Znám v Praze ústav sociální péče pro děti s Downovým syndromem. Po překročení jistého věku musí pryč. Většinou do léčeben dlouhodobě nemocných.
Mám kamaráda, který měl dcerku Jiřinku s Downovým syndromem. S manželkou ji milovali a pečovali o ni, pokud jim stačili síly. Když už nestačili, devět let pobývala v ústavu a poté svých pár dnů v Léčebně dlouhodobě nemocných.
Zajdu občas pro obědy sobě a manželce do Centra sociální péče. Čisto, hezky, smutno. Staří lidé se trousí ve stanoveném čase do jídelny. Beze slova. Z pětadevadesáti procent jenom ženy. Mámy, babičky, prababičky. Na hřbitov půjdou nejspíše přes LDN-ku.
Ivan se vrátil po desetiletích emigrace. Bylo mu už víc jak sedmdesát. Postavil na nohy statek zdevastovaný komunisty, choval koně, krávy, slepice, pěstoval ekologické potraviny. Až do chvíle, kdy ho postihla mrtvice. LDN nazval koncentrákem.
Přemýšlím o svém stáří, umírání a smrti. Přemýšlím a píšu o tom knihu s Jiřím Berkou, psychiatrem. Jeho postoj je věcný, strohý. Cituje na jednom místě svého učitele, který na otázku ambiciózní kolegyně, co se dá pro toho-kterého pacienta ještě udělat, odpovídal: „Raději ho necháme v klidu zemřít.“
Vzpomínám také na slova sociologa Oskara Krejčího, který lidský úděl definoval osobní reflexí kvality vlastního života a postojem k smrti. Možná by to chtělo drobnou revizi – postojem k stáří a umírání. Mým postojem k stáří a umírání.
Jde především o záležitost duchovní. Tibetský buddhizmus nabízí reinkarnace, islám ráj Alláhův, křesťanství království nebeské, transpersonální psychologie rozpuštění v Aboslutnu, genetika a memetika replikaci „já“ v potomstvu a kultuře.
Univerzální poselství pro život zní: láska a soucit. A na „cestě domů“: děkuji a promiňte. Smrt samotná, říkají racionalisté, se nás už netýká. Jenom pozůstalých. Některých a po někom.
P.S. Zmíněný přítel, psychiatr, mi k mému textu napsal: „Ten úvodní odstavec by mohl vyvolat drsnou negativní odezvu – toto je opravdu přehnané. Osobně ty poměry znám taky z první ruky.“ Už jsem klidnější. Konec konců, faktor LDN vnímám spíše jako metaforu, než jako instituci.
Mám kamaráda, který měl dcerku Jiřinku s Downovým syndromem. S manželkou ji milovali a pečovali o ni, pokud jim stačili síly. Když už nestačili, devět let pobývala v ústavu a poté svých pár dnů v Léčebně dlouhodobě nemocných.
Zajdu občas pro obědy sobě a manželce do Centra sociální péče. Čisto, hezky, smutno. Staří lidé se trousí ve stanoveném čase do jídelny. Beze slova. Z pětadevadesáti procent jenom ženy. Mámy, babičky, prababičky. Na hřbitov půjdou nejspíše přes LDN-ku.
Ivan se vrátil po desetiletích emigrace. Bylo mu už víc jak sedmdesát. Postavil na nohy statek zdevastovaný komunisty, choval koně, krávy, slepice, pěstoval ekologické potraviny. Až do chvíle, kdy ho postihla mrtvice. LDN nazval koncentrákem.
Přemýšlím o svém stáří, umírání a smrti. Přemýšlím a píšu o tom knihu s Jiřím Berkou, psychiatrem. Jeho postoj je věcný, strohý. Cituje na jednom místě svého učitele, který na otázku ambiciózní kolegyně, co se dá pro toho-kterého pacienta ještě udělat, odpovídal: „Raději ho necháme v klidu zemřít.“
Vzpomínám také na slova sociologa Oskara Krejčího, který lidský úděl definoval osobní reflexí kvality vlastního života a postojem k smrti. Možná by to chtělo drobnou revizi – postojem k stáří a umírání. Mým postojem k stáří a umírání.
Jde především o záležitost duchovní. Tibetský buddhizmus nabízí reinkarnace, islám ráj Alláhův, křesťanství království nebeské, transpersonální psychologie rozpuštění v Aboslutnu, genetika a memetika replikaci „já“ v potomstvu a kultuře.
Univerzální poselství pro život zní: láska a soucit. A na „cestě domů“: děkuji a promiňte. Smrt samotná, říkají racionalisté, se nás už netýká. Jenom pozůstalých. Některých a po někom.
P.S. Zmíněný přítel, psychiatr, mi k mému textu napsal: „Ten úvodní odstavec by mohl vyvolat drsnou negativní odezvu – toto je opravdu přehnané. Osobně ty poměry znám taky z první ruky.“ Už jsem klidnější. Konec konců, faktor LDN vnímám spíše jako metaforu, než jako instituci.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.