Těch zmalovaných, polonahých těl i tváří třetího pohlaví. Přemítám, co tou parádou chtějí demonstrovat a snad i prosadit. Hrdost? Jak čteme zřejmě kvůli cizincům v anglickém názvu? Staří Řekové by se divili. Aristotéles definuje homosexualitu jako deprivaci, jako slepotu či hluchotu, a tak jako schází zrak a sluch, tak i v této náhradní sexualitě musí něco chybět – vztah dvou sexuálně hluboce odlišných a plodných protikladů lidského rodu.
Tolerantní Řekové takovou újmu považovali za nešťastnou a je-li tomu tak, nemá nic společného s hrdostí, jde spíš o zuřivou reakci na minulost, na dávné pronásledování. Že by šlo o snahu prosadit větší politickou toleranci? Také těžko. V liberální české společnosti a pod prosazovanou vládou politické korektnosti, je každý výrok nesouhlasu s menšinovým životním stylem okamžitě diskvalifikován a povážován za fašistoidní předsudek. Přiznám se, že mi je pohled na muchlající se mužské páry ještě o trochu nepříjemnější, než když v metru denně vidím do sebe zakousnuté páry heterosexuálních milenců.
.právo na stud
Jakmile převedeme sociální chování na práva, vzniká problém. Má veřejnost právo na stud? S vnitřním pocitem žádná paráda ani exhibice nic nenadělá. Spíš naopak.
Kuriózní případ protestu už šest let plní stránky anglických novin. Dvaapadesátiletý řidič nákladních aut Stephen Gough měl před deseti lety vidění. Ztratil práci, manželku i děti a od té doby nasbíral 17 rozsudků a strávil dohromady šest let ve vězení na samotce. “Asi to způsobila anglická výchova, stále nám vtloukali, že nejsme dobří a musíme se hlídat. Najednou jsem pochopil, že jsem dobrý a dobré je i mé nahé tělo.” Pokaždé, když ho propustí, se znovu vydá na pěší nahou pouť Anglií. Získal i partnerku, ta ale konfliktní toulky nevydržela. „Buďto budeme žít, jak to společnost očekává nebo podle vlastní pravdy. Je to rozdíl mezi vědomým a nevědomým životem.” Zákon však zní: porušení smíru. Anglická společnost patří mezi nejtolerantnější na světě, žádná jiná také nemá tolik excentriků, ale zakládá si na zdvořilosti a kompromisu. Nesnáší fanatismus a agresi.
A proto jsou problematické veřejné demonstrace homosexuální sexuality, jež mají prosadit požadavek na skupinová práva v individualistické společnosti. Úřední sňatek už dávno není povinný a poměrně rozšířené spolužití „na divoko“ přece téměř nikomu nevadí. Značnou frekvenci partnerských rozchodů by „papíry“ poněkud komplikovali a prodražili. Nejde jen o demonstraci namířenou do minulosti, ale o to, prosadit, že je soužití stejného pohlaví stejně normativní, jako to většinové. To ovšem není pravda, stát už dávno nenapodobuje církev, z ložnice vycouval, a zajímá jej jenom ochrana dětí, a protože je manželství smlouva, tak i spravedlivé dělení společného majetku. A jestli je adopce dětí netradičními páry plnohodnotná pro jejich rozvoj, o tom by snad měli rozhodovat pediatři a nikoli politika. Většinovou společnost i v tomto případě žádný karneval přesvědčit nemůže. Spíš naopak.
.čtvrté pohlaví
A pak je tu ještě čtvrté pohlaví ? asexuální. Podle studie kanadského profesora Anthonyho Bogaerta z Brocké univerzity má naše přesexualizovaná kultura negativní dopad na pohlavní pud. Celé desetiletí probírám se svými třemi dospělými syny, proč nemohou najít tu pravou. Mají snad vysoké požadavky na inteligenci, povahu nebo ženskou krásu podle symetrie dnešních reklam? Možná. Ale dnes vidíme všude ženy narvané do přilnavých tepláků (leggins), jedno kilo hezčí než druhé, nahoře obnaženo, co se dá, a když na to přijde, řeknou si i o postel. Nevědí, že se „má erotika k sexualitě jako zisk ke ztrátě.“ Mí synové se zřejmě žen podvědomě bojí. Máme už jedno procento mladých lidí, kteří dokonce odmítají sex a jejich počet prudce stoupá. Zdá se, že i s tou tradiční veřejnou exhibicí nahoty něco v nepořádku bude.
Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
Tolerantní Řekové takovou újmu považovali za nešťastnou a je-li tomu tak, nemá nic společného s hrdostí, jde spíš o zuřivou reakci na minulost, na dávné pronásledování. Že by šlo o snahu prosadit větší politickou toleranci? Také těžko. V liberální české společnosti a pod prosazovanou vládou politické korektnosti, je každý výrok nesouhlasu s menšinovým životním stylem okamžitě diskvalifikován a povážován za fašistoidní předsudek. Přiznám se, že mi je pohled na muchlající se mužské páry ještě o trochu nepříjemnější, než když v metru denně vidím do sebe zakousnuté páry heterosexuálních milenců.
.právo na stud
Jakmile převedeme sociální chování na práva, vzniká problém. Má veřejnost právo na stud? S vnitřním pocitem žádná paráda ani exhibice nic nenadělá. Spíš naopak.
Kuriózní případ protestu už šest let plní stránky anglických novin. Dvaapadesátiletý řidič nákladních aut Stephen Gough měl před deseti lety vidění. Ztratil práci, manželku i děti a od té doby nasbíral 17 rozsudků a strávil dohromady šest let ve vězení na samotce. “Asi to způsobila anglická výchova, stále nám vtloukali, že nejsme dobří a musíme se hlídat. Najednou jsem pochopil, že jsem dobrý a dobré je i mé nahé tělo.” Pokaždé, když ho propustí, se znovu vydá na pěší nahou pouť Anglií. Získal i partnerku, ta ale konfliktní toulky nevydržela. „Buďto budeme žít, jak to společnost očekává nebo podle vlastní pravdy. Je to rozdíl mezi vědomým a nevědomým životem.” Zákon však zní: porušení smíru. Anglická společnost patří mezi nejtolerantnější na světě, žádná jiná také nemá tolik excentriků, ale zakládá si na zdvořilosti a kompromisu. Nesnáší fanatismus a agresi.
A proto jsou problematické veřejné demonstrace homosexuální sexuality, jež mají prosadit požadavek na skupinová práva v individualistické společnosti. Úřední sňatek už dávno není povinný a poměrně rozšířené spolužití „na divoko“ přece téměř nikomu nevadí. Značnou frekvenci partnerských rozchodů by „papíry“ poněkud komplikovali a prodražili. Nejde jen o demonstraci namířenou do minulosti, ale o to, prosadit, že je soužití stejného pohlaví stejně normativní, jako to většinové. To ovšem není pravda, stát už dávno nenapodobuje církev, z ložnice vycouval, a zajímá jej jenom ochrana dětí, a protože je manželství smlouva, tak i spravedlivé dělení společného majetku. A jestli je adopce dětí netradičními páry plnohodnotná pro jejich rozvoj, o tom by snad měli rozhodovat pediatři a nikoli politika. Většinovou společnost i v tomto případě žádný karneval přesvědčit nemůže. Spíš naopak.
.čtvrté pohlaví
A pak je tu ještě čtvrté pohlaví ? asexuální. Podle studie kanadského profesora Anthonyho Bogaerta z Brocké univerzity má naše přesexualizovaná kultura negativní dopad na pohlavní pud. Celé desetiletí probírám se svými třemi dospělými syny, proč nemohou najít tu pravou. Mají snad vysoké požadavky na inteligenci, povahu nebo ženskou krásu podle symetrie dnešních reklam? Možná. Ale dnes vidíme všude ženy narvané do přilnavých tepláků (leggins), jedno kilo hezčí než druhé, nahoře obnaženo, co se dá, a když na to přijde, řeknou si i o postel. Nevědí, že se „má erotika k sexualitě jako zisk ke ztrátě.“ Mí synové se zřejmě žen podvědomě bojí. Máme už jedno procento mladých lidí, kteří dokonce odmítají sex a jejich počet prudce stoupá. Zdá se, že i s tou tradiční veřejnou exhibicí nahoty něco v nepořádku bude.
Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.