Disidentské obdobie bolo jeho najstatočnejším momentom. V konflikte medzi slobodou a totalitarizmom stál na správnej strane, vydaný moci napospas, obrnený len „mocou bezmocných“. To nebol disent v teple prognostických ústavov, ale v chlade ústavov „nápravnovýchovných“.
Za vtedajšie Havlove názory, ako ukazuje citát z jeho textu Politika a svedomie (1984),
by sa nemusel hanbiť žiadny konzervatívec:
„...z hlediska obrany a zájmů západního světa není zrovna moc dobré, když někdo říká ‚raději rudý než mrtvý‘; ...takové heslo je neklamným signálem, že ten, kdo ho volá, rezignoval na své lidství…Nepřítomnost hrdinů, vědoucích, proč umírají, je prvním krokem k hromadám mrtvol těch, kteří byli poraženi už jen jako dobytek. Jinými slovy: heslo ‚radějí rudý než mrtvý‘ mne neirituje jako projev kapitulace před Sovětským svazem. Děsí mne jako výraz rezignace západního člověka na smysl života…To heslo totiž ve skutečnosti říká: nic nestojí za oběť života…Čili: nic nestojí za nic. Nic nemá smysl. Je to filozofie čiré negace lidství. Sovětské totalitě taková filozofie pouze politicky pomáhá. Západní totalitu však bezprostředně tvoří. Nemohu se zkrátka zbavit dojmu, že západní kulturu daleko víc než rakety SS 20 ohrožuje západní kultura sama. A když mi jeden francouzský levicový student s upřímným zápalem v očích řekl, že gulag byla daň ideálům socialismu a Solženicyn je jen osobně zatrpklý muž, zmocnila se mne hluboká nostalgie. Což se Evropa opravdu není schopna poučit ze své vlastní historie? Což opravdu tento milý chlapec nepochopí, že i ten nejsugestivnější projekt ‚obecného blaha‘ sám sebe usvědčí z nelidskosti v okamžiku, kdy si vyžádá jedinou nedobrovolnou smrt (nikoli tedy tu, která je vědomou obětí života), což to opravdu nepochopí dřív, než ho zakatrují v nějaké katorze poblíž Toulouse?“
Po Nežnej revolúcii mal Havel absolútnu autoritu a mohol mať aj absolútnu moc, keby chcel. Slúži mu ku cti, že po nej nesiahol. Priviedol krajinu k ústavnej, parlamentnej demokracii. Nezabránil rozpadu Česko-Slovenska politicky, ale nebránil mu ani mocensky. Umožnil mierový rozchod, ktorý sa potom stal základom vynikajúcich česko-slovenských vzťahov.
Po vzniku samostatnej ČR sa logicky stal prvým prezidentom. Vo svojom druhom období sa často vzďaloval od reality a unikal do sfér ezoterických, do sfér úvah o „globálnych problémoch sveta“ a globálnej svetovej vláde, a dospieval k záverom, ktoré by boli z hľadiska našich slobôd škodlivé. Vždy však bol hlasom lojality voči spojencom, hlavne počas ozbrojených konfliktov – keď masky padajú a jasne sa ukazuje, kto je priateľ a kto nie.
Na českú verejnosť veľmi zapôsobilo slovenské vyhlásenie štátneho smútku na deň, keď mal pohreb. Bolo to nesamozrejmé gesto priateľstva, a preto cenené. Václav Havel aj vo svojej smrti ešte raz spojil Čechov a Slovákov. Je symbolom nášho priateľstva.
Autor je poradca českého premiéra Petra Nečasa.
Za vtedajšie Havlove názory, ako ukazuje citát z jeho textu Politika a svedomie (1984),
by sa nemusel hanbiť žiadny konzervatívec:
„...z hlediska obrany a zájmů západního světa není zrovna moc dobré, když někdo říká ‚raději rudý než mrtvý‘; ...takové heslo je neklamným signálem, že ten, kdo ho volá, rezignoval na své lidství…Nepřítomnost hrdinů, vědoucích, proč umírají, je prvním krokem k hromadám mrtvol těch, kteří byli poraženi už jen jako dobytek. Jinými slovy: heslo ‚radějí rudý než mrtvý‘ mne neirituje jako projev kapitulace před Sovětským svazem. Děsí mne jako výraz rezignace západního člověka na smysl života…To heslo totiž ve skutečnosti říká: nic nestojí za oběť života…Čili: nic nestojí za nic. Nic nemá smysl. Je to filozofie čiré negace lidství. Sovětské totalitě taková filozofie pouze politicky pomáhá. Západní totalitu však bezprostředně tvoří. Nemohu se zkrátka zbavit dojmu, že západní kulturu daleko víc než rakety SS 20 ohrožuje západní kultura sama. A když mi jeden francouzský levicový student s upřímným zápalem v očích řekl, že gulag byla daň ideálům socialismu a Solženicyn je jen osobně zatrpklý muž, zmocnila se mne hluboká nostalgie. Což se Evropa opravdu není schopna poučit ze své vlastní historie? Což opravdu tento milý chlapec nepochopí, že i ten nejsugestivnější projekt ‚obecného blaha‘ sám sebe usvědčí z nelidskosti v okamžiku, kdy si vyžádá jedinou nedobrovolnou smrt (nikoli tedy tu, která je vědomou obětí života), což to opravdu nepochopí dřív, než ho zakatrují v nějaké katorze poblíž Toulouse?“
Po Nežnej revolúcii mal Havel absolútnu autoritu a mohol mať aj absolútnu moc, keby chcel. Slúži mu ku cti, že po nej nesiahol. Priviedol krajinu k ústavnej, parlamentnej demokracii. Nezabránil rozpadu Česko-Slovenska politicky, ale nebránil mu ani mocensky. Umožnil mierový rozchod, ktorý sa potom stal základom vynikajúcich česko-slovenských vzťahov.
Po vzniku samostatnej ČR sa logicky stal prvým prezidentom. Vo svojom druhom období sa často vzďaloval od reality a unikal do sfér ezoterických, do sfér úvah o „globálnych problémoch sveta“ a globálnej svetovej vláde, a dospieval k záverom, ktoré by boli z hľadiska našich slobôd škodlivé. Vždy však bol hlasom lojality voči spojencom, hlavne počas ozbrojených konfliktov – keď masky padajú a jasne sa ukazuje, kto je priateľ a kto nie.
Na českú verejnosť veľmi zapôsobilo slovenské vyhlásenie štátneho smútku na deň, keď mal pohreb. Bolo to nesamozrejmé gesto priateľstva, a preto cenené. Václav Havel aj vo svojej smrti ešte raz spojil Čechov a Slovákov. Je symbolom nášho priateľstva.
Autor je poradca českého premiéra Petra Nečasa.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.