Velkou vzpruhou těchto debat jsou vytrvalé spolky Pražanů marně usilující o navrácení historických názvů ulic, těch „tříd politických omylů“, ale mnohem úspěšnější v zápase o návrat pomníků, jež porevoluční (1918) likvidace všeho rakouského smetla. Dnešní materialismus hmotnou památku uctívá, i kdyby šlo o sebevětší politický kýč, a protože neumíme sochat, malovat ani stavět a monumentální umění neuznáváme, oprašujeme hřbitovy. Na koni se už vrátil novogotický císař František I. na nábřeží Vltavy, ochlazován obnovenou fontánou, a nepochybně se najde místo i pro monumentální sousoší maršála Radeckého, po první válce odstraněno na žádost Italů. A, světe div se, primátor Prahy po více než dvacetiletých sporech nedávno ohlásil i návrat kontroverzního Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí, jenž stále ještě probouzí mdlé vášně, protože se stal (neprávem) symbolem českého pobělohorského útlaku.
Obránci komunisty zdiskreditované protiřímsky zaujaté interpretace dějin právem obhajují nadčasový morální soud nad dějinnými událostmi, ale to, co považují za holá fakta, jsou většinou dobové konstrukce, jež po čase vyjevují svou mýtickou podobu. Mariánský sloup byl postaven (1650) na znamení díkuvzdání za udržení Prahy před Švédy, kteří už vyplenili Hrad i Malou stranu. Pražská města se zachránila především úsilím měšťanů, studentů i kněží, bojujících na barikádách s vyzbrojenou soldateskou švédskou. Císařským se bojovat v té poslední bitvě třicetileté války, kdy se už čekalo na závěr vestfálských jednání o míru, příliš nechtělo. V žádném případě nešlo o oslavu Bílé hory, jak tvrdí, ani nešlo v tomto případě o snahu či symbol rekatolizační. První barokní socha Panny Marie na sloupu J. J. Bendla byla obzvlášť zdařilá a stala se prototypem mnoha dalších.
Představa, že porážka českých převážně evangelických stavů na Bílé hoře hájících obnovenou státní svrchovanost vedla k třistaleté ztrátě samostatnosti, jsou holá fakta, jak se pohrobci českých nacionalistů 19. století domnívají, je naprosto mylná. Je také dobře, že dnes tahle konstrukce pomalu mizí. Ve skutečnosti se na Bílé hoře odehrál souboj mezi dvěma českými králi (ačkoli žádný nebyl Čech), spor se týkal legitimity královské moci a měl za sebou tradiční evropský zápas mezi korunou a vyšší šlechtou. Český král měl získat moc na úkor stavů nic víc nic míň. Císaře Ferdinanda nemohlo ani na chvíli napadnout, že by měl oslabit český stát, základ jeho privilegovaného postavení v říši. Po federaci rakouské toužila šlechta, nikoli panovník. Idea unitární rakouské říše přichází teprve o sto let později v době zcela odlišného myšlení. Tragédií Bílé hory byl zuřivý spor náboženský, o těžce vyvzdorovaný Majestát (1609) – o tuhle svobodu šlo především a stavy ji povýšili nad zájem státoprávní s tragickými důsledky. Nedovedli si zajistit ani podporu luteránského Saska. A zdaleka neměli za sebou celý politický národ. Stačí si povšimnout, že český bratr Žerotín se přiklonil k císaři a Moravané na rozdíl od německého Slezka umožnili průchod jeho vojska proti Čechům. V podstatě totalitní teritoriální princip lutersko-katolického říšského smíru (Aušpurk, 1555) náboženské konflikty na čas zastavil, ale nakonec nevyhnutelně vedl k třicetileté válce i násilné a nepochybně zločinné rekatolizaci Českého království.
Není snadné pochopit ba vcítit se do doby a sporů nám tak duchovně vzdálených a tak by nemělo vadit, když bude secesní Jan Hus opět hledět na laskavou barokní tvář Panny Marie. Ostatně v ní hluboce věřil.
Obránci komunisty zdiskreditované protiřímsky zaujaté interpretace dějin právem obhajují nadčasový morální soud nad dějinnými událostmi, ale to, co považují za holá fakta, jsou většinou dobové konstrukce, jež po čase vyjevují svou mýtickou podobu. Mariánský sloup byl postaven (1650) na znamení díkuvzdání za udržení Prahy před Švédy, kteří už vyplenili Hrad i Malou stranu. Pražská města se zachránila především úsilím měšťanů, studentů i kněží, bojujících na barikádách s vyzbrojenou soldateskou švédskou. Císařským se bojovat v té poslední bitvě třicetileté války, kdy se už čekalo na závěr vestfálských jednání o míru, příliš nechtělo. V žádném případě nešlo o oslavu Bílé hory, jak tvrdí, ani nešlo v tomto případě o snahu či symbol rekatolizační. První barokní socha Panny Marie na sloupu J. J. Bendla byla obzvlášť zdařilá a stala se prototypem mnoha dalších.
Představa, že porážka českých převážně evangelických stavů na Bílé hoře hájících obnovenou státní svrchovanost vedla k třistaleté ztrátě samostatnosti, jsou holá fakta, jak se pohrobci českých nacionalistů 19. století domnívají, je naprosto mylná. Je také dobře, že dnes tahle konstrukce pomalu mizí. Ve skutečnosti se na Bílé hoře odehrál souboj mezi dvěma českými králi (ačkoli žádný nebyl Čech), spor se týkal legitimity královské moci a měl za sebou tradiční evropský zápas mezi korunou a vyšší šlechtou. Český král měl získat moc na úkor stavů nic víc nic míň. Císaře Ferdinanda nemohlo ani na chvíli napadnout, že by měl oslabit český stát, základ jeho privilegovaného postavení v říši. Po federaci rakouské toužila šlechta, nikoli panovník. Idea unitární rakouské říše přichází teprve o sto let později v době zcela odlišného myšlení. Tragédií Bílé hory byl zuřivý spor náboženský, o těžce vyvzdorovaný Majestát (1609) – o tuhle svobodu šlo především a stavy ji povýšili nad zájem státoprávní s tragickými důsledky. Nedovedli si zajistit ani podporu luteránského Saska. A zdaleka neměli za sebou celý politický národ. Stačí si povšimnout, že český bratr Žerotín se přiklonil k císaři a Moravané na rozdíl od německého Slezka umožnili průchod jeho vojska proti Čechům. V podstatě totalitní teritoriální princip lutersko-katolického říšského smíru (Aušpurk, 1555) náboženské konflikty na čas zastavil, ale nakonec nevyhnutelně vedl k třicetileté válce i násilné a nepochybně zločinné rekatolizaci Českého království.
Není snadné pochopit ba vcítit se do doby a sporů nám tak duchovně vzdálených a tak by nemělo vadit, když bude secesní Jan Hus opět hledět na laskavou barokní tvář Panny Marie. Ostatně v ní hluboce věřil.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.