Představme si, že vláda, která přežila vlastní smrt, pak prosadí i církevní restituce a přehlasuje veto prezidenta v případě prováděcího zákona k penzijní reformě. Jelikož Nečas Klause nepřesvědčil, že církevní restituce neprolomí hranici 25. února 1948, bude mít vláda na stole nejspíš další veto. Do druhého pilíře takto schválené penzijní reformy se budou hlásit jen dobrodruzi.
Divadlo, v němž vystupují různí rebelové, kteří od Nečase žádají jakési ústupky výměnou za jejich hlasy, bude pokračovat se všemi zničujícími účinky, které to má na zbytky vládní důvěryhodnosti. Koaliční partneři si budou navzájem dávat ultimáta a prezident bude dál vetovat zákony. Nečas se bude tvářit, že vládne a má pod kontrolou vlastní stranu, ačkoliv schválení každého dalšího vládního zákona bude muset vykoupit ústupky rebelům s nejasnými vazbami na politické zákulisí.
Je možné, že Klaus sleduje svými vety stěžejních vládních reforem vlastní agendu. Jeho jednání ovšem má i racionální základ. Jakkoliv mu leckdo vyčítá, že prý podrývá vládu, kterou sám jmenoval, skutečností je, že sestava, která nám vládne, má už jen málo společného jak s kabinetem, který Klaus jmenoval, tak s koalicí, která měla jiné složení i slušnou většinu.
Klaus byl vždy konsistentní v jedné věci: vadily mu slabé vlády. Možná mu vadily zejména proto, že měly problém skutečně vládnout, ale, jak vyplývá ze zdůvodnění jeho veta důchodové reformy, možná též proto, že nemají dostatečně silný mandát k prosazení reforem, které mají vydržet déle než do příštích voleb.
Od Klause je poněkud pokrytecké, když svoji palbu na vládní reformy odůvodňuje jen věcným nesouhlasem, přičemž tvrdí, že nechce shodit samotnou vládu, protože k ní prý není alternativa. Coby zkušený politický matador dobře ví, že alternativa nejen existuje, ba je dokonce v současné situaci žádoucí: nové volby. Takový vývoj by mohl pročistit zauzlenou politickou scénu. Česká společnost se potřebuje nadechnout. S Nečasovým týmem v čele se bude dál dusit.
Autor je politolog a bývalý poradca Václava Havla.
Text vyšiel pôvodne v denníku Právo.
Divadlo, v němž vystupují různí rebelové, kteří od Nečase žádají jakési ústupky výměnou za jejich hlasy, bude pokračovat se všemi zničujícími účinky, které to má na zbytky vládní důvěryhodnosti. Koaliční partneři si budou navzájem dávat ultimáta a prezident bude dál vetovat zákony. Nečas se bude tvářit, že vládne a má pod kontrolou vlastní stranu, ačkoliv schválení každého dalšího vládního zákona bude muset vykoupit ústupky rebelům s nejasnými vazbami na politické zákulisí.
Je možné, že Klaus sleduje svými vety stěžejních vládních reforem vlastní agendu. Jeho jednání ovšem má i racionální základ. Jakkoliv mu leckdo vyčítá, že prý podrývá vládu, kterou sám jmenoval, skutečností je, že sestava, která nám vládne, má už jen málo společného jak s kabinetem, který Klaus jmenoval, tak s koalicí, která měla jiné složení i slušnou většinu.
Klaus byl vždy konsistentní v jedné věci: vadily mu slabé vlády. Možná mu vadily zejména proto, že měly problém skutečně vládnout, ale, jak vyplývá ze zdůvodnění jeho veta důchodové reformy, možná též proto, že nemají dostatečně silný mandát k prosazení reforem, které mají vydržet déle než do příštích voleb.
Od Klause je poněkud pokrytecké, když svoji palbu na vládní reformy odůvodňuje jen věcným nesouhlasem, přičemž tvrdí, že nechce shodit samotnou vládu, protože k ní prý není alternativa. Coby zkušený politický matador dobře ví, že alternativa nejen existuje, ba je dokonce v současné situaci žádoucí: nové volby. Takový vývoj by mohl pročistit zauzlenou politickou scénu. Česká společnost se potřebuje nadechnout. S Nečasovým týmem v čele se bude dál dusit.
Autor je politolog a bývalý poradca Václava Havla.
Text vyšiel pôvodne v denníku Právo.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.