A výbuch, přinejmenším mediální, skutečně nastal. Ve veřejném prostoru zavládly zuřivé emoce, osobní resentimenty, účelový historicismus i odpudivý pomlouvačný jazyk. Od převratu jsem neslyšel větší absurdity. Spisovatelka Lenka Procházková se obává rekatolizace a mluví o spolupráci církve s nacisty, nařkla církev z (potenciální) korupce, falšování katastrálních knih a podala na arcibiskupa Dominika Duku trestní oznámení. Kdysi rozumný levicový politolog Jiří Pehe teď omlouvá protináboženskou kampaň socdemokratů politickou nadsázkou „řecké lži“ minulých voleb. Pravice prý nesmyslným srovnáním našeho rostoucího deficitu s řeckým krachem minulé volby vyhrála. Nadsázka do politiky patří! Bohuslav Sobotka, toho času lídr ČSSD, se obává prolomení Benešových konfiskačních dekretů, poukazuje na sníženou valorizaci důchodů a napadá církev, že si vůbec dovoluje žádat zpátky (svůj) majetek. Spor se přitom táhne už dvě desetiletí a jednání s církvemi se jeho strana zúčastnila. Korunu všemu jako obvykle nasadil místopředseda strany Lubomír Zaorálek. Ten nesrovnává jen nesrovnatelné, ale do všeho zatáhl rovnou Husa, Bílou horu, šlechtu, Masaryka, „farskou“ slovenskou republiku a spolupráci s německými nacisty.
Když se katolická církev s Ekumenickou radou a Federací židovských obcí proti demagogii nenávistné kampaně ozvala a totalitní slovník i plakáty s „neblahou reminiscencí na antisemitské a antiklerikální slogany třetí říše“odsoudila, ozval se z vedení strany řev podle leninského hesla „ne vrah, ale zavražděný je vinen". Jak si dovoluje církev plést se do politiky a nárokovat si mocenskou pozici ve státě? Jiří Pehe jízlivě doporučil arcibiskupovi využít svého práva mlčet – evangelíky a židy, pochopitelně, raději nezmínil.
Co na to říct? Že je česká církev chudá a zdevastovaná pronásledováním? Že nejde o dar, jak implikuje plakát, ale o zruinovaný a podhodnocený majetek (dvě promile restitucí) a má za cíl finanční odluku církve (restituce je splatná v průběhu 30 let). Že žijeme v právním státě? Že je církev největší charitativní organizací v zemi? Že katolická církev napadla nacionálně-socialistickou ideologii německy psanou encyklikou „Mit brennender Sorge,“ za jejíž rozšiřování v Říši se trestalo smrtí? Že desetitisíce kněží a řeholníku položilo za svou víru zvláště v Německu a Polsku život? Že statisíce židovských životů bylo křesťany a Vatikánem zachráněno, včetně mého otce, který se ukrýval za války v hradeckém katolickém semináři?
Říct to musíme, to ano. V atmosféře zavilých vášní je to však houby platné. A to je nejsmutnější na celém dění. Taková léta po válce i po pádu železné opony a sociální demokracie stále ještě žije ve stínu totalitní minulosti.
Účel ale prostředky nesvětí! Kdo seje nenávist, sklízí zločin. Vedení sociálních demokratů otrávilo veřejný prostor a na internetových stránkách komentářů teď chrlí nadávky nenávistná klaka, anonymní spodina společnosti, která cítí příležitost. Vývoj k civilizaci byl duchy minula pozastaven.
Nepochopitelná je ta prastará strašlivá zášť proti křesťanům. Snad je dána jejich absurdní vírou, že je možné milovat, co není milováníhodné a odpouštět, co není odpuštěníhodné. Vládce světa považuje něco takového za skandál.
Když se katolická církev s Ekumenickou radou a Federací židovských obcí proti demagogii nenávistné kampaně ozvala a totalitní slovník i plakáty s „neblahou reminiscencí na antisemitské a antiklerikální slogany třetí říše“odsoudila, ozval se z vedení strany řev podle leninského hesla „ne vrah, ale zavražděný je vinen". Jak si dovoluje církev plést se do politiky a nárokovat si mocenskou pozici ve státě? Jiří Pehe jízlivě doporučil arcibiskupovi využít svého práva mlčet – evangelíky a židy, pochopitelně, raději nezmínil.
Co na to říct? Že je česká církev chudá a zdevastovaná pronásledováním? Že nejde o dar, jak implikuje plakát, ale o zruinovaný a podhodnocený majetek (dvě promile restitucí) a má za cíl finanční odluku církve (restituce je splatná v průběhu 30 let). Že žijeme v právním státě? Že je církev největší charitativní organizací v zemi? Že katolická církev napadla nacionálně-socialistickou ideologii německy psanou encyklikou „Mit brennender Sorge,“ za jejíž rozšiřování v Říši se trestalo smrtí? Že desetitisíce kněží a řeholníku položilo za svou víru zvláště v Německu a Polsku život? Že statisíce židovských životů bylo křesťany a Vatikánem zachráněno, včetně mého otce, který se ukrýval za války v hradeckém katolickém semináři?
Říct to musíme, to ano. V atmosféře zavilých vášní je to však houby platné. A to je nejsmutnější na celém dění. Taková léta po válce i po pádu železné opony a sociální demokracie stále ještě žije ve stínu totalitní minulosti.
Účel ale prostředky nesvětí! Kdo seje nenávist, sklízí zločin. Vedení sociálních demokratů otrávilo veřejný prostor a na internetových stránkách komentářů teď chrlí nadávky nenávistná klaka, anonymní spodina společnosti, která cítí příležitost. Vývoj k civilizaci byl duchy minula pozastaven.
Nepochopitelná je ta prastará strašlivá zášť proti křesťanům. Snad je dána jejich absurdní vírou, že je možné milovat, co není milováníhodné a odpouštět, co není odpuštěníhodné. Vládce světa považuje něco takového za skandál.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.