Druhým důvodem je restriktivní rozpočtová politika Německa, kterou Německo prý vnucuje celé Evropě, a která dusí ekonomický růst. Zatímco druhý ze dvou kritických argumentů vůči Merkelové lze přijmout, první je více problematický.
Což o to, společné evropské dluhopisy jsou nepochybně způsobem, jak v budoucnosti zmírnit následky spekulativních nájezdů globálně fungujících finančních trhů na slabší ekonomiky, a jak zajistit i pro ekonomicky slabší členské země EU možnost půjčovat si peníze na finančních trzích za rozumnou cenu. Jenže Markelová a další němečtí politici mají kus pravdy, když upozorňují, že společné dluhopisy, nebo skutečná bankovní unie, mohou produktivně fungovat pouze v případě, že nejprve vznikne politická a fiskální unie.
Logika tohoto argumentu je poměrně jednoduchá, jen se nevyjevuje v případě mezistátních vztahů tak jasně, jako když ji vztáhneme na nějaký konkrétnější příklad. Představme si proto nějakou větší rodinu, v níž mají všichni její členové kreditní karty. Někteří z nich mají dobré zaměstnání nebo dobře hospodaří ve svém podniku, jiní to štěstí nemají, ač třeba nikoliv vlastní vinou. Jen mohou například být jejich schopnosti i chuť pracovat momentálně nebo dlouhodobě špatně využitelné.
Někteří ekonomicky slabší členové výše zmíněné rodiny tedy využívají svoje kreditní karty jen do té míry, do jaké mohou vytvořený dluh rozumně „utáhnout“, jiní ale kartu využívají takříkajíc na doraz nebo překračují povolený limit, takže jim banka účtuje pokuty, limit sníží, nebo kartu úplně zablokuje.
Zrodí se proto myšlenka, že by bylo nejlepší, kdyby kreditní karty pro celou rodinu opatřili ekonomicky nejsilnější členové rodiny. Banka by byla spokojená, protože dluhy na kartě způsobené i ekonomicky nejslabšími členy rodiny by spláceli ekonomicky silní, na jejichž jméno byly karty vydány.
Potíž je v tom, že dokonce i uvnitř silně propojené rodiny jen málokdo přistoupí na to, aby někomu daroval kreditní kartu s tím, že nebude mít žádnou kontrolu nad tím, kolik a za co obdarovaný utrácí.
Zdá se, že situace je řešitelná snad pouze tak, že by se Unie rozhodla pro jasný časový harmonogram postupu k evropské fiskální a politické federaci, doprovázený postupným zavedením společných dluhopisů. Není těžké pochopit, že bez vytvoření společných pravidel v podobě společné fiskální politiky v Bruselu je skoro nemožné přesvědčit německou veřejnost, a docela jistě její Ústavní soud, že zavedení evropské (tedy vlastně německé) „kreditky“ by bylo odpovědné.
Autor je český politolog. Vyšlo v DenikReferendum.cz, krátené.
Což o to, společné evropské dluhopisy jsou nepochybně způsobem, jak v budoucnosti zmírnit následky spekulativních nájezdů globálně fungujících finančních trhů na slabší ekonomiky, a jak zajistit i pro ekonomicky slabší členské země EU možnost půjčovat si peníze na finančních trzích za rozumnou cenu. Jenže Markelová a další němečtí politici mají kus pravdy, když upozorňují, že společné dluhopisy, nebo skutečná bankovní unie, mohou produktivně fungovat pouze v případě, že nejprve vznikne politická a fiskální unie.
Logika tohoto argumentu je poměrně jednoduchá, jen se nevyjevuje v případě mezistátních vztahů tak jasně, jako když ji vztáhneme na nějaký konkrétnější příklad. Představme si proto nějakou větší rodinu, v níž mají všichni její členové kreditní karty. Někteří z nich mají dobré zaměstnání nebo dobře hospodaří ve svém podniku, jiní to štěstí nemají, ač třeba nikoliv vlastní vinou. Jen mohou například být jejich schopnosti i chuť pracovat momentálně nebo dlouhodobě špatně využitelné.
Někteří ekonomicky slabší členové výše zmíněné rodiny tedy využívají svoje kreditní karty jen do té míry, do jaké mohou vytvořený dluh rozumně „utáhnout“, jiní ale kartu využívají takříkajíc na doraz nebo překračují povolený limit, takže jim banka účtuje pokuty, limit sníží, nebo kartu úplně zablokuje.
Zrodí se proto myšlenka, že by bylo nejlepší, kdyby kreditní karty pro celou rodinu opatřili ekonomicky nejsilnější členové rodiny. Banka by byla spokojená, protože dluhy na kartě způsobené i ekonomicky nejslabšími členy rodiny by spláceli ekonomicky silní, na jejichž jméno byly karty vydány.
Potíž je v tom, že dokonce i uvnitř silně propojené rodiny jen málokdo přistoupí na to, aby někomu daroval kreditní kartu s tím, že nebude mít žádnou kontrolu nad tím, kolik a za co obdarovaný utrácí.
Zdá se, že situace je řešitelná snad pouze tak, že by se Unie rozhodla pro jasný časový harmonogram postupu k evropské fiskální a politické federaci, doprovázený postupným zavedením společných dluhopisů. Není těžké pochopit, že bez vytvoření společných pravidel v podobě společné fiskální politiky v Bruselu je skoro nemožné přesvědčit německou veřejnost, a docela jistě její Ústavní soud, že zavedení evropské (tedy vlastně německé) „kreditky“ by bylo odpovědné.
Autor je český politolog. Vyšlo v DenikReferendum.cz, krátené.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.