Když výměnou za podporu svých majetkových nároků nabídla církvím malým a menším (údajně) dvacet procent z plateb, které má stát vyplatit v hotovosti jako část majetkových restitucí. Mnoha evangelickým věřícím se to jeví spíš jako úplatek než velkorysost. Naše hlavní evangelické církve se hlásí k dědictví M. Jana Husa a Petra Chelčického, kteří ostře kritizovali světské bohatství církve a za křesťanský postoj považovali skromnost, ne náročnost.
Pro takové věřící je navrhované vyrovnání státu s římsko-katolickou církví problematické. Většinou litují, že se jejich náboženská společenství na vyjednávání podílela. Nepříčí se to jejich politice, ať už je, jaká je. Příčí se to jejich víře. Jistě, současný způsob státní podpory církví je neudržitelný. Podle něj stát automaticky platí všechny duchovní jako za starého režimu, ale nyní jen církve a náboženská společenství samy rozhodují, koho má stát považovat za duchovní. Pochopitelně, zatím co počty věřících výrazně klesají – za posledních deset let skoro o polovinu – počty duchovních placených státem stoupají. V nejlepších případech – u církví, jejichž počet duchovních odpovídá minimální potřebě duchovní služby – zůstávají stejné.
Sám jsem přesvědčený věřící, člen českobratrské církve. Považoval bych za zhoubné, kdyby stát zase rozhodoval, koho uzná jako duchovního – či po staru, komu „dá souhlas“. To mohou posoudit jen věřící.
Zároveň bych však považoval až za katastroficky zhoubné, kdyby stát přestal přispívat na podporu duchovní služby církví. Faráři a kněží poskytují významnou službu nejen svým věřícím, nýbrž společnosti jako celku, zvlášť v údobí dramatického poklesu veřejné morálky. Společnost jako celek je potřebuje podpořit i ve vlastním zájmu. Jenže jak? Společnost nepochybně potřebuje usilovat o nápravu škod z údobí totality mezi Únorem a Listopadem, ovšem ne tak, jak to dělali komunisté – náhradou stejně plošnou jako jejich konfiskace – nýbrž právně, případ od případu. Potřebuje také zajistit podporu práce církví – a zároveň tuto podporu pojistit před zneužíváním. Podporu může stát vyplácet třeba úměrně k počtu věřících, případně úměrně k počtu občanů ochotných se přiznat k dobrovolné „církevní dani“ jako v Německu. Jediné, co považuji za naprosto nevhodné a co se příčí náboženským přesvědčením, která čerpám z Písma, z Mistra Jana, z Petra Chelčického a všeho toho oblaku svědků, je přístup plošných konfiskací – nebo plošných restitucí.
Z hlediska těchto přesvědčení nepostupuje sociální demokracie ve svém odporu k navrženému „vyrovnání“ pokrytecky. Naopak, postupuje v souladu s křesťanským učením tohoto oblaku svědků. Přál bych si, aby se moje církev v tomto sporu postavila na její stranu. Vydala by tím počet ze své víry a zůstala by věrna svému vyznání.
Autor je filozof a člen Církve českobratrské evangelické. Text pôvodne vyšiel v denníku Právo.
Pro takové věřící je navrhované vyrovnání státu s římsko-katolickou církví problematické. Většinou litují, že se jejich náboženská společenství na vyjednávání podílela. Nepříčí se to jejich politice, ať už je, jaká je. Příčí se to jejich víře. Jistě, současný způsob státní podpory církví je neudržitelný. Podle něj stát automaticky platí všechny duchovní jako za starého režimu, ale nyní jen církve a náboženská společenství samy rozhodují, koho má stát považovat za duchovní. Pochopitelně, zatím co počty věřících výrazně klesají – za posledních deset let skoro o polovinu – počty duchovních placených státem stoupají. V nejlepších případech – u církví, jejichž počet duchovních odpovídá minimální potřebě duchovní služby – zůstávají stejné.
Sám jsem přesvědčený věřící, člen českobratrské církve. Považoval bych za zhoubné, kdyby stát zase rozhodoval, koho uzná jako duchovního – či po staru, komu „dá souhlas“. To mohou posoudit jen věřící.
Zároveň bych však považoval až za katastroficky zhoubné, kdyby stát přestal přispívat na podporu duchovní služby církví. Faráři a kněží poskytují významnou službu nejen svým věřícím, nýbrž společnosti jako celku, zvlášť v údobí dramatického poklesu veřejné morálky. Společnost jako celek je potřebuje podpořit i ve vlastním zájmu. Jenže jak? Společnost nepochybně potřebuje usilovat o nápravu škod z údobí totality mezi Únorem a Listopadem, ovšem ne tak, jak to dělali komunisté – náhradou stejně plošnou jako jejich konfiskace – nýbrž právně, případ od případu. Potřebuje také zajistit podporu práce církví – a zároveň tuto podporu pojistit před zneužíváním. Podporu může stát vyplácet třeba úměrně k počtu věřících, případně úměrně k počtu občanů ochotných se přiznat k dobrovolné „církevní dani“ jako v Německu. Jediné, co považuji za naprosto nevhodné a co se příčí náboženským přesvědčením, která čerpám z Písma, z Mistra Jana, z Petra Chelčického a všeho toho oblaku svědků, je přístup plošných konfiskací – nebo plošných restitucí.
Z hlediska těchto přesvědčení nepostupuje sociální demokracie ve svém odporu k navrženému „vyrovnání“ pokrytecky. Naopak, postupuje v souladu s křesťanským učením tohoto oblaku svědků. Přál bych si, aby se moje církev v tomto sporu postavila na její stranu. Vydala by tím počet ze své víry a zůstala by věrna svému vyznání.
Autor je filozof a člen Církve českobratrské evangelické. Text pôvodne vyšiel v denníku Právo.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.