„Jste rád, že Polsko už nebude Evropě pro smích?“ zeptala se mě česká novinářka den po volbách. V něčem měla pravdu: za poslední dva roky byla ve světě pěkná „ostuda“ být Polákem. Byla to strašná země, která chtěla zakazovat Teletubies a Darwinovu teorii a rozvracet EU nacionalistickými požadavky.
Mark Penn, volební stratég Hillary Clinton, nedávno prohlásil, že „elity jsou nejnaivnější sociální skupina, lze je nejsnadněji oblbnout“. V anglosaském světě funguje výstižné pojmenování „stádo nezávislých mozků“: elity jsou náchylné k davové psychóze, kterou spojují s deklaracemi o vlastní intelektuální nezávislostí…
Tento model platil v případě amerických „Bush haters“ a platí i vůči bratrům Kaczynským. Příklad: při jedné z debat premiér Kaczynski okomentoval stávku zdravotníků slovy „Působí tam jiní ďáblové“. Reakce: hle, tmář Kaczynski opět projevil své obsese a fanatismus, své protivníky označuje za „satany“, zřejmě je brzy bude upalovat. Bouře trvala, dokud někdo nepoukázal na to, že Kaczynski pouze citoval klasika polské poezie z 19. století... Na podobných mechanismech se vytvářel obraz Polska: málokoho zajímá, že „boj s Darwinem“ nebyl programem vlády či Sejmu, ale výstřelkem politiků, které nikoho nenapadlo brát vážně. A pak byly na stejnou úroveň řazeny i zcela zásadní otázky: třeba tvrdý postoj Kaczynských vůči ruskému energetickému neoimperialismu.
Hysterie médii nic nemění na tom, že Kaczynští volby prohráli sami. Nikoli kvůli tomu, že by svojí všemocností ohrožovali demokracii, jak tvrdila média. Spíše naopak – příčinou byla jejich slabost, neschopnost ukočírovat pochybné koaliční partnery a efektivně prosazovat svoji politiku. Nepovedené lustrace, nedokončené ekonomické reformy a institucionální změny – tváří v tvář této sérii nezdaru omezili Kaczynští svůj program na boj proti korupci a oligarchii, který se dobře prodává před kamerami. Témata jistě důležitá, ale pro stranu, která měla ambice na celkovou reformu státu, nedostačující.
Prohráli tak nakonec proti dvěma sílám: mediální vizi „ostudy pro Polsko“, která spojila elity a přitáhla i velkou část mladých voličů. A – paradoxně – rostoucí spokojenosti Poláků, kteří v podmínkách rekordního ekonomického růstu nechtěli dalších „bojů proti“, ale spíše „normalitu“ a pohled do budoucna – tedy hesla liberální Občanské platformy.
„4. Republika Kaczynských právě chcípla“ – prohlásil po volbách exprezident Kwasniewski. Jenomže Poláci už podruhé za sebou odmítli právě jeho postkomunistickou levici. Politická scéna se stabilizovala okolo dvou bloků: liberálně-konzervativní, velkoměstské Platformy a národně-konzervativního PiS. Nyní mají navrch liberálové, ale PiS také dostalo téměř o 2 miliony hlasů více než v roce 2005.
Je teď na liberálech, aby předvedli, co umí.
.maciej Ruczaj
Mark Penn, volební stratég Hillary Clinton, nedávno prohlásil, že „elity jsou nejnaivnější sociální skupina, lze je nejsnadněji oblbnout“. V anglosaském světě funguje výstižné pojmenování „stádo nezávislých mozků“: elity jsou náchylné k davové psychóze, kterou spojují s deklaracemi o vlastní intelektuální nezávislostí…
Tento model platil v případě amerických „Bush haters“ a platí i vůči bratrům Kaczynským. Příklad: při jedné z debat premiér Kaczynski okomentoval stávku zdravotníků slovy „Působí tam jiní ďáblové“. Reakce: hle, tmář Kaczynski opět projevil své obsese a fanatismus, své protivníky označuje za „satany“, zřejmě je brzy bude upalovat. Bouře trvala, dokud někdo nepoukázal na to, že Kaczynski pouze citoval klasika polské poezie z 19. století... Na podobných mechanismech se vytvářel obraz Polska: málokoho zajímá, že „boj s Darwinem“ nebyl programem vlády či Sejmu, ale výstřelkem politiků, které nikoho nenapadlo brát vážně. A pak byly na stejnou úroveň řazeny i zcela zásadní otázky: třeba tvrdý postoj Kaczynských vůči ruskému energetickému neoimperialismu.
Hysterie médii nic nemění na tom, že Kaczynští volby prohráli sami. Nikoli kvůli tomu, že by svojí všemocností ohrožovali demokracii, jak tvrdila média. Spíše naopak – příčinou byla jejich slabost, neschopnost ukočírovat pochybné koaliční partnery a efektivně prosazovat svoji politiku. Nepovedené lustrace, nedokončené ekonomické reformy a institucionální změny – tváří v tvář této sérii nezdaru omezili Kaczynští svůj program na boj proti korupci a oligarchii, který se dobře prodává před kamerami. Témata jistě důležitá, ale pro stranu, která měla ambice na celkovou reformu státu, nedostačující.
Prohráli tak nakonec proti dvěma sílám: mediální vizi „ostudy pro Polsko“, která spojila elity a přitáhla i velkou část mladých voličů. A – paradoxně – rostoucí spokojenosti Poláků, kteří v podmínkách rekordního ekonomického růstu nechtěli dalších „bojů proti“, ale spíše „normalitu“ a pohled do budoucna – tedy hesla liberální Občanské platformy.
„4. Republika Kaczynských právě chcípla“ – prohlásil po volbách exprezident Kwasniewski. Jenomže Poláci už podruhé za sebou odmítli právě jeho postkomunistickou levici. Politická scéna se stabilizovala okolo dvou bloků: liberálně-konzervativní, velkoměstské Platformy a národně-konzervativního PiS. Nyní mají navrch liberálové, ale PiS také dostalo téměř o 2 miliony hlasů více než v roce 2005.
Je teď na liberálech, aby předvedli, co umí.
.maciej Ruczaj
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.