Mírová cena se z komplexu vynálezce dynamitu uděluje především za pacifismus a idealismus. Americký prezident se ani nestačil ohřát v úřadu a už ji obdržel, aby svět odzbrojil. Vedle pacifistů a politiků se také uděluje méně kontroverzním aktivistům, kteří usilují o nenásilnou změnu zločinného režimu, většinou ale z pozice levicové ideologie. Antikomunisté nebo duchovní nejsou pro norskou komisi většinou přijatelní. I těch známých je velmi mnoho, namátkou Ghándí, Jan Pavel II., Havel, Marčenko, Bukovskij, Ratušinská nebo Sadunaite.
Problém udělení ceny EU je však i z hlediska její bizarní tradice zcela odlišný. Byla udělena instituci, která sama sebe považuje za svorník míru, spolupráce a bezpečnosti, jejíž mírové symboly jsou rozsety po všech budovách unie a jejíž politici si v podstatě sami sobě udělují cenu Charlemagne za integrační politiku unie, čili nového státu (letos ji dostal na jihu Evropy tolik nenáviděný německý financministr Wolfgang Schauble).
Statisícové demonstrace v Řecku, Španělsku a Portugalsku, často s antiněmeckým nábojem, jsou otřesným svědectvím, co se stane, když národní demokracie odevzdají svou fiskální politiku nadnárodní neodvolatelné vládě. Jednotná měna přitápěla přehřátou ekonomiku a dnešní maniakální diktát deflace ohrožuje nejen celistvost Španělska a demokracii na celém jihu, jak podotkl Jorge Sampaio, premiér Portugalska, ale vede k nové nenávisti a rozbrojím. Právě hegeliánští budovatelé a urychlovači historie tak vzkřísili neonacistické a neotrockistické pohrobky. A není podstatné, zda má nebo nemá německý diktát ekonomickou pravdu.
Tihle integrální revolucionáři ve svém zápalu zničit národní stát nevědí, že jenom zděděná loajalita po předcích je základem parlamentní demokracie, že jen ona drží společnost pohromadě. A hlavně, že pokud se něco zkazí, umožňuje svobodné legitimní řešení, tedy to, co Anglosasové nazývají pokus-omyl. Jestli se unionistická nomenklatura nakonec pro záchranu ideologického eura rozhodne uzurpovat konečnou fiskální vládu parlamentů, vyrve státům Eurolandu srdce demokracie. Jejich politici budou považováni za loutky Bruselu a tím se otevře cesta k rozvratu a k revoluci národů.
Právě proto je teď mírová cena tak vysmívaná a s ní se hroutí i nedávno ještě poměrně rozšířený názor o unijních zásluhách. Cenu mohly právě tak obdržet ruiny světové války, Marshallův plán, atomová bomba, NATO, pershingy či lady Thatcher. Stačí poukázat, že v Jižní Americe i leckde v Asii a Africe se vytvořily i bez unijních snah mírové podmínky, kdežto americká unie kdysi k válce vedla. V Evropě mezi sebou neválčily demokratické státy – svobodní občané dávají přednost diplomacii – války mezi Francií a Německem (Pruskem) i Ruskem byly imperiální a ty předchozí dynastické.
Propagandisté unijního míru ztotožnili oba německé pokusy o světovládu s národním státem. A tak jako ve stalinských říkankách: „Já voják míru, říkám pušce zab,“ i oni vyhrožují mírem. Buď vláda unie, nebo válka. Co nejsme my, to neexistuje, ba hůř, ani existovat nesmí.
Jenomže mír bez míry působí rozvrat. A nesmyslná Nobelova cena míru? Je pro posměch, ale i ten může být počátkem pochopení, že potřebujeme jen společný trh a neideologickou spolupráci mezi svobodnými národními demokratickými státy.
Problém udělení ceny EU je však i z hlediska její bizarní tradice zcela odlišný. Byla udělena instituci, která sama sebe považuje za svorník míru, spolupráce a bezpečnosti, jejíž mírové symboly jsou rozsety po všech budovách unie a jejíž politici si v podstatě sami sobě udělují cenu Charlemagne za integrační politiku unie, čili nového státu (letos ji dostal na jihu Evropy tolik nenáviděný německý financministr Wolfgang Schauble).
Statisícové demonstrace v Řecku, Španělsku a Portugalsku, často s antiněmeckým nábojem, jsou otřesným svědectvím, co se stane, když národní demokracie odevzdají svou fiskální politiku nadnárodní neodvolatelné vládě. Jednotná měna přitápěla přehřátou ekonomiku a dnešní maniakální diktát deflace ohrožuje nejen celistvost Španělska a demokracii na celém jihu, jak podotkl Jorge Sampaio, premiér Portugalska, ale vede k nové nenávisti a rozbrojím. Právě hegeliánští budovatelé a urychlovači historie tak vzkřísili neonacistické a neotrockistické pohrobky. A není podstatné, zda má nebo nemá německý diktát ekonomickou pravdu.
Tihle integrální revolucionáři ve svém zápalu zničit národní stát nevědí, že jenom zděděná loajalita po předcích je základem parlamentní demokracie, že jen ona drží společnost pohromadě. A hlavně, že pokud se něco zkazí, umožňuje svobodné legitimní řešení, tedy to, co Anglosasové nazývají pokus-omyl. Jestli se unionistická nomenklatura nakonec pro záchranu ideologického eura rozhodne uzurpovat konečnou fiskální vládu parlamentů, vyrve státům Eurolandu srdce demokracie. Jejich politici budou považováni za loutky Bruselu a tím se otevře cesta k rozvratu a k revoluci národů.
Právě proto je teď mírová cena tak vysmívaná a s ní se hroutí i nedávno ještě poměrně rozšířený názor o unijních zásluhách. Cenu mohly právě tak obdržet ruiny světové války, Marshallův plán, atomová bomba, NATO, pershingy či lady Thatcher. Stačí poukázat, že v Jižní Americe i leckde v Asii a Africe se vytvořily i bez unijních snah mírové podmínky, kdežto americká unie kdysi k válce vedla. V Evropě mezi sebou neválčily demokratické státy – svobodní občané dávají přednost diplomacii – války mezi Francií a Německem (Pruskem) i Ruskem byly imperiální a ty předchozí dynastické.
Propagandisté unijního míru ztotožnili oba německé pokusy o světovládu s národním státem. A tak jako ve stalinských říkankách: „Já voják míru, říkám pušce zab,“ i oni vyhrožují mírem. Buď vláda unie, nebo válka. Co nejsme my, to neexistuje, ba hůř, ani existovat nesmí.
Jenomže mír bez míry působí rozvrat. A nesmyslná Nobelova cena míru? Je pro posměch, ale i ten může být počátkem pochopení, že potřebujeme jen společný trh a neideologickou spolupráci mezi svobodnými národními demokratickými státy.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.