Krajské a senátní volby dosvědčily, že občanští demokraté odcházejí z české politiky.
Na kongresu ODS to za celou stranu schytá Petr Nečas. Bude to nespravedlivé. Pan premiér není o nic hloupější ani o nic chytřejší než zbytek ODS. Ti, kdo ho budou křižovat, budou přitom odříkávat stejné formulky, které umí nazpaměť i on.
Tato strana se dvacet let řídila jednoduchou strategií. Nadávala na stát a přitom se snažila na státu parazitovat, jak to jen šlo. Se silou klíštěte se přichytila na státní orgány, jimiž kolují peníze daňových poplatníků, a pouštěla jim žilou. Komu se to nelíbilo, byl označen za komunistu.
V devadesátých letech byla polem pro její prosperitu privatizace státního majetku. ODS toto pole pohnojila a po celém světě se proslavila pojmem tunelování.
Ve druhém období jejího vládnutí už tuto strategii provozovat nešlo, protože státu už nezbylo skoro nic. Kromě dluhů, pochopitelně. Našel se tedy další zlatý důl, ze kterého bylo možno čerpat – privatizace veřejného sektoru. Česká republika se opět proslavila po celém světě, jen místo o tunelování se začalo mluvit o rozbujelé korupci.
Proti devadesátým letům zde však byl jeden velký rozdíl. Zatímco předtím se bralo z majetku, který nepatřil nikomu, privatizace státu a jeho funkcí se začala výrazně dotýkat peněženek občanů. V tom okamžiku ODS dokralovala.
Za dobu svého vládnutí nedokázaly její myšlenkové tanky vymyslet nic jiného, než co už před sto lety kritizoval jeden ze zakladatelů ruského anarchismu, kníže Petr Alexejevič Kropotkin: „Co se dnes káže, jest náboženství individualismu, trošku zmírněného více méně dobročinným poměrem k bližním, najmě v neděli.“
Poslední dějství bude dost nechutné. V ODS, která má už pomalu více frakcí než členů, se bude každý snažit hodit vinu na toho druhého. Problém je přitom v něčem jiném. Stát lze dojit, jen když jsou k tomu vhodné polštáře.
Polštář v podobě státního majetku už zmizel a polštář v podobě ekonomického růstu si svojí politikou sami zničili. Dokázali, že to dokážou, a na jejich další dokazování už nikdo není zvědavý. Ve druhém kole senátních voleb neposbírali dohromady ani šedesát tisíc hlasů. Viděl kdy někdo slabší mandát?
Autor je český sociolog a pravidelný komentátor ľavicového denníku Právo. Je autorom viacerých kníh, okrem iných Nová sociální rizika a proč se jim nevyhneme (2011) alebo Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti (2012). Text vyšiel pôvodne v denníku Právo.
Na kongresu ODS to za celou stranu schytá Petr Nečas. Bude to nespravedlivé. Pan premiér není o nic hloupější ani o nic chytřejší než zbytek ODS. Ti, kdo ho budou křižovat, budou přitom odříkávat stejné formulky, které umí nazpaměť i on.
Tato strana se dvacet let řídila jednoduchou strategií. Nadávala na stát a přitom se snažila na státu parazitovat, jak to jen šlo. Se silou klíštěte se přichytila na státní orgány, jimiž kolují peníze daňových poplatníků, a pouštěla jim žilou. Komu se to nelíbilo, byl označen za komunistu.
V devadesátých letech byla polem pro její prosperitu privatizace státního majetku. ODS toto pole pohnojila a po celém světě se proslavila pojmem tunelování.
Ve druhém období jejího vládnutí už tuto strategii provozovat nešlo, protože státu už nezbylo skoro nic. Kromě dluhů, pochopitelně. Našel se tedy další zlatý důl, ze kterého bylo možno čerpat – privatizace veřejného sektoru. Česká republika se opět proslavila po celém světě, jen místo o tunelování se začalo mluvit o rozbujelé korupci.
Proti devadesátým letům zde však byl jeden velký rozdíl. Zatímco předtím se bralo z majetku, který nepatřil nikomu, privatizace státu a jeho funkcí se začala výrazně dotýkat peněženek občanů. V tom okamžiku ODS dokralovala.
Za dobu svého vládnutí nedokázaly její myšlenkové tanky vymyslet nic jiného, než co už před sto lety kritizoval jeden ze zakladatelů ruského anarchismu, kníže Petr Alexejevič Kropotkin: „Co se dnes káže, jest náboženství individualismu, trošku zmírněného více méně dobročinným poměrem k bližním, najmě v neděli.“
Poslední dějství bude dost nechutné. V ODS, která má už pomalu více frakcí než členů, se bude každý snažit hodit vinu na toho druhého. Problém je přitom v něčem jiném. Stát lze dojit, jen když jsou k tomu vhodné polštáře.
Polštář v podobě státního majetku už zmizel a polštář v podobě ekonomického růstu si svojí politikou sami zničili. Dokázali, že to dokážou, a na jejich další dokazování už nikdo není zvědavý. Ve druhém kole senátních voleb neposbírali dohromady ani šedesát tisíc hlasů. Viděl kdy někdo slabší mandát?
Autor je český sociolog a pravidelný komentátor ľavicového denníku Právo. Je autorom viacerých kníh, okrem iných Nová sociální rizika a proč se jim nevyhneme (2011) alebo Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti (2012). Text vyšiel pôvodne v denníku Právo.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.