Václav Klaus, prezident Českej republiky:
Nemám rád vznešeně znějící pokusy vytvářet alternativní minulostní scénáře. A to ať se jedná o jakoukoli historickou událost. Historie měla jistě mnoho alternativ, ale to teď není zajímavé. V tomto smyslu nepovažuji za zajímavou – a hlavně za relevantní – ani vaši otázku. Mohlo se stát leccos, o nevyhnutelnosti nejde. Mé dnešní čtení historických trendů a tendencí mi však říká, že k rozdělení Československa muselo dříve či později dojít. V minulosti jsem to tak jasně nevěděl. „Pomlčkovou“ válkou na počátku roku 1990 jsem byl zděšen, federaci jsem se maximálně snažil udržet – jak svým chováním v roli federálního ministra financí (kdy se na mne více zlobila česká než slovenská vláda), tak vytvořením slovenské ODS, kdy jsem ještě v kampani jara 1992 na náměstích slovenských měst (tedy nikoli v pohodlí psaní různých mouder do novin a časopisů) propagoval udržení společného státu. Dnes – a to stále více – vidím chatrnost státoprávního uspořádání, které vzniklo v roce 1918. Slovensko dalo jasný signál, že ho nechce již v roce 1939 a i v roce 1968 ukázalo neméně jasně (a to jsem již prožíval), že ho více zajímá změna státoprávního uspořádání než tehdejší pokus o – v dnešní terminologii – radikální změnu politického a sociálně ekonomického systému. Námitku, že byli lidé na Slovensku zdrceni z okupace v srpnu 1968 stejně jako lidé v Čechách a na Moravě, samozřejmě, znám a nijak ji nezpochybňuji, ale tudy nevede můj argument.
Rozumím a hlavně respektuji, že Slovensko chtělo svůj samostatný stát. Nikdy jsem to nikomu ze Slováků neměl za zlé a nikdy jsem to nekritizoval. Stalo se to a je to – přes počáteční obavy zejména na Prahu orientované části slovenské inteligence a kultury – viditelným a nijak nezpochybnitelným úspěchem. Tento úspěch opravdu upřímně Slovensku přeju.
P.S. Před týdnem jsem ve Varšavě na tiskové konferenci řekl, že je pro mne Polsko „nejbližší zemí“. Pak jsem – určitě zaslouženě – dostal několik sms zpráv, že je snad nejbližší zemí Slovensko. Odpovídal jsem, že jsem mluvil o cizím státu. Slovensko za „cizí“ nepovažuji.
Robert Fico, predseda vlády SR:
Nehovoril by som o „dejinnej nevyhnutnosti“, pretože dejiny sú výsledkom rozhodnutí a konania konkrétnych ľudí v konkrétnych podmienkach doby. Preto, ak by existovala politická vôľa legitímne zvolených reprezentácií oboch štátov federácie zotrvať v spoločnom štáte, isto by sa naplnila.
Za najpodstatnejšie dnes považujem, že príkladné vzťahy Českej a Slovenskej republiky a ich obyvateľov, ktoré dnes máme, a rovnako úspešný 20-ročný príbeh Slovenska potvrdil správnosť vtedajšieho rozhodnutia. V tomto kontexte som rád, že som v tomto období, podobne, ako aj súčasný prezident Ivan Gašparovič, podporil oba zásadné dokumenty vtedy sa rodiacej štátnosti: deklaráciu o zvrchovanosti aj Ústavu SR. Slovensko dnes, ako rešpektovaný člen EÚ, Schengenu a eurozóny, aktívne tvorí budúcu podobu nášho životného priestoru v Európe, a to potvrdzuje silu a trvácnosť myšlienky samostatnej Slovenskej republiky.
Dominik Duka, kardinál a pražský arcibiskup:
Domnívám se, že geopoliticky byl společný stát Čechů a Slováků lepší řešení. Vývoj po listopadu 1989 ovšem ukázal, a to především v posledních měsících před rozdělením, že toto soužití by nebylo přínosné ani pro českou, ani pro slovenskou stranu. Vyvolávalo by to neustálá oboustranná napětí. Dnes můžeme konstatovat, že po několika letech dochází znovu k úzké spolupráci a vzájemnosti. Někdejší zášť či ukřivděnost na obou stranách zmizela.
Martin M. Šimečka, novinár a spisovateľ:
Nič také ako dejinná nevyhnutnosť neexistuje. Pravdepodobnosť, že Československo by sa skôr či neskôr rozpadlo aj pri inej konštelácii politických síl, aká bola v roku 1992, je však dosť veľká. Paradoxne by totiž motorom rozpadu bola existencia Európskej únie a túžba Slovenska vstúpiť do nej ako samostatný štát – potvrdzujú to aj dnešné príklady Škótska a Katalánska. Okrem toho sa čoraz viac ukazuje, že hlbinné prúdy českého a slovenského naratívu, ktoré sa prejavujú v národných mýtoch, sú natoľko odlišné, že ich koexistencia vo federácii by bola zdrojom neustálych nedorozumení. Po skúsenostiach s politickými elitami oboch národov si neviem predstaviť, ako by tieto nedorozumenia dokázali prekonať.
Béla Bugár, predseda strany Most-Híd:
Rozpad Československa bol dejinnou nevyhnutnosťou, aj keď o tom nerozhodli občania v právoplatnom referende. Som presvedčený o tom, že sa netreba zamýšľať nad tým, či by mohol spoločný štát Čechov a Slovákov za istých okolností prežiť. Je potrebné poukázať na fakt, že toto rozdelenie sa zapísalo do dejín svojím pokojným a tichým rozdelením, bez násilia.
Daniel Pastirčák, básnik a kazateľ:
Na historickú nevyhutnosť z princípu neverím. Budúcnosť je hracím poľom otvorených možností. Podmienky jej konkrétneho uskutočnenia sa zakladajú v tom, čo do nej vkladáme. Zostať v spoločnom štate bolo z kultúrnych, politických i hospodárskych dôvodov lepšie pre obe strany, a nebola tam žiadna historická nevyhnutnosť. Ak tam bola nejaká nevyhnutnosť, bola to nevyhnutnosť politická, a časom azda i psychologická. Tá politická spočívala v autokratickom charaktere mečiarovského Slovenska – „Vládnime si sami“ (teda iba ja a moji kamaráti) a pragmatickom charaktere Klausovej vlády. Časom tam hádam pôsobila i psychologická nevyhnutnosť. Niektoré politické strany zneužívali národnostný pátos a vytvárali obraz nepriateľa („Na Čechov iba doplácame!“). Ak niekto zaseje nedôveru medzi dve osoby, stále je tu šanca, že sa stretnú a vec si vysvetlia. Ako však obnoviť dôveru medzi 15 miliónmi obyvateľov vtedajšieho Československa? Z tohto hľadiska bolo azda rozdelenie Československa nevyhnutné.
Nemám rád vznešeně znějící pokusy vytvářet alternativní minulostní scénáře. A to ať se jedná o jakoukoli historickou událost. Historie měla jistě mnoho alternativ, ale to teď není zajímavé. V tomto smyslu nepovažuji za zajímavou – a hlavně za relevantní – ani vaši otázku. Mohlo se stát leccos, o nevyhnutelnosti nejde. Mé dnešní čtení historických trendů a tendencí mi však říká, že k rozdělení Československa muselo dříve či později dojít. V minulosti jsem to tak jasně nevěděl. „Pomlčkovou“ válkou na počátku roku 1990 jsem byl zděšen, federaci jsem se maximálně snažil udržet – jak svým chováním v roli federálního ministra financí (kdy se na mne více zlobila česká než slovenská vláda), tak vytvořením slovenské ODS, kdy jsem ještě v kampani jara 1992 na náměstích slovenských měst (tedy nikoli v pohodlí psaní různých mouder do novin a časopisů) propagoval udržení společného státu. Dnes – a to stále více – vidím chatrnost státoprávního uspořádání, které vzniklo v roce 1918. Slovensko dalo jasný signál, že ho nechce již v roce 1939 a i v roce 1968 ukázalo neméně jasně (a to jsem již prožíval), že ho více zajímá změna státoprávního uspořádání než tehdejší pokus o – v dnešní terminologii – radikální změnu politického a sociálně ekonomického systému. Námitku, že byli lidé na Slovensku zdrceni z okupace v srpnu 1968 stejně jako lidé v Čechách a na Moravě, samozřejmě, znám a nijak ji nezpochybňuji, ale tudy nevede můj argument.
Rozumím a hlavně respektuji, že Slovensko chtělo svůj samostatný stát. Nikdy jsem to nikomu ze Slováků neměl za zlé a nikdy jsem to nekritizoval. Stalo se to a je to – přes počáteční obavy zejména na Prahu orientované části slovenské inteligence a kultury – viditelným a nijak nezpochybnitelným úspěchem. Tento úspěch opravdu upřímně Slovensku přeju.
P.S. Před týdnem jsem ve Varšavě na tiskové konferenci řekl, že je pro mne Polsko „nejbližší zemí“. Pak jsem – určitě zaslouženě – dostal několik sms zpráv, že je snad nejbližší zemí Slovensko. Odpovídal jsem, že jsem mluvil o cizím státu. Slovensko za „cizí“ nepovažuji.
Robert Fico, predseda vlády SR:
Nehovoril by som o „dejinnej nevyhnutnosti“, pretože dejiny sú výsledkom rozhodnutí a konania konkrétnych ľudí v konkrétnych podmienkach doby. Preto, ak by existovala politická vôľa legitímne zvolených reprezentácií oboch štátov federácie zotrvať v spoločnom štáte, isto by sa naplnila.
Za najpodstatnejšie dnes považujem, že príkladné vzťahy Českej a Slovenskej republiky a ich obyvateľov, ktoré dnes máme, a rovnako úspešný 20-ročný príbeh Slovenska potvrdil správnosť vtedajšieho rozhodnutia. V tomto kontexte som rád, že som v tomto období, podobne, ako aj súčasný prezident Ivan Gašparovič, podporil oba zásadné dokumenty vtedy sa rodiacej štátnosti: deklaráciu o zvrchovanosti aj Ústavu SR. Slovensko dnes, ako rešpektovaný člen EÚ, Schengenu a eurozóny, aktívne tvorí budúcu podobu nášho životného priestoru v Európe, a to potvrdzuje silu a trvácnosť myšlienky samostatnej Slovenskej republiky.
Dominik Duka, kardinál a pražský arcibiskup:
Domnívám se, že geopoliticky byl společný stát Čechů a Slováků lepší řešení. Vývoj po listopadu 1989 ovšem ukázal, a to především v posledních měsících před rozdělením, že toto soužití by nebylo přínosné ani pro českou, ani pro slovenskou stranu. Vyvolávalo by to neustálá oboustranná napětí. Dnes můžeme konstatovat, že po několika letech dochází znovu k úzké spolupráci a vzájemnosti. Někdejší zášť či ukřivděnost na obou stranách zmizela.
Martin M. Šimečka, novinár a spisovateľ:
Nič také ako dejinná nevyhnutnosť neexistuje. Pravdepodobnosť, že Československo by sa skôr či neskôr rozpadlo aj pri inej konštelácii politických síl, aká bola v roku 1992, je však dosť veľká. Paradoxne by totiž motorom rozpadu bola existencia Európskej únie a túžba Slovenska vstúpiť do nej ako samostatný štát – potvrdzujú to aj dnešné príklady Škótska a Katalánska. Okrem toho sa čoraz viac ukazuje, že hlbinné prúdy českého a slovenského naratívu, ktoré sa prejavujú v národných mýtoch, sú natoľko odlišné, že ich koexistencia vo federácii by bola zdrojom neustálych nedorozumení. Po skúsenostiach s politickými elitami oboch národov si neviem predstaviť, ako by tieto nedorozumenia dokázali prekonať.
Béla Bugár, predseda strany Most-Híd:
Rozpad Československa bol dejinnou nevyhnutnosťou, aj keď o tom nerozhodli občania v právoplatnom referende. Som presvedčený o tom, že sa netreba zamýšľať nad tým, či by mohol spoločný štát Čechov a Slovákov za istých okolností prežiť. Je potrebné poukázať na fakt, že toto rozdelenie sa zapísalo do dejín svojím pokojným a tichým rozdelením, bez násilia.
Daniel Pastirčák, básnik a kazateľ:
Na historickú nevyhutnosť z princípu neverím. Budúcnosť je hracím poľom otvorených možností. Podmienky jej konkrétneho uskutočnenia sa zakladajú v tom, čo do nej vkladáme. Zostať v spoločnom štate bolo z kultúrnych, politických i hospodárskych dôvodov lepšie pre obe strany, a nebola tam žiadna historická nevyhnutnosť. Ak tam bola nejaká nevyhnutnosť, bola to nevyhnutnosť politická, a časom azda i psychologická. Tá politická spočívala v autokratickom charaktere mečiarovského Slovenska – „Vládnime si sami“ (teda iba ja a moji kamaráti) a pragmatickom charaktere Klausovej vlády. Časom tam hádam pôsobila i psychologická nevyhnutnosť. Niektoré politické strany zneužívali národnostný pátos a vytvárali obraz nepriateľa („Na Čechov iba doplácame!“). Ak niekto zaseje nedôveru medzi dve osoby, stále je tu šanca, že sa stretnú a vec si vysvetlia. Ako však obnoviť dôveru medzi 15 miliónmi obyvateľov vtedajšieho Československa? Z tohto hľadiska bolo azda rozdelenie Československa nevyhnutné.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.