Stejně jalo v časech opoziční smlouvy KSČM dosáhla i tentokrát dobrého výsledku nikoliv zásluhou svého atraktivního programu nebo revolučního nadšení mas, ale jako sběrač „unavených“ protestních hlasů proti vládní politice a rozostření hranic mezi vládou a opozicí. Jinými slovy, byla vnímána jako jediná skutečně opoziční strana.
I tentokrát těžila z toho, že na jedné straně pravicové strany ovládají centrální vládu, a na straně druhé ČSSD ovládá, s výjimkou Prahy, všechny kraje, takže byla de facto KSČM jedinou větší opoziční stranou. Což neznamená, že bychom měli ignorovat, že ČSSD a ODS se potýkaly s korupčními skandály. Každopádně ale nemáme co do činění s „historickým“ úspěchem KSČM. O tom by bylo možné mluvit snad jen v souvislosti s tím, že tentokrát vyhrála ve dvou krajích.
Skutečnost, že ČSSD nebyla vnímána, na rozdíl od roku 2008, jako čistá opozice, bezpochyby souvisí se ztrátou asi 400-tisíc hlasů ve srovnání s rokem 2008. Za tuto ztrátu do jisté míry mohou i poměry ve straně, ale nelze tvrdit, jak to činí některá média, že ČSSD je zachvácena stejnou vnitřní krizí jako ODS.
ČSSD dokázala svoje „vládní“ postavení v krajích navzdory vnitřním problémům obhájit, což je úspěch. Kdyby se konaly celostátní volby, vládní strany by nejen svoje postavení neobhájily, ale byly by v nebezpečí úplného krachu.
KSČM také vytěžila z nízké volební účasti. Její voliči byli, jak nepochybně ukáží sociologické analýzy, nejvíce motivovaní a disciplinovaní. V celostátních volbách, k nimž chodí nadpoloviční většina voličů, KSČM výsledek z krajských voleb jen těžko zopakuje.
Obecně je smutným faktem, že za sílící vliv KSČM nesou hlavní díl viny tzv. demokratické strany, především ty pravicové. Jejich postoje ke KSČM jsou naprosto schizofrenní. Na jedné straně tam, kde to jde, s komunisty dělají kšefty. Na straně druhé pravice proti komunistům mobilizuje a zároveň i s přispěním ČSSD drží KSČM v pozici, kdy ta může z parlamentního jeviště vše kritizovat, ale za nic neodpovídá.
Skutečnost, že se KSČM bude muset postavit do čela možná až dvou krajů, je tak dobrou zprávou. Bude to test schopností KSČM něco řídit. Pokud selže nebo se jako ostatní strany viditelně zaplete v korupci, bude mít alespoň mnoho voličů o KSČM příště menší iluze. A pokud uspěje, proč pak komunisty nevzít do centrální vlády? O rozumné politiky a manažéry je tam dost velká nouze.
Autor je politolog, text pôvodne vyšiel v denníku Právo.
I tentokrát těžila z toho, že na jedné straně pravicové strany ovládají centrální vládu, a na straně druhé ČSSD ovládá, s výjimkou Prahy, všechny kraje, takže byla de facto KSČM jedinou větší opoziční stranou. Což neznamená, že bychom měli ignorovat, že ČSSD a ODS se potýkaly s korupčními skandály. Každopádně ale nemáme co do činění s „historickým“ úspěchem KSČM. O tom by bylo možné mluvit snad jen v souvislosti s tím, že tentokrát vyhrála ve dvou krajích.
Skutečnost, že ČSSD nebyla vnímána, na rozdíl od roku 2008, jako čistá opozice, bezpochyby souvisí se ztrátou asi 400-tisíc hlasů ve srovnání s rokem 2008. Za tuto ztrátu do jisté míry mohou i poměry ve straně, ale nelze tvrdit, jak to činí některá média, že ČSSD je zachvácena stejnou vnitřní krizí jako ODS.
ČSSD dokázala svoje „vládní“ postavení v krajích navzdory vnitřním problémům obhájit, což je úspěch. Kdyby se konaly celostátní volby, vládní strany by nejen svoje postavení neobhájily, ale byly by v nebezpečí úplného krachu.
KSČM také vytěžila z nízké volební účasti. Její voliči byli, jak nepochybně ukáží sociologické analýzy, nejvíce motivovaní a disciplinovaní. V celostátních volbách, k nimž chodí nadpoloviční většina voličů, KSČM výsledek z krajských voleb jen těžko zopakuje.
Obecně je smutným faktem, že za sílící vliv KSČM nesou hlavní díl viny tzv. demokratické strany, především ty pravicové. Jejich postoje ke KSČM jsou naprosto schizofrenní. Na jedné straně tam, kde to jde, s komunisty dělají kšefty. Na straně druhé pravice proti komunistům mobilizuje a zároveň i s přispěním ČSSD drží KSČM v pozici, kdy ta může z parlamentního jeviště vše kritizovat, ale za nic neodpovídá.
Skutečnost, že se KSČM bude muset postavit do čela možná až dvou krajů, je tak dobrou zprávou. Bude to test schopností KSČM něco řídit. Pokud selže nebo se jako ostatní strany viditelně zaplete v korupci, bude mít alespoň mnoho voličů o KSČM příště menší iluze. A pokud uspěje, proč pak komunisty nevzít do centrální vlády? O rozumné politiky a manažéry je tam dost velká nouze.
Autor je politolog, text pôvodne vyšiel v denníku Právo.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.