Způsob, jakým se dostává k moci, zejména pak styl, jakým je v médiích vedena Schwarzenbergova kampaň, však už tak dobrý není a hrozí zatížit zemi dalším obdobím politické kocoviny, ze které ji právě prezidentská volba měla dostat.
Týden před druhým kolem voleb se v českých médiích zdá, že Zeman v podstatě nemá šanci. Většina médií přináší den co den zprávy o tom, jak Zemana podporuje tu prezident Klaus (překvapivě vyautovaný z české politiky sebou samým při skandální novoroční amnestii), tu Miroslav Štěpán (komunistický antihrdina listopadu 1989). Samé polibky smrti. Zeman je prezentován jako starý, Schwarzenberg (v pětasedmdesáti letech) jako mladý. Souboj mezi nimi média polarizují i jako střet hulvátství a kultury: svět zabijaček zalévaných slivovicí proti světu evropské haute cuisine.
Knížecí kampaň přitom gradovala doslova během pár dní: od vydání Tříkrálové výzvy, v níž svého kandidáta podpořila řada tzv. celebrit, do 11. ledna, kdy lidé šli poprvé k volbám. V prostoru uprázdněném Václavem Klausem byl nejprve mediálně zlikvidován knížecí protikandidát Jan Fischer, prohlašovaný za favorita voleb. Během pár dnů se veřejnost přestala zajímat o to, co Fischer myslí slibovanou proměnou stylu české politiky, a přijala názor, že člověk, který za normalizace vstoupil do KSČ, na Hrad nesmí. V zemi, kde je obecně tolerován plíživý návrat dnešních komunistů k moci na všech úrovních.
Za ještě pozoruhodnější lze považovat rychlost, s jakou byl na počátku ledna odstaven další prezidentský kandidát Vladimír Franz. Papírový outsider se díky své kampani na přelomu roku vyhoupl na třetí místo a svou idealistickou rétorikou, žádající změny nejenom v politické struktuře, ale i v občanském smýšlení, přesvědčil hlavně mladší voličskou generaci. I on si však ve finále nechal kampaň ukrást, když si dal vnutit jako hlavní téma vlastní potetovaný obličej – prý faux pass tak velké, že jeho názorům vůbec není třeba naslouchat. Dospělým voličům byl vnucen názor, že by se za podporu nevyzrálého a pouze protestujícího extrémisty měli vlastně stydět – zvlášť je-li po ruce jiný kandidát, který Franze v roli „inspirátora mladých“ může nahradit.
Vznikl paradox: do finále přímé volby, která měla resetovat politický systém, pronikli dva veteráni. Jako by se mělo znovu naplnit úsloví, že Češi mají nejradši změny, při nichž zůstává vše při starém. Miloš Zeman odešel z politiky do důchodu už před deseti lety, zatížený spoluvinou na opoziční smlouvě, jíž spolu s Václavem Klausem nejprve zrušil politiku v zemi a pak ji na léta nahradil sítí klientelismu, z níž se Česko nevyhrabalo dodnes. Od té doby Zeman žádnou novou silnou politickou vizi nevymyslel a nepřinesl ji ani ve své prezidentské kampani. Nepředložil ji však ani Karel Schwarzenberg, který nese na ramenou spoluodpovědnost za sociální politiku dnešní vlády, v níž je místopředsedou. Nezapletl se do nejhorších afér, zároveň je však do té míry spjat s osudy české politiky, že ho za nadějeplnou tvář označit prostě nelze.
To, že velká část veřejnosti vnímá jako dinosaura jen Zemana a nikoli jeho protivníka, je po prvním kole podivuhodným triumfem Schwarzenbergovy kampaně. Ať už je jejím tvůrcem filmový producent Marek Vocel nebo někdo jiný, to on, nikoli kandidát, je hlavním aktérem těchto voleb. Pochopil, že Češi potřebují vzhlížet k člověku, který je vede. Aby toho byli schopni, nesmí je ten člověk příliš zahanbovat poukazováním na jejich chyby. Ani kníže v kampani neřekl: zde je má analýza krizové situace, zde popis příčin a návrh řešení. Místo toho bylo Čechům, plebejcům nespokojeným se svou rolí, nabídnuto něco jiného: šlechtic a zároveň kumpán, který, když na to přijde, umí posedět a popít s každým. Je mnohem méně agresivní než Zeman a podstatně lépe zvládá sebe sama. Netěší ho říkat nehoráznosti – ale toto vše dohromady stále skládá jen osobnost politicky spíše průměrnou, nikoli vůdce s vizí, jehož měla stvořit přímá volba.
Političtí kandidáti v Česku to mají těžké: vždycky je bude strašit příklad prezidenta Masaryka, který populismu neustupoval. Šel z něj trochu strach, protože mu nikdy nebylo ve všem, co dělal a říkal, rozumět. Svými činy však říkal, že má smysl snažit se povznést na vyšší cizí úroveň, protože ani on sám nebyl s tou svou spokojen a po celý život na sobě pracoval. Bylo by dobré, kdyby se i kníže časem odvážil vystoupit k národu podobným způsobem, zatím na to však podle všeho nemá odvahu.
Nenabízí-li česká prezidentská volba výrazného kandidáta, zapíše se do dějin patrně čímsi jiným. Potvrdila v Čechách vládu mediokracie, i s jejími negativy. Tím, že se většina deníků a zpravodajských serverů vyslovila pro toho nebo onoho kandidáta, vznesla otázku vlastní objektivity. K čemu jsou média: k tomu, aby umožnila člověku zformovat si vlastní názor, nebo aby mu ho předložila hotový a nutila ho, aby se s ním ztotožnil? Jakou cenu má voličský hlas odevzdaný proto, že to doporučil známý herec nebo gymnastka – a jakou odpovědnost za výsledek tito dobrovolní prostředníci nesou? Pokud by voliči na tento styl kampaně přistoupili, znamenalo by to, že netvoří občansky strukturovanou společnost, ale že zůstávají davem, jímž právě díky přímé volbě nechtěli být.
Autor je český novinár a spisovateľ.
Týden před druhým kolem voleb se v českých médiích zdá, že Zeman v podstatě nemá šanci. Většina médií přináší den co den zprávy o tom, jak Zemana podporuje tu prezident Klaus (překvapivě vyautovaný z české politiky sebou samým při skandální novoroční amnestii), tu Miroslav Štěpán (komunistický antihrdina listopadu 1989). Samé polibky smrti. Zeman je prezentován jako starý, Schwarzenberg (v pětasedmdesáti letech) jako mladý. Souboj mezi nimi média polarizují i jako střet hulvátství a kultury: svět zabijaček zalévaných slivovicí proti světu evropské haute cuisine.
Knížecí kampaň přitom gradovala doslova během pár dní: od vydání Tříkrálové výzvy, v níž svého kandidáta podpořila řada tzv. celebrit, do 11. ledna, kdy lidé šli poprvé k volbám. V prostoru uprázdněném Václavem Klausem byl nejprve mediálně zlikvidován knížecí protikandidát Jan Fischer, prohlašovaný za favorita voleb. Během pár dnů se veřejnost přestala zajímat o to, co Fischer myslí slibovanou proměnou stylu české politiky, a přijala názor, že člověk, který za normalizace vstoupil do KSČ, na Hrad nesmí. V zemi, kde je obecně tolerován plíživý návrat dnešních komunistů k moci na všech úrovních.
Za ještě pozoruhodnější lze považovat rychlost, s jakou byl na počátku ledna odstaven další prezidentský kandidát Vladimír Franz. Papírový outsider se díky své kampani na přelomu roku vyhoupl na třetí místo a svou idealistickou rétorikou, žádající změny nejenom v politické struktuře, ale i v občanském smýšlení, přesvědčil hlavně mladší voličskou generaci. I on si však ve finále nechal kampaň ukrást, když si dal vnutit jako hlavní téma vlastní potetovaný obličej – prý faux pass tak velké, že jeho názorům vůbec není třeba naslouchat. Dospělým voličům byl vnucen názor, že by se za podporu nevyzrálého a pouze protestujícího extrémisty měli vlastně stydět – zvlášť je-li po ruce jiný kandidát, který Franze v roli „inspirátora mladých“ může nahradit.
Vznikl paradox: do finále přímé volby, která měla resetovat politický systém, pronikli dva veteráni. Jako by se mělo znovu naplnit úsloví, že Češi mají nejradši změny, při nichž zůstává vše při starém. Miloš Zeman odešel z politiky do důchodu už před deseti lety, zatížený spoluvinou na opoziční smlouvě, jíž spolu s Václavem Klausem nejprve zrušil politiku v zemi a pak ji na léta nahradil sítí klientelismu, z níž se Česko nevyhrabalo dodnes. Od té doby Zeman žádnou novou silnou politickou vizi nevymyslel a nepřinesl ji ani ve své prezidentské kampani. Nepředložil ji však ani Karel Schwarzenberg, který nese na ramenou spoluodpovědnost za sociální politiku dnešní vlády, v níž je místopředsedou. Nezapletl se do nejhorších afér, zároveň je však do té míry spjat s osudy české politiky, že ho za nadějeplnou tvář označit prostě nelze.
To, že velká část veřejnosti vnímá jako dinosaura jen Zemana a nikoli jeho protivníka, je po prvním kole podivuhodným triumfem Schwarzenbergovy kampaně. Ať už je jejím tvůrcem filmový producent Marek Vocel nebo někdo jiný, to on, nikoli kandidát, je hlavním aktérem těchto voleb. Pochopil, že Češi potřebují vzhlížet k člověku, který je vede. Aby toho byli schopni, nesmí je ten člověk příliš zahanbovat poukazováním na jejich chyby. Ani kníže v kampani neřekl: zde je má analýza krizové situace, zde popis příčin a návrh řešení. Místo toho bylo Čechům, plebejcům nespokojeným se svou rolí, nabídnuto něco jiného: šlechtic a zároveň kumpán, který, když na to přijde, umí posedět a popít s každým. Je mnohem méně agresivní než Zeman a podstatně lépe zvládá sebe sama. Netěší ho říkat nehoráznosti – ale toto vše dohromady stále skládá jen osobnost politicky spíše průměrnou, nikoli vůdce s vizí, jehož měla stvořit přímá volba.
Političtí kandidáti v Česku to mají těžké: vždycky je bude strašit příklad prezidenta Masaryka, který populismu neustupoval. Šel z něj trochu strach, protože mu nikdy nebylo ve všem, co dělal a říkal, rozumět. Svými činy však říkal, že má smysl snažit se povznést na vyšší cizí úroveň, protože ani on sám nebyl s tou svou spokojen a po celý život na sobě pracoval. Bylo by dobré, kdyby se i kníže časem odvážil vystoupit k národu podobným způsobem, zatím na to však podle všeho nemá odvahu.
Nenabízí-li česká prezidentská volba výrazného kandidáta, zapíše se do dějin patrně čímsi jiným. Potvrdila v Čechách vládu mediokracie, i s jejími negativy. Tím, že se většina deníků a zpravodajských serverů vyslovila pro toho nebo onoho kandidáta, vznesla otázku vlastní objektivity. K čemu jsou média: k tomu, aby umožnila člověku zformovat si vlastní názor, nebo aby mu ho předložila hotový a nutila ho, aby se s ním ztotožnil? Jakou cenu má voličský hlas odevzdaný proto, že to doporučil známý herec nebo gymnastka – a jakou odpovědnost za výsledek tito dobrovolní prostředníci nesou? Pokud by voliči na tento styl kampaně přistoupili, znamenalo by to, že netvoří občansky strukturovanou společnost, ale že zůstávají davem, jímž právě díky přímé volbě nechtěli být.
Autor je český novinár a spisovateľ.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.