Jsou europolitici zločinci?

Totiž, že jenom federální Německo ve federální evropské unii má existenční smysl (jako odčinění za historické zločiny) a ještě navíc představovali euroměnu jako svorník budoucí unie a stabilní nezpochybnitelný nástroj prosperity. Tahle státní ideologie už čtvrtý rok dostává čím dál zjevnější trhliny. Nejlepším příkladem je bestseller socdemokratického disidentského bundesbankéře Thila Sarrazina Evropa euro nepotřebuje. Společná měna se začíná jevit jako prokletí. O prosperitě v euru už nikdo ani nepípne, ideál zanikl; politici teď euro prosazují negativně jako existenční nezbytí k zachování unie i společného trhu (?) a voliče děsí katastrofou rozpadu eurozóny, čemuž oni tvůrci mají hrdinně zabránit. Německé dilema nedávno popsal týdenník Der Spiegel. Na dvou stránkách líčí eurogeddonu děsivý chaos, propad hospodářství, nezaměstnanost a bídu, aby na straně třetí prohlásil, že „pokud by ovšem německá vláda ustoupila tlaku Jižanů, riziko zkázy bude ještě větší. Místo nekontrolovatelného krachu by Německo bylo vystaveno nekontrolovatelné transferové unii a rok co rok by Němci museli doplácet na Jižany dvouciferné milardové sumy.“ Článek perfektně vystihuje kancléřčinu salámovou politiku na záchranu jak ideologického eura, tak německých peněz v dluhopisech nesolventních států. Půjčky výměnou za fiskální kázeň, aby, čteme-li mezi řádky, (nemorální) dlužník a euro mohli nějaký čas přežít a splácet. Půjčovat nesolventnímu dlužníkovi znamená nakonec jen jedno: zvyšovat a oddalovat jeho bankrot.

.politický zločin
Dnes už netřeba dokazovat, že dluhy Řecka, Kypru, Irska, Portugalska, Španělska a zanedlouho Itálie i Francie nelze léčit dalšími půjčkami. Potřebují být smazány (eufemisticky restrukturalizace), má-li být postupující krize a nákaza zažehnány, jinak se ekonomiky nesolventních států nevymaní ze sebezničující deflace. Některé jižní státy potřebují bankrot (Řecko, Španělsko) ostatní odpustky. Eurozóna (euroval a ECB) čili daňový poplatník tak musí za nemorální politiky zaplatit. Neporušili snad Maastrichtskou smlouvu (no bailout), když nenechali nesolventní „suverény“ z ideologické příčiny zkrachovat? Řecká „záchrana“ v květnu 2010 by měla vejít do historie jako největší chyba europolitiků. Řecko čeká třetí půjčka a náklady jsou dnes mnohonásobné. Pomoc měla být původně jednorazová „výjimečná“ a „nezbytná,“ aby zabránila výpadku z eura a další nákaze. Ta ale nezadržitelně postupuje a bude stále dražší. A solventních půjčovatelů bude ubývat. Čím více se půjčuje (bankám i státům), tím více se krize prohlubuje a prodražuje. Euro byl katastrofální nápad, ale pozdní pokusy o fiskální unii místo odpisů budou ještě horší, půjde jen o fíkový list, jenž má zakrýt stroj na peníze (ECB), nesolventní státy ani banky však nezachrání. Seveřany děsí skutečná transférová unie víc než eurogeddon. Prozíravá Maastrichtská smlouva měla chránit daňové před nezodpovědným utrácením v ostatních zemích klubu, pod vedením Angely Merkelové však byla porušena, v případě Španělska už po čtvrté. Nevím jestli si aktéři mysleli, že nákaza bude izolována, snad to zpočátku vypadalo slibně a levně, euro se zachrání a banky v Německu dostanou své peníze. Empiricky vzato šlo však o politický zločin a nejen proti Řekům. Německá politická garnitura stále ještě dlí v zajetí své ideologizované minulosti a propadá pokryteckému moralismu: „země, které považovaly pravidlo omezení svých rozpočtů a veřejných dluhů i bank za čistě teoretické, nemůžou žádat o pomoc.“ To je sice hezké a správné, ale když se podíváme na ty, kteří dodrželi disciplinu, tak nám zbyde snad jen Finsko a Lucembursko.

.dvě možnosti
Der Spiegel si povšiml, že mimo Německa existují i neoblomní unionisté, kteří vidí problém přece jen jinak a cituje lucemburského financministra Luca Friedena: „Teď už nejde o management měnové unie, ale o její zeměpisné složení.“ To je jedna možnost. Ta druhá je zaplatit co nejrychleji, jinak nezůstane solventní nikdo – a eurozóna se rozpadne.

Autor je vydavateľ, žije v Prahe.