Na vlně deprese

Ovšem ne samým chlebem živ jest člověk. To všeobecné rozladění bylo už tehdy projevem zklamání nad nechutnou demagogií a vulgaritou politiky a hlavně nad politiky, pro něž deklarovaný veřejný zájem byl jen zástěrkou k osobnímu obohacení. Finanční skandály, které namísto policie statečně odhalovala média, nevedly ani k politickým pádům – natož aby zločinci pocítili kriminál. Strany se nepokrytě vyvíjely v podnikatelské firmy parazitující na státním a veřejná nálada upadala až do dnešní všeobecné depresivní zuřivosti podmíněné navíc poklesem životní úrovně a obavami z budoucnosti.
Korupce, to hlavní téma minulých voleb, vynesla do vlády dvě nové strany, z nichž jedna měla korupční praktiky v utajeném programu a nad politiky šéfem té druhé visí stín mnoha pochybností a už několika ministrů se musela pod tlakem veřejné naštvanosti zbavit stejně jako etablovaná strana občanských demokratů (celkem padlo už deset). Veřejnost začala být nesmiřitelná. Policie a soudy začínají konat. Voliči pravice, tradičně na morální prohřešky citlivější, se teď v krajských a senátních volbách svým politikům pomstili a zůstali doma. Kraje i senát při mizivé účasti voličů ovládli socialisté s komunisty. Všeho dočasu, řekne si politolog, taková lekce v půli vládního cyklu moc neznamená, dochází k ní všude (midterm blues), až půjde o všechno v příštích volbách, pravice se zákonitě zmobilizuje.
Jenže ouha! Ty tři strany vládní koalice už nikdo nechce ani vidět. Veřejné mínění je považuje bezmála za rakovinu a deflační škrty i nové daně z přidané hodnoty potravin postihují milióny podprůměrně placených voličů i dva milióny důchodců a brzy zvýší nezaměstnanost. Důsledkem bude možná absolutní vítězství socialistů a komunistů.
Politika škrtů a zvyšování daní v recesi (pod unijním nátlakem) likviduje teď ve volbách tradiční pravo-levou výměnu vlád i v Irsku, ve Francii a na jihu Evropy, paradoxně i ve sterlingové Anglii, kde z latentní euroskepse povstal celonárodní požadavek ven z Unie. Ekonomická krize se mění v krizí politickou, v krizi demokracie, i bez monumentální středoevropské, balkánské a řecké korupce. Sotva si Francouzi zvolili socialistu, už ho nechtějí, sotva si Španělé zvolili nesocialistu, už křičí pryč s ním, avšak poražené strany voliči zpět nevolají. S politickou houpačkou je konec.
Každá společnost projevuje v krizi své specifikum. Česká naštvanost se projevuje vulgárně (viz nový antiklausovský román kdysi bestsellerového Michaela Viewegha), a dokonce vyústila v pseudoatentát fingovanou pistolí na prezidenta. Ve skutečnosti je však zoufalým normativním voláním české společnosti po poctivosti a slušnosti politiků, tak jako před pár lety studentská vejcokanonáda na vulgárního socdemokratického předsedu Paroubka. A odpověď na poptávku se brzy našla. Makléř a miliardář Karel Janeček, zakladatel úspěšného protikorupčního fondu, zahájil akci výzev a přednáškových turné po republice a nabádá k pozitivnímu myšlení a konání dobra. Usiluje i o změnu ústavy na většinový volební systém, jenž by oslabil moc stranických sekretariátů. Další miliardář Andrej Babiš založil hnutí Ano, jež má za cíl dostat do politiky slušné neznámé osobnosti, cíl nadmíru obtížný, když lidé volí známá jména. A dokonce i antikorupční rétor Tomio Okamura, navzdory japonskému původu, vyhrál senátní volby a kandiduje na prezidenta. Nebudou to mít lehké, světští kazatelé, lidé po čase reagují na moralizování alergicky, novináři se posmívají už dnes. Mohou ale prosadit v politice alespoň absolutní požadavek osobní integrity. I slušňáci se mýlí a poctivost není program.
A přece jen má evropská krize společného jmenovatele. To socialisté všech stran korumpovali politiku i ekonomii nabídkou neúměrného sociálního státu a v našich chudších poměrech, po půstoletém půstu, si k politickým prebendám chtěli ještě nakrást milióny. Vyburcovaná společnost bude s obtížemi hledat nové strany. Čím více bude chudnout, tím větší bude vyžadovat přísnost.

Autor je vydavateľ, žije v Prahe.