechno smysl – když se nic neděje?
Nemíním nic zjednodušovat: neskrývám, že každá zpráva, že se něco smysluplného podniklo, tu člověka po čertech potěší; nechci také ty zprávy dávat všechny do jedného pytle – mohou být věcné, přesné, výstižné, i potrhlé a popletené. Přesto se však musím přiznat, že už dlouho na tenhle druh poselství reaguji vždy znovu a zcela spontánně právě opačným způsobem, než by se očekávalo: obvykle s větší či menší podrážděností odseknu: a co by se mělo dít? A proč by se vlastně mělo něco dít? A proč by musel pořád někdo „něco dělat“? A co vlastně?
Tato moje podrážděná reakce není ovšem reakcí na tu či onu konkrétní zprávu jako takovou, ale na určité poněkud zvrácené pojetí, které mi tenhle druh zpráv – ať už právem či neprávem – vždy znovu připomíná. Totiž pojetí založené na bludu, že vše stojí a padá s takzvaným „děním“, tj. děním jako takovým, neboť jakékoli dění je z principu lepší než jakékoli nedění. Jde tedy o jakýsi kult „dění pro dění“, „dělání pro dělání“, důležité je pouze, že „se“ „něco“ dělá – méně důležité nebo zcela pominutelné už pak je, co je to, kdo a proč to dělá, co to znamená či vyvolává, z čeho to vyrůstá. Smysl události se vyčerpává už prostě tím, že tato událost je: a není-li už tak důležité, čím je, je, naopak, pochopitelně velmi důležité, aby událostí bylo co nejvíc a aby byly co nejčastěji: jejich množství a frekvence jsou totiž mírou života. Mezi nimi je nicota rostoucí z dojmu, že když se nic neděje, tak se nic neděje“. Život se tak stává de facto trvalým umíráním, přerušovaným jen tu a tam nějakou událostí. Je-li událostí víc, zdá sa, že víc žijeme, je-li jich méně nebo nejsou-li žádné, smrt se zdá být neodvratná. Nepovažuji – samo o sobě – vůbec za důležité, zda se děje hodně nebo málo věcí, a vůbec se mi nezdá, že kvantita vnějškového dění sama cokoli podstatnějšího říká. Důležité je podle mého názoru pouze, zda to, co se děje či neděje, má smysl, nebo nemá. Dojem, že „když se nic neděje, tak se nic neděje“, je předsudkem ducha povrchního, nesamostatného a dutého, propadlého době, která sama sobě dokáže vykazovat svou výtečnost jen kvantitou pseudodění, které si trvale – jako včelička – k tomu účelu organizuje. Jak často je přece ve skutečnosti ticho výmluvnější než sebevýmluvnější řeč! Jak často má jedno dobře zvolené a správně umístněné slovo silnější očistný účinek než desítky a stovky stran dobře míněného tlachání! Jak často mlčky, jen se skromným a smutně sebeironickým úsměvem držený postoj má nepoměrně vyšší stupeň duchovní emanace než všechna agilní upovídanost, všechna ta neustálá verbální sebekomentace, všechno to úsilí každou věc donekonečna rozžvaltávat, a tím nakonec jedině usmrtit.
Bývaly zřejmě heroické doby krásně zmateného těkání, kmitání, poletování, hektické aktivity, kdy každý dělal všechno, všichni byli na sebe hodní a společně a vesele všechno snášeli, každý každému pomáhal a nikdo nikomu nic neodmítl. Každé společenství má takovou dobu mladosti. Zřejmě se tu a tam objeví nostalgická vzpomínka – a na jejím pozadí pocit, že se „nic neděje“. Jenže to je přesně onen bod, kdy je třeba zmobilizovat veškerou ostražitost a zreflektovat zavčas nebezpečí, ktré tu hrozí a které by mohlo povážlivě připomenout ten známý tobogan od nadšenectví k nihilismu, po kterém se svého času zhouply celé šiky našich o něco málo starších spoluobčanů. Věru smutná představa, že takhle by měli končit ti, kteří celou podstatou svého antifanatického a antiiluzionistického postoje se zdáli být proti čemukoli takovému imunní!
Zkrátka a dobře: je mi jedno, zda se toho děje hodně nebo málo; zajímá mě jen, zda to, co se děje – anebo neděje! – má svůj smysl, a jaký. Jsem pro věci, které mají smysl: autenticitu, zakotvenost, originalitu, švih, přiměřenost, vkus, sdělnost, apelativnost, srozumění se svou chvílí, prostě hlavu a patu. Jedna taková věc – třeba za půl roku nebo za rok – mi je milejší než všechna eventuální dřina, byť byla vedena úmysly sebešlechetnějšími, pokud jejím smyslem není nic jiného, než aby se něco dělo. To většinou jen devalvuje stanoviska, vyčerpává (a ohrožuje) lidi, a beztak nakonec zanechává jen pocit marnosti. A vůbec: tam, kde není život zazděn do vnějškovosti dění a kde jakékoli „nedění“ není automaticky pociťováno jako smrt, tam může přece smysluplně zaznít i mlčení – hrdé, důstojné, sebevědomé, svobodné. Mlčení nikoli jako prázdnota, ale jako svrchované a přitom pokorné vědění. Mlčení jako smysluplnost. Mlčení jako ono heideggerovské tiché usebrání, v němž se setkávají věci se světem, odkazují navzájem k sobě a stávají si tím teprve bytostně samy sebou. Anebo jako ta levinasovská „předpůvodní“ vystavenost, předcházející zradě slov. Držet postoj mlčky a trvale je opravdu víc než ho křičet a záhy opustit! Nehledě k tomu, že mlčenlivý partner, o němž nelze nikdy tušit napřed, kdy se ozve a k čemu, ale u něhož je jisté, že ozve-li se, bude to úder zvonu, je přece schopen daleko lépe zneklidňovat svět než ten, kterého mají, takříkajíc, už všichni dávno přečteného. List Václava Havla z väzenia je datovaný 5. februára 1983.
.václav Havel: Daj to sem!
Bylo časné ráno 1965 nebo 1966 – už nevím a my s přítelem Janem N. vystoupili nevyspalí, unavení a dost zdecimovaní hektickým děním předchozích dní na letišti v Bratislavě s úkolem sbírat podpisy slovenských kolegů na žádost o svolání mimořádné konference Svazu čs. spisovatelů, na níž by plénum zaujalo stanovisko k některým absurdním protikulturním zákrokům tehdejší moci. (Kdyby nám to podepsala třetina členů, musela by konference podle stanov Svazu být – ale copak by mohla být? Dnes se nám to jeví jako nějaká pohádka z Tisíce a jedné noci, ale tehdy bylo všechno jinak: stát byl z té věci skutečně dost vyděšený, skutečně mu nebylo dost jasné, co má dělat a jak to má zařídit, abychom tu třetinu nesehnali.)
Seděli sme s Honzou N. v letištní hale a uvažovali, ke komu jít dřív a ke komu později, jak je vlastně všechny najít (adresy jsme, pokud jsi vzpomínám, neměly a Bratislavu neznali.) Když se už trochu rozednilo, vyšli jsme na ulici a za několik minut se za našimi zády ozve: Kdeže, chlapci, idete? Byl to Juraj Špitzer a my mu řekli, co tu pohledáváme. On nám sdělil, že jsme v Bratislavě už očekáváni (rozhodnutí, že tam poletíme, padlo někdy o půlnoci!), protože z ÚV KSČ z Prahy v noci obtelefonovávali všechny slovenské spisovatele – straníky, aby jim zakázali nám to podepsat. Řekli jsme s Janem N.: A sakra! Špitzer na to: Nič sa nebojte, poďte so mnou! My: Kam? Špitzer: Ale máme schôdzu rozšíreného vedenia Zväzu, kde nám bude Mihálik ešte raz vysvetlovať, prečo vám to nikto nesmie podpísať. My: A tam máme jít s váma? On: Čoby nie, aspoň tam poviete, čo chcete. A tak nás tam vzal. Bylo tam asi dvacet lidí, některé jsme trochu znali, některé ne. Snědl jsem nenápadně prášek na povzbuzení a podařilo se mi – samozřejmě s výdatnou pomocí Honzy N. – v asi hodinovém expozé vysvětlit kulturní, historickou, mravní a politickou důležitost naší petice. Pak byla debata, odpovídali jsme na dotazy, vysvětlovali, hádali se, atd. Mihálik obsáhle vysvětloval, že naše věc je ranou pod pás straně a tím i celé „kulturní frontě“, jiní říkali opak, čas ubíhal, bylo už poledne, nebralo to konce, ale bylo to dobré: čím dál, tím víc přítomných bylo na naší straně a říkalo, že máme pravdu a že jsou situace, kdy pravda je důležitější než vůle strany. Vždycky při těchle dilematech nad peticemi (a co jsem jich už zažil!) je nejdůležitejší vystihnout správné okamžik, kdy ty podpisové archy vytáhnout z aktovky a položit na stůl: jsou totiž čas od času okamžiky, kdy je jasné, že to dotyčný podepíše, ale může se stát, že o minutu dŕív nebo minutu později by to nepodepsal. (A mockrát to tahat z aktovky a zase strkat zpět taky nejde.) Zdálo se, že příznivý okamžik nastává, já se podíval tázavě na Honzu N., on přikývl, já to tedy vytáhl a položil na stůl: v tu chvíli přibližně dvě třetiny přítomných byly totiž zřetelňe rozhodnuty podepsat. První z nich – už se tak trochu vstávalo – se blížil k archům, já byl lehce nervózní – a pak najednou vstal Mihálik a řekl: Nech už to je ako chce, Slováci sa musia zachovať jednotne! Všichni se zarazili, nastalo hluboké ticho, Mihálik zamířil ke dveřím a pak všichni – včetně těch, co už stáli nad našimi archy a sahali do kapsy pro pero – se začali tiše a trochu rozpačitě blížit (nebo spíš plížit) ke dveřím a k věšákům, kde měli své kabáty, klobouky a čepice. Bylo nám jasné, že ze Slovenska už zřejmě moc podpisů nepřivezeme, a já ty archy začal zase nenápadně strkat zpátky do aktovky. A v tom okamžiku se stala věc, kvůli které o té prapodivné Příhodě vlastně píšu: najednou vstal od stolu jeden hezkej chlap s výraznou tváří, který za celé dopoledne vůbec nic neřekl, přistoupil ke mně a povídá: Daj to sem! Já – docela už z toho všeho popletený – vytáhl ty podpisové archy zase z aktovky ven a položil je na stůl. Ten chlapík vytáhl pero, napsal tam: Dominik Tatarka, plácl mě do zad, a aniž se na kohokoli podíval nebo cokoli dalšího řekl, odešel pryč. Honza N. a já jsme za ním jen vyjeveně civěli. Konec té příhody už snad ani nemusím říkat: ti všichni, co už měli na sobě kabáty a klobouky, se vrátili, tiše seřadili a jeden po druhém to podepisovali. Mihálik prásknul dveřmi a vypadl, možná ještě někdo s ním, to už nevím. Slováci se nezachovali docela jednotně, ale téměř.
Tak jsem poznal Dominika Tatarku.
Dominiku, buďte dlouho zdráv a při síle a buďte takový, jaký jste a jaký – aspoň až kam má paměť sahá – jste byl vždycky!
Text je zdravicou Václava Havla k sedemdesiatke Dominka Tatarku. Napísaný bol vo februári roku 1983.
Nedílnou součástí onoho katastrofického poselství, které ke mně pravidelně tak dvakrát-třikrát doroka odněkud dolétne, je stížnost, že se „nic neděje“ nebo že se „nic nedělá“. Dalo by se čekat, že taková správa zde člověka obzvlášť raní, rozruší, deprimuje a že ho přímo donutí, aby zoufale zvolal: proč tu vlastně jsem? Jaký to má všechno smysl – když se nic neděje?
Nemíním nic zjednodušovat: neskrývám, že každá zpráva, že se něco smysluplného podniklo, tu člověka po čertech potěší; nechci také ty zprávy dávat všechny do jedného pytle – mohou být věcné, přesné, výstižné, i potrhlé a popletené. Přesto se však musím přiznat, že už dlouho na tenhle druh poselství reaguji vždy znovu a zcela spontánně právě opačným způsobem, než by se očekávalo: obvykle s větší či menší podrážděností odseknu: a co by se mělo dít? A proč by se vlastně mělo něco dít? A proč by musel pořád někdo „něco dělat“? A co vlastně?
Tato moje podrážděná reakce není ovšem reakcí na tu či onu konkrétní zprávu jako takovou, ale na určité poněkud zvrácené pojetí, které mi tenhle druh zpráv – ať už právem či neprávem – vždy znovu připomíná. Totiž pojetí založené na bludu, že vše stojí a padá s takzvaným „děním“, tj. děním jako takovým, neboť jakékoli dění je z principu lepší než jakékoli nedění. Jde tedy o jakýsi kult „dění pro dění“, „dělání pro dělání“, důležité je pouze, že „se“ „něco“ dělá – méně důležité nebo zcela pominutelné už pak je, co je to, kdo a proč to dělá, co to znamená či vyvolává, z čeho to vyrůstá. Smysl události se vyčerpává už prostě tím, že tato událost je: a není-li už tak důležité, čím je, je, naopak, pochopitelně velmi důležité, aby událostí bylo co nejvíc a aby byly co nejčastěji: jejich množství a frekvence jsou totiž mírou života. Mezi nimi je nicota rostoucí z dojmu, že když se nic neděje, tak se nic neděje“. Život se tak stává de facto trvalým umíráním, přerušovaným jen tu a tam nějakou událostí. Je-li událostí víc, zdá sa, že víc žijeme, je-li jich méně nebo nejsou-li žádné, smrt se zdá být neodvratná. Nepovažuji – samo o sobě – vůbec za důležité, zda se děje hodně nebo málo věcí, a vůbec se mi nezdá, že kvantita vnějškového dění sama cokoli podstatnějšího říká. Důležité je podle mého názoru pouze, zda to, co se děje či neděje, má smysl, nebo nemá. Dojem, že „když se nic neděje, tak se nic neděje“, je předsudkem ducha povrchního, nesamostatného a dutého, propadlého době, která sama sobě dokáže vykazovat svou výtečnost jen kvantitou pseudodění, které si trvale – jako včelička – k tomu účelu organizuje. Jak často je přece ve skutečnosti ticho výmluvnější než sebevýmluvnější řeč! Jak často má jedno dobře zvolené a správně umístněné slovo silnější očistný účinek než desítky a stovky stran dobře míněného tlachání! Jak často mlčky, jen se skromným a smutně sebeironickým úsměvem držený postoj má nepoměrně vyšší stupeň duchovní emanace než všechna agilní upovídanost, všechna ta neustálá verbální sebekomentace, všechno to úsilí každou věc donekonečna rozžvaltávat, a tím nakonec jedině usmrtit.
Bývaly zřejmě heroické doby krásně zmateného těkání, kmitání, poletování, hektické aktivity, kdy každý dělal všechno, všichni byli na sebe hodní a společně a vesele všechno snášeli, každý každému pomáhal a nikdo nikomu nic neodmítl. Každé společenství má takovou dobu mladosti. Zřejmě se tu a tam objeví nostalgická vzpomínka – a na jejím pozadí pocit, že se „nic neděje“. Jenže to je přesně onen bod, kdy je třeba zmobilizovat veškerou ostražitost a zreflektovat zavčas nebezpečí, ktré tu hrozí a které by mohlo povážlivě připomenout ten známý tobogan od nadšenectví k nihilismu, po kterém se svého času zhouply celé šiky našich o něco málo starších spoluobčanů. Věru smutná představa, že takhle by měli končit ti, kteří celou podstatou svého antifanatického a antiiluzionistického postoje se zdáli být proti čemukoli takovému imunní!
Zkrátka a dobře: je mi jedno, zda se toho děje hodně nebo málo; zajímá mě jen, zda to, co se děje – anebo neděje! – má svůj smysl, a jaký. Jsem pro věci, které mají smysl: autenticitu, zakotvenost, originalitu, švih, přiměřenost, vkus, sdělnost, apelativnost, srozumění se svou chvílí, prostě hlavu a patu. Jedna taková věc – třeba za půl roku nebo za rok – mi je milejší než všechna eventuální dřina, byť byla vedena úmysly sebešlechetnějšími, pokud jejím smyslem není nic jiného, než aby se něco dělo. To většinou jen devalvuje stanoviska, vyčerpává (a ohrožuje) lidi, a beztak nakonec zanechává jen pocit marnosti. A vůbec: tam, kde není život zazděn do vnějškovosti dění a kde jakékoli „nedění“ není automaticky pociťováno jako smrt, tam může přece smysluplně zaznít i mlčení – hrdé, důstojné, sebevědomé, svobodné. Mlčení nikoli jako prázdnota, ale jako svrchované a přitom pokorné vědění. Mlčení jako smysluplnost. Mlčení jako ono heideggerovské tiché usebrání, v němž se setkávají věci se světem, odkazují navzájem k sobě a stávají si tím teprve bytostně samy sebou. Anebo jako ta levinasovská „předpůvodní“ vystavenost, předcházející zradě slov. Držet postoj mlčky a trvale je opravdu víc než ho křičet a záhy opustit! Nehledě k tomu, že mlčenlivý partner, o němž nelze nikdy tušit napřed, kdy se ozve a k čemu, ale u něhož je jisté, že ozve-li se, bude to úder zvonu, je přece schopen daleko lépe zneklidňovat svět než ten, kterého mají, takříkajíc, už všichni dávno přečteného. List Václava Havla z väzenia je datovaný 5. februára 1983.
.václav Havel: Daj to sem!
Bylo časné ráno 1965 nebo 1966 – už nevím a my s přítelem Janem N. vystoupili nevyspalí, unavení a dost zdecimovaní hektickým děním předchozích dní na letišti v Bratislavě s úkolem sbírat podpisy slovenských kolegů na žádost o svolání mimořádné konference Svazu čs. spisovatelů, na níž by plénum zaujalo stanovisko k některým absurdním protikulturním zákrokům tehdejší moci. (Kdyby nám to podepsala třetina členů, musela by konference podle stanov Svazu být – ale copak by mohla být? Dnes se nám to jeví jako nějaká pohádka z Tisíce a jedné noci, ale tehdy bylo všechno jinak: stát byl z té věci skutečně dost vyděšený, skutečně mu nebylo dost jasné, co má dělat a jak to má zařídit, abychom tu třetinu nesehnali.)
Seděli sme s Honzou N. v letištní hale a uvažovali, ke komu jít dřív a ke komu později, jak je vlastně všechny najít (adresy jsme, pokud jsi vzpomínám, neměly a Bratislavu neznali.) Když se už trochu rozednilo, vyšli jsme na ulici a za několik minut se za našimi zády ozve: Kdeže, chlapci, idete? Byl to Juraj Špitzer a my mu řekli, co tu pohledáváme. On nám sdělil, že jsme v Bratislavě už očekáváni (rozhodnutí, že tam poletíme, padlo někdy o půlnoci!), protože z ÚV KSČ z Prahy v noci obtelefonovávali všechny slovenské spisovatele – straníky, aby jim zakázali nám to podepsat. Řekli jsme s Janem N.: A sakra! Špitzer na to: Nič sa nebojte, poďte so mnou! My: Kam? Špitzer: Ale máme schôdzu rozšíreného vedenia Zväzu, kde nám bude Mihálik ešte raz vysvetlovať, prečo vám to nikto nesmie podpísať. My: A tam máme jít s váma? On: Čoby nie, aspoň tam poviete, čo chcete. A tak nás tam vzal. Bylo tam asi dvacet lidí, některé jsme trochu znali, některé ne. Snědl jsem nenápadně prášek na povzbuzení a podařilo se mi – samozřejmě s výdatnou pomocí Honzy N. – v asi hodinovém expozé vysvětlit kulturní, historickou, mravní a politickou důležitost naší petice. Pak byla debata, odpovídali jsme na dotazy, vysvětlovali, hádali se, atd. Mihálik obsáhle vysvětloval, že naše věc je ranou pod pás straně a tím i celé „kulturní frontě“, jiní říkali opak, čas ubíhal, bylo už poledne, nebralo to konce, ale bylo to dobré: čím dál, tím víc přítomných bylo na naší straně a říkalo, že máme pravdu a že jsou situace, kdy pravda je důležitější než vůle strany. Vždycky při těchle dilematech nad peticemi (a co jsem jich už zažil!) je nejdůležitejší vystihnout správné okamžik, kdy ty podpisové archy vytáhnout z aktovky a položit na stůl: jsou totiž čas od času okamžiky, kdy je jasné, že to dotyčný podepíše, ale může se stát, že o minutu dŕív nebo minutu později by to nepodepsal. (A mockrát to tahat z aktovky a zase strkat zpět taky nejde.) Zdálo se, že příznivý okamžik nastává, já se podíval tázavě na Honzu N., on přikývl, já to tedy vytáhl a položil na stůl: v tu chvíli přibližně dvě třetiny přítomných byly totiž zřetelňe rozhodnuty podepsat. První z nich – už se tak trochu vstávalo – se blížil k archům, já byl lehce nervózní – a pak najednou vstal Mihálik a řekl: Nech už to je ako chce, Slováci sa musia zachovať jednotne! Všichni se zarazili, nastalo hluboké ticho, Mihálik zamířil ke dveřím a pak všichni – včetně těch, co už stáli nad našimi archy a sahali do kapsy pro pero – se začali tiše a trochu rozpačitě blížit (nebo spíš plížit) ke dveřím a k věšákům, kde měli své kabáty, klobouky a čepice. Bylo nám jasné, že ze Slovenska už zřejmě moc podpisů nepřivezeme, a já ty archy začal zase nenápadně strkat zpátky do aktovky. A v tom okamžiku se stala věc, kvůli které o té prapodivné Příhodě vlastně píšu: najednou vstal od stolu jeden hezkej chlap s výraznou tváří, který za celé dopoledne vůbec nic neřekl, přistoupil ke mně a povídá: Daj to sem! Já – docela už z toho všeho popletený – vytáhl ty podpisové archy zase z aktovky ven a položil je na stůl. Ten chlapík vytáhl pero, napsal tam: Dominik Tatarka, plácl mě do zad, a aniž se na kohokoli podíval nebo cokoli dalšího řekl, odešel pryč. Honza N. a já jsme za ním jen vyjeveně civěli. Konec té příhody už snad ani nemusím říkat: ti všichni, co už měli na sobě kabáty a klobouky, se vrátili, tiše seřadili a jeden po druhém to podepisovali. Mihálik prásknul dveřmi a vypadl, možná ještě někdo s ním, to už nevím. Slováci se nezachovali docela jednotně, ale téměř.
Tak jsem poznal Dominika Tatarku.
Dominiku, buďte dlouho zdráv a při síle a buďte takový, jaký jste a jaký – aspoň až kam má paměť sahá – jste byl vždycky!
Text je zdravicou Václava Havla k sedemdesiatke Dominka Tatarku. Napísaný bol vo februári roku 1983.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.