.pán Merta, vy ste hrávali s ETC už v osemdesiatych rokoch, v rámci čundergroundu. Ako si spomínate na toto obdobie?
Jako na jeden dlouhý kabaret. Hrálo se improvizovaně, v malých sálech, většinou na kolejích. Z té doby si pamatuju nadšení, energii a sebevražednou chuť ztrapnit se přímo před lidmi, kteří ovšem dobře tušili, na co jdou. Hrál jsem tedy i na flétnu, housle, Vláďa Mišík bubnoval na obal od španělky, Honza Hrubý exceloval i v písních, které slyšel poprvé. Někdy i naposled.
.ako prišlo k obnove tejto spolupráce pre album Ponorná řeka?
Pravidelně jsme o tom mluvili, až se objevil Luboš Houdek z Galéna a svou příšernou důkladností nás sehnal dohromady.
.čítal som vyjadrenia iných hudobníkov, že sa s vami ťažko hrá, pretože ste nepredvídateľný. Čo je na tom pravdy?
Hodně. I když jsem se už taky naučil hrát jednodušeji, neutíkat, neškobrtat, přece jenom zůstávám nevyrovnaným folkařem.
.folkáč má vždy v nejakom období života chuť na dylanovskú vec, čiže vyskúšať si spoluprácu s kapelou. Bol to aj váš prípad?
Slyším písničky v hlavě jako celé aranžmá. Stejně se pokouším zahrát na kytaru basovou linku, sem-tam zasóluju, zajedu do sborů...Mít skutečnou kapelu je ale luxus.
.ponorná řeka znie veľmi aktuálne, aj keď jednotlivé piesne sú z rôznych období vášho života. Podľa čoho ste vyberali pesničky na tento album?
Staré, ponuré texty dohnala nová doba. Ale hlavně vybírali kluci, mají cit pro to, co ještě jde podkreslit, a co už je pro kapelu nehratelné.
.som rád, že sa na album dostala pieseň Vzdálené výstřely, ktorú som raz počul na koncerte, ale nevedel som ju nikde zohnať. Podľa mňa je to skvost. Prečo ste ju vytiahli na tento album a ako vznikla táto pieseň?
Je to, bohužel, stále přítomné varování. Počkej po volbách...
.nový album ste pomenovali Ponorná řeka podľa titulnej skladby, v ktorej, ako som ju správne pochopil, spievate o ľudskom svedomí ako ponornej rieke, v ktorej sa všetko stráca, ale aj vynára. Prečo ste sa rozhodli pre tento názov?
Krásné tajemné přírodní jevy a temné zákruty duše mají podmanivá jména. Jsme nakonec taky jenom shluky pocitů, hříchů a běsů, které nás strhnou, schovají milosrdně pod zem, aby se zase vynořily, nečekaně a zrádně, na zcela neznámém místě. Jsme to my, ale proměnění čímsi temným v paměti.
.jednou z mojich obľúbených piesní je swingová By By Miss Blanche. Existovala táto osoba alebo je to len fikcia?
Ano, dámě jsme taky říkali Máma Čunderground nebo Máma Baklažan. Ale takových Miss Blanche bude víc. Teď mi jednu představili v krčmě u Kutné Hory. Umí udělat dobrou náladu.
.prvý album s ponovembrovými piesňami sa volal Filmy v hlave a vydali ste ho až v roku 2004. Prečo ste čakali tak dlho?
Neměl jsem chuť dávat do oběhu nedodělané, dlouhé, negativistické písně. Kolem nás letí tuny popílku, jedů, a taky akustický smog. Ohlušujeme se jako společnost. Nechtělo se mi přidávat svůj hlas.
.na novom albume je mnoho odkazov na sajrajt v spoločnosti, ktorý je vlastne rovnaký tak u nás, ako aj u vás. Havel ten stav nazval „blbou náladou.“ Aké pomenovanie by ste použili vy?
Čas před bouří. Ať mají blbou náladu ti, kteří ji vytvořili.
.keď sme si minulý rok pripomínali 17. november, tak ma prekvapilo, že z tohto dátumu mi zostala horká chuť v ústach. Uvedomil som si, že to, čo vládne v bývalom Československu, nie je občianska spoločnosť, po ktorej sme túžili, ale skôr mafiánsky kapitalizmus. Ako to vidíte vy? Muselo to dopadnúť takto?
Ne. Byli jsme nedůslední, líní, opojení sami sebou a virválem, jaký udělal v médiích neopakovatelný příběh jednoho neopakovatelného člověka. Za něj se schovalo mnoho počátečních lží, úskoků, zrad a sebeklamů.
.bolo pravidlom, že folkáči vo svojich piesňach spievali o tom, čo sa deje okolo nich. Ale medzi mladými folkáčmi takých veľa nie je a ak aj na nejakých natrafím, tak ich vlastne málokto pozná. Čo si myslíte o súčasných pesničkároch?
Jdou po náladě, jsou hraví, nemají potřebu se veřejně drásat. Mají větší sebekontrolu, umí vystupovat, ctí žánry, táhne je to k world music. Jsou prostě vzdělanější — a možná taky proto i hratelní v rádiu.
.pritom vo svete dnes citíť silnú pesničkársku vlnu. Napriek pretechnizovanému svetu je stále hlad po trubadúrskych piesňach.
Znám to jen z rádia. Říkají tomu eklektické písničkaření: z každého dortu vyzobnou to nejlepší, míchají trsátkový doprovod s jednoduchými popovými riffy, zpívají, neobtěžují chrapláky. Doba tvrdých starých bardů je pryč.
.raz sa pýtali Dylana, či bude mať nasledovníka. Odpovedal, že príde, ale že nebude vyzerať ako Dylan a nebude hrať ako Dylan. Príde nový Merta alebo Kryl?
Doufám že ne. To by už příliš připomínalo ty domodra laděné zombijské horory, které jsou přece tak k smíchu. Malé národy mají štěstí: statisticky menší pravděpodobnost kombinace genů, které by nás replikovaly. Navíc se, doufám, nebude opakovat doba, která nás dotlačila do formy, v jaké se ještě dalo přežít.
.spolu s Janou Lewitovou ste nahrali krásny album slovenských balád Aký je ten svet zmotaný. Čo vás viedlo, aby ste oprášili staré slovenské balady? Aké ste mali ohlasy na tento album zo Slovenska?
Řídké, ale zcela nadšené. Jana je vzdělaná zpěvačka s nezaměnitelným hlasem, projevem, jemná duše s pevnými názory, neokázalá a neomylná při studiu a výběru starých záznamů. Má okruh svých věrných ctitelů, vyznavačů přirozené, na dechu postavené tvorby tónu. Vybrala písně s nějakou vnitřní, skrytou tragikou. Vydali jsme se na pomezí folkloru, alternativy, minimalu a lehké hudební recese. Rekonstruovali jsme dnešní citlivostí tehdejší podobu kratochvilných zámeckých kapel, sestavených z nadaných poddaných, vydali se na cestu potulných kejklířů, loutnistů, pištců, hudců. Celek má svou skrytou dramatičnost, vývoj, i geograficky opisuje oblouk. Lidový jazyk se vyvíjí, interpretace je vždycky autorská stylizace. Pokusili sme se stmelit výslovnost, bez ohledu na to, jak asi písně původně zněly v různých dialektech, stoletích, při různých příležitostech. Jedna paní říkala, že konečně zaslechla čistou slovenčinu. Neuvěřitelné... my se pokoušeli hrát balady jako současnou podobu lidového baroka, karneval marnosti, oslavu jedinečnosti...
.okrem Ponornej řeky ste stihli vydať ešte dva archívne albumy. Jeden je súbor piesní, ktoré ste zložili na básne iných autorov a druhý je záznamom z dvoch vašich koncertov s huslistom Janom Hrubým. Máte v pláne do budúcnosti vydať nejaké ďalšie veci?
Struny ve větru jsou dvě CD zhudebněných básní... mám jich v zásobě ještě na několik dalších. Zase pro Galén dokončujeme album staré Dobré úrody v nových aranžmá, v Galénu se chystají další mé pokusy o hudební setkání, třeba s Jirkou Stivínem... já sám kutám na albu písní o lásce a válce pro ARTa.
Vladimír Merta
(nar. 20. 1. 1946) je legendárny český pesničkár s bohatou diskografiou, ktorému za komunistického režimu odopreli nahrávať. Svoj prvý dvojalbum mu vyšiel iba rok pred revolúciou. Okrem skladania piesní sa venuje komponovaniu filmovej hudby, publicistike a filmu. Je aj autorom školy hry na harmonike a akustickej gitare.
Jako na jeden dlouhý kabaret. Hrálo se improvizovaně, v malých sálech, většinou na kolejích. Z té doby si pamatuju nadšení, energii a sebevražednou chuť ztrapnit se přímo před lidmi, kteří ovšem dobře tušili, na co jdou. Hrál jsem tedy i na flétnu, housle, Vláďa Mišík bubnoval na obal od španělky, Honza Hrubý exceloval i v písních, které slyšel poprvé. Někdy i naposled.
.ako prišlo k obnove tejto spolupráce pre album Ponorná řeka?
Pravidelně jsme o tom mluvili, až se objevil Luboš Houdek z Galéna a svou příšernou důkladností nás sehnal dohromady.
.čítal som vyjadrenia iných hudobníkov, že sa s vami ťažko hrá, pretože ste nepredvídateľný. Čo je na tom pravdy?
Hodně. I když jsem se už taky naučil hrát jednodušeji, neutíkat, neškobrtat, přece jenom zůstávám nevyrovnaným folkařem.
.folkáč má vždy v nejakom období života chuť na dylanovskú vec, čiže vyskúšať si spoluprácu s kapelou. Bol to aj váš prípad?
Slyším písničky v hlavě jako celé aranžmá. Stejně se pokouším zahrát na kytaru basovou linku, sem-tam zasóluju, zajedu do sborů...Mít skutečnou kapelu je ale luxus.
.ponorná řeka znie veľmi aktuálne, aj keď jednotlivé piesne sú z rôznych období vášho života. Podľa čoho ste vyberali pesničky na tento album?
Staré, ponuré texty dohnala nová doba. Ale hlavně vybírali kluci, mají cit pro to, co ještě jde podkreslit, a co už je pro kapelu nehratelné.
.som rád, že sa na album dostala pieseň Vzdálené výstřely, ktorú som raz počul na koncerte, ale nevedel som ju nikde zohnať. Podľa mňa je to skvost. Prečo ste ju vytiahli na tento album a ako vznikla táto pieseň?
Je to, bohužel, stále přítomné varování. Počkej po volbách...
.nový album ste pomenovali Ponorná řeka podľa titulnej skladby, v ktorej, ako som ju správne pochopil, spievate o ľudskom svedomí ako ponornej rieke, v ktorej sa všetko stráca, ale aj vynára. Prečo ste sa rozhodli pre tento názov?
Krásné tajemné přírodní jevy a temné zákruty duše mají podmanivá jména. Jsme nakonec taky jenom shluky pocitů, hříchů a běsů, které nás strhnou, schovají milosrdně pod zem, aby se zase vynořily, nečekaně a zrádně, na zcela neznámém místě. Jsme to my, ale proměnění čímsi temným v paměti.
.jednou z mojich obľúbených piesní je swingová By By Miss Blanche. Existovala táto osoba alebo je to len fikcia?
Ano, dámě jsme taky říkali Máma Čunderground nebo Máma Baklažan. Ale takových Miss Blanche bude víc. Teď mi jednu představili v krčmě u Kutné Hory. Umí udělat dobrou náladu.
.prvý album s ponovembrovými piesňami sa volal Filmy v hlave a vydali ste ho až v roku 2004. Prečo ste čakali tak dlho?
Neměl jsem chuť dávat do oběhu nedodělané, dlouhé, negativistické písně. Kolem nás letí tuny popílku, jedů, a taky akustický smog. Ohlušujeme se jako společnost. Nechtělo se mi přidávat svůj hlas.
.na novom albume je mnoho odkazov na sajrajt v spoločnosti, ktorý je vlastne rovnaký tak u nás, ako aj u vás. Havel ten stav nazval „blbou náladou.“ Aké pomenovanie by ste použili vy?
Čas před bouří. Ať mají blbou náladu ti, kteří ji vytvořili.
.keď sme si minulý rok pripomínali 17. november, tak ma prekvapilo, že z tohto dátumu mi zostala horká chuť v ústach. Uvedomil som si, že to, čo vládne v bývalom Československu, nie je občianska spoločnosť, po ktorej sme túžili, ale skôr mafiánsky kapitalizmus. Ako to vidíte vy? Muselo to dopadnúť takto?
Ne. Byli jsme nedůslední, líní, opojení sami sebou a virválem, jaký udělal v médiích neopakovatelný příběh jednoho neopakovatelného člověka. Za něj se schovalo mnoho počátečních lží, úskoků, zrad a sebeklamů.
.bolo pravidlom, že folkáči vo svojich piesňach spievali o tom, čo sa deje okolo nich. Ale medzi mladými folkáčmi takých veľa nie je a ak aj na nejakých natrafím, tak ich vlastne málokto pozná. Čo si myslíte o súčasných pesničkároch?
Jdou po náladě, jsou hraví, nemají potřebu se veřejně drásat. Mají větší sebekontrolu, umí vystupovat, ctí žánry, táhne je to k world music. Jsou prostě vzdělanější — a možná taky proto i hratelní v rádiu.
.pritom vo svete dnes citíť silnú pesničkársku vlnu. Napriek pretechnizovanému svetu je stále hlad po trubadúrskych piesňach.
Znám to jen z rádia. Říkají tomu eklektické písničkaření: z každého dortu vyzobnou to nejlepší, míchají trsátkový doprovod s jednoduchými popovými riffy, zpívají, neobtěžují chrapláky. Doba tvrdých starých bardů je pryč.
.raz sa pýtali Dylana, či bude mať nasledovníka. Odpovedal, že príde, ale že nebude vyzerať ako Dylan a nebude hrať ako Dylan. Príde nový Merta alebo Kryl?
Doufám že ne. To by už příliš připomínalo ty domodra laděné zombijské horory, které jsou přece tak k smíchu. Malé národy mají štěstí: statisticky menší pravděpodobnost kombinace genů, které by nás replikovaly. Navíc se, doufám, nebude opakovat doba, která nás dotlačila do formy, v jaké se ještě dalo přežít.
.spolu s Janou Lewitovou ste nahrali krásny album slovenských balád Aký je ten svet zmotaný. Čo vás viedlo, aby ste oprášili staré slovenské balady? Aké ste mali ohlasy na tento album zo Slovenska?
Řídké, ale zcela nadšené. Jana je vzdělaná zpěvačka s nezaměnitelným hlasem, projevem, jemná duše s pevnými názory, neokázalá a neomylná při studiu a výběru starých záznamů. Má okruh svých věrných ctitelů, vyznavačů přirozené, na dechu postavené tvorby tónu. Vybrala písně s nějakou vnitřní, skrytou tragikou. Vydali jsme se na pomezí folkloru, alternativy, minimalu a lehké hudební recese. Rekonstruovali jsme dnešní citlivostí tehdejší podobu kratochvilných zámeckých kapel, sestavených z nadaných poddaných, vydali se na cestu potulných kejklířů, loutnistů, pištců, hudců. Celek má svou skrytou dramatičnost, vývoj, i geograficky opisuje oblouk. Lidový jazyk se vyvíjí, interpretace je vždycky autorská stylizace. Pokusili sme se stmelit výslovnost, bez ohledu na to, jak asi písně původně zněly v různých dialektech, stoletích, při různých příležitostech. Jedna paní říkala, že konečně zaslechla čistou slovenčinu. Neuvěřitelné... my se pokoušeli hrát balady jako současnou podobu lidového baroka, karneval marnosti, oslavu jedinečnosti...
.okrem Ponornej řeky ste stihli vydať ešte dva archívne albumy. Jeden je súbor piesní, ktoré ste zložili na básne iných autorov a druhý je záznamom z dvoch vašich koncertov s huslistom Janom Hrubým. Máte v pláne do budúcnosti vydať nejaké ďalšie veci?
Struny ve větru jsou dvě CD zhudebněných básní... mám jich v zásobě ještě na několik dalších. Zase pro Galén dokončujeme album staré Dobré úrody v nových aranžmá, v Galénu se chystají další mé pokusy o hudební setkání, třeba s Jirkou Stivínem... já sám kutám na albu písní o lásce a válce pro ARTa.
Vladimír Merta
(nar. 20. 1. 1946) je legendárny český pesničkár s bohatou diskografiou, ktorému za komunistického režimu odopreli nahrávať. Svoj prvý dvojalbum mu vyšiel iba rok pred revolúciou. Okrem skladania piesní sa venuje komponovaniu filmovej hudby, publicistike a filmu. Je aj autorom školy hry na harmonike a akustickej gitare.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.