Pražské verbální peřeje

Doma furore! Nechápu, nerozumím, nečitelné, nezodpovědné, zbabělé, izolační, iracionální, dementní. Takovými přívlastky argumentuje dnes už naštěstí stále menší část intelektuální „elity“, jež unijní krize zahnala do kouta. Donedávna to přitom měli kritici unie velmi těžké. Tvořili zanedbatelnou a z pohledu většiny extrémní menšinu, nemluvě o nepřijatelných euronihilistech, jako jsem já, kteří by chtěli z unie budované na věčné časy snad dokonce vystoupit. V unii se přece o tom, co je, nediskutuje.
Potíže eurozóny přece jen leccos mění. Především ta politicky neaktivní (neelita) pochopila, že démonizovaný Klaus měl pravdu, a dnes by v referendu o přijetí eura volily minimálně dvě třetiny proti. K posunu došlo i u ekonomického komentariátu, který si uvědomil, že dnešní hospodářskou krizi v eurozóně nezpůsobily jen sociální slibotechny a nepříčetné hypoteční a státní dluhy, jako je tomu v Americe a Anglii, ale že jsou z valné části také důsledkem společné měny, která platební bilanci mezi jihem a severem neustále zhoršuje.
Představa, že je záchrana eura možná jen za cenu trvalého chudnutí a rozeštvanosti všech v nové Evropě, je opravdu děsivá. Ekonomické tržní argumenty na humanitní inteligenci ovšem nikdy moc nepůsobily (ta uvěřila i marxistické nadhodnotě), ale skeptický český národ teď eurověřící spasitele posílá po vzoru Švejka někam nebo se kafkovsky děsí z cizího absurdního a nekonečného bludiště nadstátní byrokracie. A pomalu nastupuje i silná generace „Husákových dětí“, která má své zkušenosti s nomenklaturou svého mládí a snadno vidí, jak si v unii mezi sebou přehrávají nejvyšší posty (v dávnověku ještě politické a volené), a dnes už i křesla premiérů, nedávno demokratických států (Itálie, Řecko).
Do kouta zahnaní eurooptimisté teď zuří a jejich slovní válka bují do komična. Ti, jejichž hlavním argumentem je nechápu, nerozumím a neumím si představit, ani nemohou argumentovat racionálně. Jako všichni bigotní věřící si nedovedou  představit, jak všechno může být jinak. A tak podepsat je statečné a nepodepsat zbabělé, svoboda buď není, nebo je to luxus, na nějž nemáme, nemůžeme být mimo hlavní proud, i kdyby tekl do propasti, vždyť se nám eurozóna bude mstít  (Wolgang Munchau z The Financial Times). A chudák Nečas? Proč tolik trpěl, když mu dali na poslední chvíli v kuloárech dohodnuté znění podepsat? Proč se chce radit s vládou, experty a něco konzultovat, cožpak neví že „cuius regio eius religio“ čili „the might is right“ nebo po řecku „co volno Jovovi, nikoli volovi“ a že se o něj za poslušnost nomenklatura vždycky postará? A co snad nejvíc rozčiluje mé ctihodné oponenty, kteří obdivují Václava Havla za disidentsky osamělý démon nesouhlasu? To, když kritici upozorní na vzdálenou analogii unie s pozdně totalitním režimem, jak to nedávno učinila mladá spisovatelka Petra Hůlová, když napsala: „Starší ségra Evropa je sice pořád mnohem lepší než starší brácha Rusák, ovšem tohle dnes už dojme málokoho.“ Dostala okamžitě nálepku eurofobie, z řeckého phobos, čili chorobného mentálního stavu, iracionální hrůzy.
Je to zvláštní, ale ti, kteří dnes na všechny naše věcné, kvantitativní, logické argumenty, které znovu a znovu dokazují, že budovatelé polepšovny a nekonečna v konečném světě se mýlí, by nás teď nejradši zavřeli do psychušky. A pak, že tu neplatí žádná analogie.