Proč s tím, na rozdíl od ostatních zemí eurozóny, mají Němci takový problém? Nepochybně je německý poválečný vztah k přísné ústavní demokracii mnohem silnější než je tomu v jižních státech Evropy. Nepochybně je i německé myšlení velmi rigorózní a formalistické. Ale řečeno natvrdo, teď jde o velké peníze a riziko. Německo už nyní garantuje půjčky ve výši 60 procent svého HDP, jeho ekonomika zpomaluje, důchodci chudnou a veřejnost se na rozdíl od poslanců začíná bouřit. Nejde už jen o pár profesorů ekonomie a poslance CSU, Petra Gauweilera. Levicovou žádost o ústavní rozklad podepsalo 37 000 občanů. Podle všech průzkumů zhruba 54 procent sice uznává kancléřčinu politiku tvrdých podmínek na dlužníky, ale už nesouhlasí s další pomocí postiženým státům a ze součinnosti eurovalu a Evropské centrální banky (ECB) má přímo děs – vidí zde riziko neomezených garancí.
Ústavní soud proto rozhodl, že německých 190 miliard eur v trvalém eurovalu je limit, ačkoli smlouva nic takového nestipuluje, a eventuální navýšení fondu by musely předcházet předběžné a vyčerpávající informace od německého zástupce poslancům Bundestagu, tedy už nikdy žádná povinnost mlčet. Mezi řádky prosvítá ústavní odpověď na problém legitimity, který se z nelegitimních institucí Evropské unie přestěhoval do německého parlamentu. V Německu totiž během eurokrize zavládl diktát exekutivy. Kancléřka vyjednává v předstihu s hlavami států a komisaři, vše v utajení, takže zákonodárci se žádné předběžné diskuse a rozhodování neúčastní. V Bundestagu sice vytvořila vláda speciální devítičlenou komisi, převodovou páku na poslance, ale hlasuje se až po mezinárodní dohodě. „Poslanci vůbec nemají ponětí, o co jde, vládu přestali kontrolovat a vláda se jim nezodpovídá. Kdo hlasuje proti, je zrádce, což popírá princip parlamentní demokracie,“ napsal přímo Der Spiegel. Jistě, kde není vážená legitimní opozice, není ani demokracie. Kde se politika integrace stane článkem víry, tak jako v europarlamentu, tam je opozice v roli disidentů.
O peníze jde v politice na prvním místě, a tak soud rozhodl, že v případě vážných pochybností, jež „nebudou věrohodně a uspokojivě vyvráceny, nebude Německo smlouvou vázáno v celé šíři a je nezbytné, aby takový dodatek formálně vyjádřilo.“ Jinak řečeno, Bundestag by měl podle soudu odsouhlasit předem, aby se v případě porušení smlouvy mohlo Německo legálně vyvázat.
Největší zakopaný pes německých pochybností a obav se však týká propojení eurovalu a Evropské centrální banky. Nadšené ovace europarlamentu nad vytvořením permanentního neomezeného fondu (de facto prvního kroku k fiskální unii) by byli možná méně nadšené, kdyby poslanci četli výrok soudu, kterým explicitně zakazuje, aby „euroval mohl pověřit ECB protiústávním financováním států,“ jak navrhl její šéf Mario Draghi, nebo si dokonce směl od banky půjčovat. A takto omezený euroval bude mít podstatně sníženou účinnost.
Jisté je jedno, záchranný fond, omezený výrokem německého ústavního soudu, nebude na Španělsko a Itálii stačit. Těžko tedy říct, co bude dál. Ústavní soud ale nemůže německé poválečné dilema řešit. Už od války přísahají Němci na suverénní demokracií doma i na Spojené státy evropské, chtějí společnou měnu, ale nikoli společné závazky a dluhy. Eurokrize přitom pravě demokracii poškodila a ta nadnárodní se už i Němcům, když jde o peníze, začíná jevit poněkud utopická a nebezpečná.
A hlavně: soudní dvůr nemůže nahradit Primat der Politik.
Ústavní soud proto rozhodl, že německých 190 miliard eur v trvalém eurovalu je limit, ačkoli smlouva nic takového nestipuluje, a eventuální navýšení fondu by musely předcházet předběžné a vyčerpávající informace od německého zástupce poslancům Bundestagu, tedy už nikdy žádná povinnost mlčet. Mezi řádky prosvítá ústavní odpověď na problém legitimity, který se z nelegitimních institucí Evropské unie přestěhoval do německého parlamentu. V Německu totiž během eurokrize zavládl diktát exekutivy. Kancléřka vyjednává v předstihu s hlavami států a komisaři, vše v utajení, takže zákonodárci se žádné předběžné diskuse a rozhodování neúčastní. V Bundestagu sice vytvořila vláda speciální devítičlenou komisi, převodovou páku na poslance, ale hlasuje se až po mezinárodní dohodě. „Poslanci vůbec nemají ponětí, o co jde, vládu přestali kontrolovat a vláda se jim nezodpovídá. Kdo hlasuje proti, je zrádce, což popírá princip parlamentní demokracie,“ napsal přímo Der Spiegel. Jistě, kde není vážená legitimní opozice, není ani demokracie. Kde se politika integrace stane článkem víry, tak jako v europarlamentu, tam je opozice v roli disidentů.
O peníze jde v politice na prvním místě, a tak soud rozhodl, že v případě vážných pochybností, jež „nebudou věrohodně a uspokojivě vyvráceny, nebude Německo smlouvou vázáno v celé šíři a je nezbytné, aby takový dodatek formálně vyjádřilo.“ Jinak řečeno, Bundestag by měl podle soudu odsouhlasit předem, aby se v případě porušení smlouvy mohlo Německo legálně vyvázat.
Největší zakopaný pes německých pochybností a obav se však týká propojení eurovalu a Evropské centrální banky. Nadšené ovace europarlamentu nad vytvořením permanentního neomezeného fondu (de facto prvního kroku k fiskální unii) by byli možná méně nadšené, kdyby poslanci četli výrok soudu, kterým explicitně zakazuje, aby „euroval mohl pověřit ECB protiústávním financováním států,“ jak navrhl její šéf Mario Draghi, nebo si dokonce směl od banky půjčovat. A takto omezený euroval bude mít podstatně sníženou účinnost.
Jisté je jedno, záchranný fond, omezený výrokem německého ústavního soudu, nebude na Španělsko a Itálii stačit. Těžko tedy říct, co bude dál. Ústavní soud ale nemůže německé poválečné dilema řešit. Už od války přísahají Němci na suverénní demokracií doma i na Spojené státy evropské, chtějí společnou měnu, ale nikoli společné závazky a dluhy. Eurokrize přitom pravě demokracii poškodila a ta nadnárodní se už i Němcům, když jde o peníze, začíná jevit poněkud utopická a nebezpečná.
A hlavně: soudní dvůr nemůže nahradit Primat der Politik.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.