Bylo jaro a v Paříži vypadalo všechno až moc krásně. Mike a já jsme se rozhodli odjet do Španělska. Strater (americký malíř a autorův přítel, pozn. prekl.) nám nakreslil podrobnou mapu Španělska na zadní stranu jídelního lístku restaurace Strix. Na tentýž lístek napsal jméno restaurace v Madridu, jejíž specialitou je pečené mladé selátko, jméno penzionu na Via San Jerónimo, kde bydlí zápasnícníci s býky, a načrtl plánek toho, kde v Pradu visí El Grekové.
Plně vybavení tímhle menu a svými starými šaty jsme vyrazili do Španělska. Měli jsme jediný cíl – vidět býčí zápasy.
Z Paříže jsme vyjeli ráno a v poledne následujícího dne jsme z vlaku vystoupili v Madridu. Naše první býčí zápasy jsme viděli o půl páte odpoledne. Okolo dvou hodin zabralo sehnat vstupenky. Dostali jsme je u překupníka po pětadvaceti pesetách za kus. Býčí aréna byla úplně vyprodaná. Měli jsme lístky do barreras. Překupník nám ve španělštině a lámané francouzštině vysvětlil, že jsou to vstupenky do první řady, přímo pod královskou lóži a přesně naproti místu, odkud vyrazí býci.
Ptali jsme se ho, zda nemá nějaká méně výtečná místa asi tak za dvanáct peset, ale mél vyprodáno. A tak jsme zaplatili padesát peset za dvě vstupenky a se vstupenkami v kapse jsme se posadili venku na chodníku před velkou kaváranou nedaleko náměstí Puerta del Sol. Bylo ohromně vzrušujúcí sedět toho prvního dne ve Španělsku venku před kavárnou a mít v kapse vstupenky, které znamenaly, že ať se stane cokoli, uvidíte za půl druhé hodiny býčí zápasy. Ve skutečnosti to bylo tak vzrušující, že jsme vyrazili k býčí aréně na okraji města už v následující půlhodině.
Býčí aréna čili Plaza de Toros byl velký amfiteátr z režných cihel na konci ulice na otevřeném prostranství. Nad ním vlála žlutá a červená španělská vlajka. Přijížděly kočáry a lidé vystupovali z autobusů. Okolo vchodu byl nával žebráků. Muž prodával vodu z velkých terakotových lahví. Děti prodávali vějíře, cukrové špalky, pražené slané mandle v papírových kornoutech, ovoce a polárku.
Dav byl rozjásaný a veselý, ale všecek dychtivý tlačil se ke vchodu. Jízdní gardisté v lesklých kožených rohatých kloboucích a s karabinami přes záda seděli na svých koních jako sochy a dav je obtékal.
Uvnitř všichni postávali v aréně, povídali si a okukovali děvčata nahoře v lóžích na tribunách. Aby lépe vypadali, měli někteří muži triedr. Našli jsme svá sedadla a do řad betonových sedadel se začal vytrácet i dav z arény. Aréna byl okrouhlý ring – to zní komicky, boxerský ring je přece čtvercový – s písečným povrchem. Kolem byla ohrada z červených fošen vysoká právě tak, aby se člověk přes ni mohl přehoupnout. Mezi dřevěnou ohradou, jíž se říká barrera, a první řadou sedadel vedla úzká ulička. Pak následovaly řady sedadel zrovna tak jako na fotbalovém stadionu, až na to, že úplně nahoře vedl dvojitý kruh lóží.
.obsazeno bylo každé místo v amfiteátru. Aréna se vyprázdnila. Pak na vzdálenější straně arény z davu povstali čtyři heroldi ve středověkých kostýmech a zaduli na trubky. Zaburácela kapela a z vrat na vzdálené straně arény vjeli do bělostné záře čtyři jezdci v černém sametu s bílými límci okolo krků. Lidé na slunné straně se pekli vedrem a ovívali se. Vějíři se třepetala celá strana sol.
Za čtyřmi jezdci kráčel průvod zápasníků s býky. Všichni se seřadili, aby byli připraveni vypochodovat, už ve vchodové chodbě, a když spustila hudba, vyrazili. V přední řadě kráčeli čtyři espadové neboli toreros, na nichž bylo zabití šesti býků tohoto odpoledne.
Vykročili v hustě vyšívaných žlutých a černých kostýmech, známém „toreadorském“ obleku, ztěžklém zlatými ozdobami, v pláštěnce, kamizole, košili s límečkem, tříčtvrtečních kalhotách, růžových punčochách a plochých střevících. Nemístnost těch růžových punčoch mě pozdéji vždycky na býčích zápasech zarážela. Hned za třemi hvězdami – a po svých prvních býčích zápasech už si neprohlížíte jejich kostýmy, ale jejich tváře – pochodovaly jejich družiny čili cuadrillas. Všichni jsou oblečeni stejně, ale ne tak skvostně jako matadoři.
Za družinami jeli pikadoři. Velcí, mohutní, snědolící muži v širokých plochých kloboucích, nesoucí kopí jako dlouhé tyče na záclony. Sedlají koně, vedle nichž by i Spark Plug (legační komiksová postavička koně, pozn. prekl.) vypadal jako pěkný a napucovaný vítěz Královského rovinného dostihu. Za píkami jdou vesele postrojená spřežení mul a monos čili arénní sloužící v červených košilích.
Zápasníci s býky pochodovali přes písek k prezidentské lóži. Pochodovali dlouhým, lehkým, houpavým krokem profesionálů, ani trochu teatrální, až na šaty. Všichni měli lehký nedbalý půvab a mírné nahrbení profesionálních sportovců. Podle tváří to mohli být hráči nejvyšší baseballové ligy. Pozdraví směrem k prezidentské lóži a pak se rozestoupí podél barrery a mění těžké brokátové pláštěnky za plášténky zápasnické, které leží přehozené posluhovači přes rudou barreru po jejím obvodu.
Naklonili jsme se kupředu nad barreru. Přímo pod námi se o hrazení opírali všichni tři matadoři odpoledne a povídali si. Jeden kouřil cigaretu. Byl to malý cikán čisté pleti, Gitanillo, v nádherné zlaté brokátové kamizole, krátký copánek mu čouhal zpod rohatého kloboučku.
„Nevypadá nijak zvlášť,“ řekl mladý muž ve slamáku a zjevně amerických botách sedící po mé levici.
„Ale býky tedy zná, tenhle kluk. Je to velký zabíječ.“
„Vy jste Američan, že ano?“ zeptal se Mike.
„Jasně,“ zašklebil se mládenec. „Ale tuhle partu znám. Tohle je Gitanillo. Počkejte, až ho uvidíte. Ten hoch s boubelatou tváří je Chicuelo. Říka se, že zápasení s býky ve skutečnosti nijak nemiluje, ale tady ve městě z něho blázní. A ten vedle něj je Villalta. Ten je teprve skvělej.“
Villalty jsem si všiml. Byl vzpřímený jako tyč a kráčel jako mladý vlk. Mluvil a usmíval se na přítele opřeného o barreru. Na opálené lícní kosti měl náplastí přichycený velký smotek gázy.
„Býk ho nabral minulý týden v Málaze,“ vysvětlil Američan.
Američan, jehož jsme později poznali a zamilovali si jako Gin Bottle Kinga, to pro jeho zvláštní zručnost předvedenou brzy ráno s lahví proslulého výrobku pana Gordona jako jeho jedinou zbraní v jedné ze čtyř nejnebezpečnějších situací, jaké jsem kdy viděl, řekl: „Pomalu to začne.“
.dál v aréně pikadoři ve vzpřímeném a ztrnulém sedu v hlubokých sedlech přiměli své vetché koně ke cvalu kolem arény. Všichni až na tři z arény odjeli. Ti tři se nacpali proti rudě natřenému hrazení barrery. Zacouvali s koňmi, kteří měli jedno oko zavázané, k hrazení, s kopími skloněnými.
Vjeli dva ceremoniáři v sametových pláštících s bílými límci. Přicválali k prezidentově lóži, stočili koně a pozdravili smeknutím klobouku a hlubokou poklonou. Z lóže vyletěl vyhozený předmět. Jeden z ceremoniářů jej chytil do chocholatého klobouku.
„Klíč od býčích vrat,“ řekl Gin Bottle King.
Oba jezdci se otočili a přejeli arénu. Jeden hodil klíč muži v kostýmu torera, oba pozdravili mávnutím chocholatých klobouků a odjeli z arény. Velká vrata se zavřela na závoru. Víc východů nebylo. Kruh se uzavřel.
Dosud jav jásal a křičel. Teď nastalo hrobové ticho. Muž s klíčem přikročil k okovaným, nízkým červeným vrátkům a odemkl velkou posuvnou petlici. Odsunul ji a odstoupil. Vrátka se rozletěla. Muž se skryl za nimi. Uvnitř bylo temno.
Pak, s hlavou skloněnou, když přicházel z temného kotce, vyrazil do arény býk. Vyřítil se, velký, černobílý, víc než tunový, nesl se lehkým cvalem. Zdálo se, že v okamžiku, kdy vyběhl, slunce jej na okamžik oslnilo. Zarazil se jako zmražený s velkým hřebenem svalů vztyčeným, pevně zapřený, jeho oči se rozhlíželi kolem, s rohy černými a bílými a ostrými jako dikobrazí ostny mířícími kupředu. Pak zaútočil. A když zaútočil, naráz mi došlo, co je arénní býk zač.
Protože ten býk byl naprosto neuvěřitelný. Vypadal jako nějaké veliké pravěké zvíře, naprosto smrtící a naprosto zlovolný. A byl tichý. Útočil tiše, řítil se lehkým cvalem. Na svých čtyřech nohách se otočil jako kočka. Pak zaútočil na první věc, na niž mu padl zrak, na pikadora na jedné z herek. Pikador kopl koně ostruhami a cválal pryč. Býk se přiřítil, neměl v úmyslu nechat se setřást, a v plném cvalu do zvířetě ze strany narazil, lhostejný ke koni zarazil jeden z rohů vysoko do pikadorova stehna, a strhl jej, sedlo a všechno ostatní z koňského hřbetu.
Býk pokračoval, aniž by ztrácel čas starostí o pikadora, ležícího na zemi. Další pikador seděl na koni pevně, aby přijal náraz útoku, s kopím připraveným. Býk jej zasáhl ze strany a kůň i jezdec se vznesli vysoko do vzduchu v kopající mase a přepadli přes býkův hřbet. Když přistáli, býk na ně zaútočil. Chlapec s oplácanou tváří, Chicuelo, se přehoupl přes hrazení, přiběhl k býkovi a mávl pláštěnkou býkovi před tlamou. Býk zaútočil na pláštenku, Chicuelo uskočil dozadu a měl býka volného v aréně.
Býk bez sebemenšího zaváhání zaútočil na Chicuela. Chlapec neustoupil, prostě se zhoupl na patách a mávl pláštěnkou jako baletka sukní před býkovou tlamou, když jej míjel.
Olé! vysloveno Ó-lé! zaburácal dav.
Býk se otočil a zaútočil znovu. Aniž by uhnul, Chicuelo výstup zopakoval. S nohama nehybnýma jen odtáhl tělo od řítících se býčích rohů a rozevlál pláštěnku tím nádherným zhoupnutím.
Dav znovu zaburácel. Chlapec to udělal sedmkrát. Pokaždé ho býk míjel o palce. Pokaždé dával býkovi možnost zasáhnout jej. Pokaždé dav zaburácel. Pak v závěru míjení mávl pláštěnkou k býkovi, načež ji roztočil za zády kolem sebe a odešel od býka k barreře.
„Tenhle kluk je s pláštěnkou dobrej,“ řekl Gin Bottle King.
„To zhoupnutí, co dělal s pláštěnkou, se jmenuje verónica.“
Chlapec s boubelatou tváří, který neměl rád býčí zápasy a právě předvedl sedm nádherných verónicas, stál u hrazení přímo pod námi. Jeho tvář se ve slunci leskla potem, ale byla téměř bez výrazu. Díval se napříč arénou na stojícího býka, který se chystal zaútočit na pikadora. Býka studoval, protože za pár minut bude mít za úkol zabít ho, a jakmile jednou vystoupí s mečem s rudým jílcem a kusem rudé látky, aby býka v závěrečném aktu zabil, bude to buď on, nebo býk. Nerozhodné bitvy v býčích zápasech nejsou.
Nemám v úmyslu podrobně popisovat zbytek odpoledne. Byl to první býčí zápas, který jsem viděl, ale ne nejlepší. Tím nejlepším byl ten v malém městě Pamplona nahoře v horách Navarry, který přišel o týdny později. Nahoře v Pamploně, kde mají každý rok šest dnů býčích zápasů od roku 1126 a kde býci ulicemi města každé ráno v šest hodin honí polovinu města, prchající před nimi.
V Pamploně, kde je každý muž a chlapec ve městě amatérským zápasníkem s býky a kde se pořádá každé ráno amatérský zápas navštěvovaný dvaceti tisíci lidí, při němž jsou amatérští zápasníci neozbrojeni a kde je seznam obětí skoro tak dlouhý, jako když jsou v Dublinu volby. Ale o Pamploně s nejlepším býčím zápasem a divokým příběhem o amatérskych zápasech bude řeč ve druhé kapitole.
Nehodlám býčí zápasy ospravedlňovat. Je to pozůstatek dnů římského Kolosea. Nějaké vysvětlení je ale nutné. Býčí zápasy nejsou sport. Nikdy jím být neměly. Je to tragedie. Velká tragedie. Tragedií je smrt býka. Hraje se ve třech pevně stanovených aktech.
Gin Bottle King, jenž – mimochodem – nepije gin, nám o tom spousty řekl, když jsme toho prvního večera seděli v horní místnosti malé restaurace, kde jako specialitu opékají mladé selátko pečené na dubových polínkách a podávané s houbovou tortillou a červeným vínem. Zbytek jsme pochopili později v penzionu zápasníků s býky na Via san Jerónimo, kde měl jeden ze zápasníků oči úplně jako chřestýš.
Hodně z toho jsme pochopili při šestnácti zápasech, jež jsme viděli v různých částech Španělska od san Sebastiánu po Granadu.
Byčí zápasy nejsou sport v žádném případě. Je to tragedie symbolizující zápas mezi člověkem a divokým zvířetem. Obvykle při jedněch zápasech vystupuje šest býků. Zápas se jmenuje corrida de toros. Arénní býci jsou chováni jako závodní koně, některá z nejstarších chovatelství jsou několik století stará. Dobrý býk stojí kolem dvou tisíc dolarů. Chovají se pro rychlost, sílu a krutost. Jinými slovy, dobrý arénní býk je naprosto nenapravitelný, zlý býk.
Zápasení s býky je mimořádně nebezpečné povolání. Jen ve dvou zápasech ze šestnácti, jež sem viděl, nebyl nikdo těžce raněn. Na druhou stanu je velmi výnosné. Populární espada bere za odpoledne práce v dolarech pět tisíc. Ale nepopulární espada možná nedostane ani pět set. Oběma hrozí stejné nebezpečí. Pro opravdu dobré matadory je to stejně dobré zaměstnání jako v grand opeře až na to, že se vystavují nebezpečí smrti, kdykoli nedosáhnou vysokého C.
Nikdo se nikdy nesmí v žádné fázi zápasu přiblížit k býkovi jinak než přímo zepředu. Odtamtud přichází nebezpěčí. Kromě toho existujú všemožné složité figury s pláštěnkou, jež musí být každá provedena s takovou dávkou techniky, jaká se vyžaduje od mistrovského biliárového hráče. Na pozadí toho všeho je nezbytnost hrát starou tragedii v naprosto závazných mezích, zákonem daným způsobem. Musí to být provedeno půvabně, zdánlivě nenuceně a vždy důstojně. Nejhorší kritika, kterou mohou Španělé o zápasníky s býky vyřknout, zní, že jeho práce je vulgární.
Třemi závaznými akty tragedie jsou ten první, kdy přichází býk a pikadoři čelí otřesům jeho útoků a pokoušejí se chránit své koně kopím. Pak koně odejdou a druhým aktem je zasazování banderill. Je to jedna z nejzajímavějších a nejobtížnějších částí, ale pro nového fanouška býčích zápasů patří k těm, jejichž techniku nejsnáze ocení. Banderillas jsou tři stopy dlouhé, zářivě barevné šipky s bodcem ve tvaru rybářského háčku na konci. Muž, jenž se hotoví zasadit je, vstoupí k býkovi do arény sám. Pozdvihne banderillas na délku paže a namíří je proti býkovi. Pak zvolá: „Toro! Toro!“ Býk zaútočí a banderillero se vytáhne na špičky, vypne tělo v oblouku kupředu, a právě v okamžiku, když jej býk může zasáhnout, spustí šipky do býkova hrbu hned za rohy.
Musí vejít stejnoměrně, každá na jednu stranu. Nesmí být vetknuty ze strany, zaraženy nebo vrženy. Je to poprvé, kdy byl býk dočista podveden, cítí bodnutí šipek, jemuž nemůže uniknout, ale nejsou tu koně, aby měl na co útočit. Ale útočí na člověka znovu a znovu a pokaždé dostane pár dlouhých banderill, které visí z jeho hrbu za drobné háčky a plácají sebou jako dikobrazí ostny.
Poslední akt je smrt býka, jež je v rukou matadora, který má býka na starosti od jeho prvního výpadu. Každý matador má dva býky za odpoledne. Smrt býka je nejobřadnější a smí být přivozena jediným způsobem, přímo zepředu, kdy matador musí přijmout býka v plném útoku a zabít ho mečem zabodnutým medzi ramena až za šíji a mezi rohy. Před zabitím býka musí nejprve předvést série figur s muletou, kusem rudé látky, kterou drží o velikosti velkého šátku. S muletou musí torero předvést naprosté ovládnutí býka, musí jej přimět, aby jej znovu a znovu míjel o palce, než mu je dovoleno zabít ho. Je to tahle fáze, při níž se stává většina smrtelných nehod.
Slovo „toreador“ je ve Španělsku zastaralé a nikdy se nepoužívá. Torero se obyčejně zve espada čili šermíř. Musí ovládat všechny tři akty zápasu. V prvním používá pláštěnku a předvádí verónicas a chrání pikadory tím, že od nich odvádí býka, když je srazil na zem. Ve druhém aktu zasazuje banderillas. Ve třetím aktu ovládne býka muletou a zabije jej.
Jen málo toreros vyniká ve všech třech oborech. Někteří, jako mladý Chicuelo, jsou nepřekonatelní v práci s pláštěnkou. Jiní, jako zesnulý Joselito, jsou úžasní banderilleros. Jen pár jich je velkými zabíječi. Většina největších zabíječů jsou cikáni.
Ernest Hemingway/
Americký spisovateľ (1899 – 1961), novinár a popredný predstaviteľ tzv. Stratenej generácie, nositeľ Pulitzerovej ceny (1953) a Nobelovej ceny za literatúru (1954). Prvej svetovej vojny sa zúčastnil ako dobrovoľník, na talianskom fronte bol zranený. Počas druhej svetovej vojny sa už ako korešpondent zúčastnil vylodenia v Normandii a oslobodenia Paríža. Napísal sedem románov (okrem iných Starec a more, Zbohom zbraniam, Komu zvonia do hrobu, Slnko aj vychádza) a šesť kníh poviedok a reportáží. Publikovaný text vyšiel v roku 1923 v Toronto Star Weekly a ako súčasť zbierky Neporažený, ktorá spolu s jeho posledným románom Nebezpečné léto práve vyšla v českom preklade.
Plně vybavení tímhle menu a svými starými šaty jsme vyrazili do Španělska. Měli jsme jediný cíl – vidět býčí zápasy.
Z Paříže jsme vyjeli ráno a v poledne následujícího dne jsme z vlaku vystoupili v Madridu. Naše první býčí zápasy jsme viděli o půl páte odpoledne. Okolo dvou hodin zabralo sehnat vstupenky. Dostali jsme je u překupníka po pětadvaceti pesetách za kus. Býčí aréna byla úplně vyprodaná. Měli jsme lístky do barreras. Překupník nám ve španělštině a lámané francouzštině vysvětlil, že jsou to vstupenky do první řady, přímo pod královskou lóži a přesně naproti místu, odkud vyrazí býci.
Ptali jsme se ho, zda nemá nějaká méně výtečná místa asi tak za dvanáct peset, ale mél vyprodáno. A tak jsme zaplatili padesát peset za dvě vstupenky a se vstupenkami v kapse jsme se posadili venku na chodníku před velkou kaváranou nedaleko náměstí Puerta del Sol. Bylo ohromně vzrušujúcí sedět toho prvního dne ve Španělsku venku před kavárnou a mít v kapse vstupenky, které znamenaly, že ať se stane cokoli, uvidíte za půl druhé hodiny býčí zápasy. Ve skutečnosti to bylo tak vzrušující, že jsme vyrazili k býčí aréně na okraji města už v následující půlhodině.
Býčí aréna čili Plaza de Toros byl velký amfiteátr z režných cihel na konci ulice na otevřeném prostranství. Nad ním vlála žlutá a červená španělská vlajka. Přijížděly kočáry a lidé vystupovali z autobusů. Okolo vchodu byl nával žebráků. Muž prodával vodu z velkých terakotových lahví. Děti prodávali vějíře, cukrové špalky, pražené slané mandle v papírových kornoutech, ovoce a polárku.
Dav byl rozjásaný a veselý, ale všecek dychtivý tlačil se ke vchodu. Jízdní gardisté v lesklých kožených rohatých kloboucích a s karabinami přes záda seděli na svých koních jako sochy a dav je obtékal.
Uvnitř všichni postávali v aréně, povídali si a okukovali děvčata nahoře v lóžích na tribunách. Aby lépe vypadali, měli někteří muži triedr. Našli jsme svá sedadla a do řad betonových sedadel se začal vytrácet i dav z arény. Aréna byl okrouhlý ring – to zní komicky, boxerský ring je přece čtvercový – s písečným povrchem. Kolem byla ohrada z červených fošen vysoká právě tak, aby se člověk přes ni mohl přehoupnout. Mezi dřevěnou ohradou, jíž se říká barrera, a první řadou sedadel vedla úzká ulička. Pak následovaly řady sedadel zrovna tak jako na fotbalovém stadionu, až na to, že úplně nahoře vedl dvojitý kruh lóží.
.obsazeno bylo každé místo v amfiteátru. Aréna se vyprázdnila. Pak na vzdálenější straně arény z davu povstali čtyři heroldi ve středověkých kostýmech a zaduli na trubky. Zaburácela kapela a z vrat na vzdálené straně arény vjeli do bělostné záře čtyři jezdci v černém sametu s bílými límci okolo krků. Lidé na slunné straně se pekli vedrem a ovívali se. Vějíři se třepetala celá strana sol.
Za čtyřmi jezdci kráčel průvod zápasníků s býky. Všichni se seřadili, aby byli připraveni vypochodovat, už ve vchodové chodbě, a když spustila hudba, vyrazili. V přední řadě kráčeli čtyři espadové neboli toreros, na nichž bylo zabití šesti býků tohoto odpoledne.
Vykročili v hustě vyšívaných žlutých a černých kostýmech, známém „toreadorském“ obleku, ztěžklém zlatými ozdobami, v pláštěnce, kamizole, košili s límečkem, tříčtvrtečních kalhotách, růžových punčochách a plochých střevících. Nemístnost těch růžových punčoch mě pozdéji vždycky na býčích zápasech zarážela. Hned za třemi hvězdami – a po svých prvních býčích zápasech už si neprohlížíte jejich kostýmy, ale jejich tváře – pochodovaly jejich družiny čili cuadrillas. Všichni jsou oblečeni stejně, ale ne tak skvostně jako matadoři.
Za družinami jeli pikadoři. Velcí, mohutní, snědolící muži v širokých plochých kloboucích, nesoucí kopí jako dlouhé tyče na záclony. Sedlají koně, vedle nichž by i Spark Plug (legační komiksová postavička koně, pozn. prekl.) vypadal jako pěkný a napucovaný vítěz Královského rovinného dostihu. Za píkami jdou vesele postrojená spřežení mul a monos čili arénní sloužící v červených košilích.
Zápasníci s býky pochodovali přes písek k prezidentské lóži. Pochodovali dlouhým, lehkým, houpavým krokem profesionálů, ani trochu teatrální, až na šaty. Všichni měli lehký nedbalý půvab a mírné nahrbení profesionálních sportovců. Podle tváří to mohli být hráči nejvyšší baseballové ligy. Pozdraví směrem k prezidentské lóži a pak se rozestoupí podél barrery a mění těžké brokátové pláštěnky za plášténky zápasnické, které leží přehozené posluhovači přes rudou barreru po jejím obvodu.
Naklonili jsme se kupředu nad barreru. Přímo pod námi se o hrazení opírali všichni tři matadoři odpoledne a povídali si. Jeden kouřil cigaretu. Byl to malý cikán čisté pleti, Gitanillo, v nádherné zlaté brokátové kamizole, krátký copánek mu čouhal zpod rohatého kloboučku.
„Nevypadá nijak zvlášť,“ řekl mladý muž ve slamáku a zjevně amerických botách sedící po mé levici.
„Ale býky tedy zná, tenhle kluk. Je to velký zabíječ.“
„Vy jste Američan, že ano?“ zeptal se Mike.
„Jasně,“ zašklebil se mládenec. „Ale tuhle partu znám. Tohle je Gitanillo. Počkejte, až ho uvidíte. Ten hoch s boubelatou tváří je Chicuelo. Říka se, že zápasení s býky ve skutečnosti nijak nemiluje, ale tady ve městě z něho blázní. A ten vedle něj je Villalta. Ten je teprve skvělej.“
Villalty jsem si všiml. Byl vzpřímený jako tyč a kráčel jako mladý vlk. Mluvil a usmíval se na přítele opřeného o barreru. Na opálené lícní kosti měl náplastí přichycený velký smotek gázy.
„Býk ho nabral minulý týden v Málaze,“ vysvětlil Američan.
Američan, jehož jsme později poznali a zamilovali si jako Gin Bottle Kinga, to pro jeho zvláštní zručnost předvedenou brzy ráno s lahví proslulého výrobku pana Gordona jako jeho jedinou zbraní v jedné ze čtyř nejnebezpečnějších situací, jaké jsem kdy viděl, řekl: „Pomalu to začne.“
.dál v aréně pikadoři ve vzpřímeném a ztrnulém sedu v hlubokých sedlech přiměli své vetché koně ke cvalu kolem arény. Všichni až na tři z arény odjeli. Ti tři se nacpali proti rudě natřenému hrazení barrery. Zacouvali s koňmi, kteří měli jedno oko zavázané, k hrazení, s kopími skloněnými.
Vjeli dva ceremoniáři v sametových pláštících s bílými límci. Přicválali k prezidentově lóži, stočili koně a pozdravili smeknutím klobouku a hlubokou poklonou. Z lóže vyletěl vyhozený předmět. Jeden z ceremoniářů jej chytil do chocholatého klobouku.
„Klíč od býčích vrat,“ řekl Gin Bottle King.
Oba jezdci se otočili a přejeli arénu. Jeden hodil klíč muži v kostýmu torera, oba pozdravili mávnutím chocholatých klobouků a odjeli z arény. Velká vrata se zavřela na závoru. Víc východů nebylo. Kruh se uzavřel.
Dosud jav jásal a křičel. Teď nastalo hrobové ticho. Muž s klíčem přikročil k okovaným, nízkým červeným vrátkům a odemkl velkou posuvnou petlici. Odsunul ji a odstoupil. Vrátka se rozletěla. Muž se skryl za nimi. Uvnitř bylo temno.
Pak, s hlavou skloněnou, když přicházel z temného kotce, vyrazil do arény býk. Vyřítil se, velký, černobílý, víc než tunový, nesl se lehkým cvalem. Zdálo se, že v okamžiku, kdy vyběhl, slunce jej na okamžik oslnilo. Zarazil se jako zmražený s velkým hřebenem svalů vztyčeným, pevně zapřený, jeho oči se rozhlíželi kolem, s rohy černými a bílými a ostrými jako dikobrazí ostny mířícími kupředu. Pak zaútočil. A když zaútočil, naráz mi došlo, co je arénní býk zač.
Protože ten býk byl naprosto neuvěřitelný. Vypadal jako nějaké veliké pravěké zvíře, naprosto smrtící a naprosto zlovolný. A byl tichý. Útočil tiše, řítil se lehkým cvalem. Na svých čtyřech nohách se otočil jako kočka. Pak zaútočil na první věc, na niž mu padl zrak, na pikadora na jedné z herek. Pikador kopl koně ostruhami a cválal pryč. Býk se přiřítil, neměl v úmyslu nechat se setřást, a v plném cvalu do zvířetě ze strany narazil, lhostejný ke koni zarazil jeden z rohů vysoko do pikadorova stehna, a strhl jej, sedlo a všechno ostatní z koňského hřbetu.
Býk pokračoval, aniž by ztrácel čas starostí o pikadora, ležícího na zemi. Další pikador seděl na koni pevně, aby přijal náraz útoku, s kopím připraveným. Býk jej zasáhl ze strany a kůň i jezdec se vznesli vysoko do vzduchu v kopající mase a přepadli přes býkův hřbet. Když přistáli, býk na ně zaútočil. Chlapec s oplácanou tváří, Chicuelo, se přehoupl přes hrazení, přiběhl k býkovi a mávl pláštěnkou býkovi před tlamou. Býk zaútočil na pláštenku, Chicuelo uskočil dozadu a měl býka volného v aréně.
Býk bez sebemenšího zaváhání zaútočil na Chicuela. Chlapec neustoupil, prostě se zhoupl na patách a mávl pláštěnkou jako baletka sukní před býkovou tlamou, když jej míjel.
Olé! vysloveno Ó-lé! zaburácal dav.
Býk se otočil a zaútočil znovu. Aniž by uhnul, Chicuelo výstup zopakoval. S nohama nehybnýma jen odtáhl tělo od řítících se býčích rohů a rozevlál pláštěnku tím nádherným zhoupnutím.
Dav znovu zaburácel. Chlapec to udělal sedmkrát. Pokaždé ho býk míjel o palce. Pokaždé dával býkovi možnost zasáhnout jej. Pokaždé dav zaburácel. Pak v závěru míjení mávl pláštěnkou k býkovi, načež ji roztočil za zády kolem sebe a odešel od býka k barreře.
„Tenhle kluk je s pláštěnkou dobrej,“ řekl Gin Bottle King.
„To zhoupnutí, co dělal s pláštěnkou, se jmenuje verónica.“
Chlapec s boubelatou tváří, který neměl rád býčí zápasy a právě předvedl sedm nádherných verónicas, stál u hrazení přímo pod námi. Jeho tvář se ve slunci leskla potem, ale byla téměř bez výrazu. Díval se napříč arénou na stojícího býka, který se chystal zaútočit na pikadora. Býka studoval, protože za pár minut bude mít za úkol zabít ho, a jakmile jednou vystoupí s mečem s rudým jílcem a kusem rudé látky, aby býka v závěrečném aktu zabil, bude to buď on, nebo býk. Nerozhodné bitvy v býčích zápasech nejsou.
Nemám v úmyslu podrobně popisovat zbytek odpoledne. Byl to první býčí zápas, který jsem viděl, ale ne nejlepší. Tím nejlepším byl ten v malém městě Pamplona nahoře v horách Navarry, který přišel o týdny později. Nahoře v Pamploně, kde mají každý rok šest dnů býčích zápasů od roku 1126 a kde býci ulicemi města každé ráno v šest hodin honí polovinu města, prchající před nimi.
V Pamploně, kde je každý muž a chlapec ve městě amatérským zápasníkem s býky a kde se pořádá každé ráno amatérský zápas navštěvovaný dvaceti tisíci lidí, při němž jsou amatérští zápasníci neozbrojeni a kde je seznam obětí skoro tak dlouhý, jako když jsou v Dublinu volby. Ale o Pamploně s nejlepším býčím zápasem a divokým příběhem o amatérskych zápasech bude řeč ve druhé kapitole.
Nehodlám býčí zápasy ospravedlňovat. Je to pozůstatek dnů římského Kolosea. Nějaké vysvětlení je ale nutné. Býčí zápasy nejsou sport. Nikdy jím být neměly. Je to tragedie. Velká tragedie. Tragedií je smrt býka. Hraje se ve třech pevně stanovených aktech.
Gin Bottle King, jenž – mimochodem – nepije gin, nám o tom spousty řekl, když jsme toho prvního večera seděli v horní místnosti malé restaurace, kde jako specialitu opékají mladé selátko pečené na dubových polínkách a podávané s houbovou tortillou a červeným vínem. Zbytek jsme pochopili později v penzionu zápasníků s býky na Via san Jerónimo, kde měl jeden ze zápasníků oči úplně jako chřestýš.
Hodně z toho jsme pochopili při šestnácti zápasech, jež jsme viděli v různých částech Španělska od san Sebastiánu po Granadu.
Byčí zápasy nejsou sport v žádném případě. Je to tragedie symbolizující zápas mezi člověkem a divokým zvířetem. Obvykle při jedněch zápasech vystupuje šest býků. Zápas se jmenuje corrida de toros. Arénní býci jsou chováni jako závodní koně, některá z nejstarších chovatelství jsou několik století stará. Dobrý býk stojí kolem dvou tisíc dolarů. Chovají se pro rychlost, sílu a krutost. Jinými slovy, dobrý arénní býk je naprosto nenapravitelný, zlý býk.
Zápasení s býky je mimořádně nebezpečné povolání. Jen ve dvou zápasech ze šestnácti, jež sem viděl, nebyl nikdo těžce raněn. Na druhou stanu je velmi výnosné. Populární espada bere za odpoledne práce v dolarech pět tisíc. Ale nepopulární espada možná nedostane ani pět set. Oběma hrozí stejné nebezpečí. Pro opravdu dobré matadory je to stejně dobré zaměstnání jako v grand opeře až na to, že se vystavují nebezpečí smrti, kdykoli nedosáhnou vysokého C.
Nikdo se nikdy nesmí v žádné fázi zápasu přiblížit k býkovi jinak než přímo zepředu. Odtamtud přichází nebezpěčí. Kromě toho existujú všemožné složité figury s pláštěnkou, jež musí být každá provedena s takovou dávkou techniky, jaká se vyžaduje od mistrovského biliárového hráče. Na pozadí toho všeho je nezbytnost hrát starou tragedii v naprosto závazných mezích, zákonem daným způsobem. Musí to být provedeno půvabně, zdánlivě nenuceně a vždy důstojně. Nejhorší kritika, kterou mohou Španělé o zápasníky s býky vyřknout, zní, že jeho práce je vulgární.
Třemi závaznými akty tragedie jsou ten první, kdy přichází býk a pikadoři čelí otřesům jeho útoků a pokoušejí se chránit své koně kopím. Pak koně odejdou a druhým aktem je zasazování banderill. Je to jedna z nejzajímavějších a nejobtížnějších částí, ale pro nového fanouška býčích zápasů patří k těm, jejichž techniku nejsnáze ocení. Banderillas jsou tři stopy dlouhé, zářivě barevné šipky s bodcem ve tvaru rybářského háčku na konci. Muž, jenž se hotoví zasadit je, vstoupí k býkovi do arény sám. Pozdvihne banderillas na délku paže a namíří je proti býkovi. Pak zvolá: „Toro! Toro!“ Býk zaútočí a banderillero se vytáhne na špičky, vypne tělo v oblouku kupředu, a právě v okamžiku, když jej býk může zasáhnout, spustí šipky do býkova hrbu hned za rohy.
Musí vejít stejnoměrně, každá na jednu stranu. Nesmí být vetknuty ze strany, zaraženy nebo vrženy. Je to poprvé, kdy byl býk dočista podveden, cítí bodnutí šipek, jemuž nemůže uniknout, ale nejsou tu koně, aby měl na co útočit. Ale útočí na člověka znovu a znovu a pokaždé dostane pár dlouhých banderill, které visí z jeho hrbu za drobné háčky a plácají sebou jako dikobrazí ostny.
Poslední akt je smrt býka, jež je v rukou matadora, který má býka na starosti od jeho prvního výpadu. Každý matador má dva býky za odpoledne. Smrt býka je nejobřadnější a smí být přivozena jediným způsobem, přímo zepředu, kdy matador musí přijmout býka v plném útoku a zabít ho mečem zabodnutým medzi ramena až za šíji a mezi rohy. Před zabitím býka musí nejprve předvést série figur s muletou, kusem rudé látky, kterou drží o velikosti velkého šátku. S muletou musí torero předvést naprosté ovládnutí býka, musí jej přimět, aby jej znovu a znovu míjel o palce, než mu je dovoleno zabít ho. Je to tahle fáze, při níž se stává většina smrtelných nehod.
Slovo „toreador“ je ve Španělsku zastaralé a nikdy se nepoužívá. Torero se obyčejně zve espada čili šermíř. Musí ovládat všechny tři akty zápasu. V prvním používá pláštěnku a předvádí verónicas a chrání pikadory tím, že od nich odvádí býka, když je srazil na zem. Ve druhém aktu zasazuje banderillas. Ve třetím aktu ovládne býka muletou a zabije jej.
Jen málo toreros vyniká ve všech třech oborech. Někteří, jako mladý Chicuelo, jsou nepřekonatelní v práci s pláštěnkou. Jiní, jako zesnulý Joselito, jsou úžasní banderilleros. Jen pár jich je velkými zabíječi. Většina největších zabíječů jsou cikáni.
Ernest Hemingway/
Americký spisovateľ (1899 – 1961), novinár a popredný predstaviteľ tzv. Stratenej generácie, nositeľ Pulitzerovej ceny (1953) a Nobelovej ceny za literatúru (1954). Prvej svetovej vojny sa zúčastnil ako dobrovoľník, na talianskom fronte bol zranený. Počas druhej svetovej vojny sa už ako korešpondent zúčastnil vylodenia v Normandii a oslobodenia Paríža. Napísal sedem románov (okrem iných Starec a more, Zbohom zbraniam, Komu zvonia do hrobu, Slnko aj vychádza) a šesť kníh poviedok a reportáží. Publikovaný text vyšiel v roku 1923 v Toronto Star Weekly a ako súčasť zbierky Neporažený, ktorá spolu s jeho posledným románom Nebezpečné léto práve vyšla v českom preklade.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.