Nočním rozhodnutím z pátku na sobotu si vláda mohla znepřátelit ještě další ze svých zbývajících příznivců a zdá se jisté, že si připravila porážku v sérii voleb, které ji čekají. Myslím, že nezůstane bez povšimnutí, že opozici stačily hlasy k odmítnutí zákona a že v okamžiku hlasování v sále sněmovny chyběli sociálně demokratičtí poslanci. Než se jejich absence přesvědčivě vysvětlí, bude bohužel ve vzduchu dřívějšími zkušenostmi inspirované podezření o jejich možné nelegální motivaci.
Důležitější ovšem je to, že vládnoucí strany přijetím zákona překročily rubikon. Nový zákon je přinejmenším symbolicky krokem zpět před nastolení demokratických poměrů od října 1918. Obhájci zákona nás horem dolem ujišťují, že jde o nápravu křivd způsobených církvím komunistickým režimem. Právně definovaný zločinný ráz minulého režimu je využíván účelově.
Připusťme, že pozemková reforma vyhlášená po únorovém převratu byla zločinná. Že jde o křivdu, již je třeba zmírnit. Že je správné vrátit pozemky, které křesťanské církve a ostatní náboženské společnosti měly před ní, nebo je kompenzovat penězi. Deklarovaným cílem současného zákona však je získání plné ekonomické nezávislosti náboženských právních subjektů na státu, tedy doplnění dosavadní dílčí odluky mezi církvemi a státem o dosud nerealizovanou ekonomickou odluku. Církve však přišly o schopnost pokrývat své náklady z výnosu z pozemků a jiného majetku dávno před 25. únorem 1948. Rozhodně to v ostrých veřejných polemikách tvrdila především římskokatolická církev již po pozemkové reformě z roku 1919 a vynutila si na mladé Československé republice kompenzaci pozemkových záborů v podobě státních platů pro duchovní (kongrua). Omezení volného disponování majetkem svěřeným církvi Korunou, převedení části jejího majetku na náboženskou matici (fond), taková a podobná opatření ostatně platila i dříve, v různých podobách habsburské říše v 18. a 19. století. Uskutečnit plnou odluku ve smyslu naprosté nezávislosti církví na státním rozpočtu znamená vrátit se přinejmenším před vznik republiky, ale pravděpodobně dál zpět do nějaké hypotetické ideální minulosti, kdy církev, především církev římská byla rovnocenným partnerem a konkurentem státu, nebo dokonce vykonávala nad státem dohled.
Demokratické státy potvrzovaly svrchovanou vládu občanů v kontrastu k absolutistické a feudální minulosti tím, že kombinovaly svobodu vyznání s omezením církevní ekonomické a tím i politické moci. V řadě demokratických zemí šlo a jde toto reálné omezení v zásadě nedemokratické římské církve (někdy spolu s ní i jiných) dál, než v dosavadním českém konfesním právu.
Autor je religionista a vysokoškolský pedagóg. Vyšlo v DenikReferendum.cz, krátené.
Důležitější ovšem je to, že vládnoucí strany přijetím zákona překročily rubikon. Nový zákon je přinejmenším symbolicky krokem zpět před nastolení demokratických poměrů od října 1918. Obhájci zákona nás horem dolem ujišťují, že jde o nápravu křivd způsobených církvím komunistickým režimem. Právně definovaný zločinný ráz minulého režimu je využíván účelově.
Připusťme, že pozemková reforma vyhlášená po únorovém převratu byla zločinná. Že jde o křivdu, již je třeba zmírnit. Že je správné vrátit pozemky, které křesťanské církve a ostatní náboženské společnosti měly před ní, nebo je kompenzovat penězi. Deklarovaným cílem současného zákona však je získání plné ekonomické nezávislosti náboženských právních subjektů na státu, tedy doplnění dosavadní dílčí odluky mezi církvemi a státem o dosud nerealizovanou ekonomickou odluku. Církve však přišly o schopnost pokrývat své náklady z výnosu z pozemků a jiného majetku dávno před 25. únorem 1948. Rozhodně to v ostrých veřejných polemikách tvrdila především římskokatolická církev již po pozemkové reformě z roku 1919 a vynutila si na mladé Československé republice kompenzaci pozemkových záborů v podobě státních platů pro duchovní (kongrua). Omezení volného disponování majetkem svěřeným církvi Korunou, převedení části jejího majetku na náboženskou matici (fond), taková a podobná opatření ostatně platila i dříve, v různých podobách habsburské říše v 18. a 19. století. Uskutečnit plnou odluku ve smyslu naprosté nezávislosti církví na státním rozpočtu znamená vrátit se přinejmenším před vznik republiky, ale pravděpodobně dál zpět do nějaké hypotetické ideální minulosti, kdy církev, především církev římská byla rovnocenným partnerem a konkurentem státu, nebo dokonce vykonávala nad státem dohled.
Demokratické státy potvrzovaly svrchovanou vládu občanů v kontrastu k absolutistické a feudální minulosti tím, že kombinovaly svobodu vyznání s omezením církevní ekonomické a tím i politické moci. V řadě demokratických zemí šlo a jde toto reálné omezení v zásadě nedemokratické římské církve (někdy spolu s ní i jiných) dál, než v dosavadním českém konfesním právu.
Autor je religionista a vysokoškolský pedagóg. Vyšlo v DenikReferendum.cz, krátené.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.