Ano, ano takhle se nám to teď v prvních přímých prezidentských volbách v Česku zamotalo. Miloš Zeman, kandidát levice, jak hrdě o sobě prohlašuje, nám říká: máte volbu, zeman nebo kníže, plebejec nebo aristokrat, obhájce chudých nebo představitel bohatých, levice nebo pravice. Politicky jednoduché, levice už dlouho v průzkumech voličských nálad vede a mnozí na to, na rozdíl od mé kadeřnice, nepochybně naletí. Obě vládní strany svého ministra a místopředsedu Karla Schwarzenberga, pochopitelně, oficiálně podporují a sociální demokraté i komunisté jsou zcela logicky pro Zemana, tedy alespoň vedení jejich stran. Snad ani nemohli jinak. Vždyť v přímé lidové volbě musí kandidát získat polovinu celého politického spektra od extrému až do nešťastného středu plus alespoň jeden hlas a proto je výhodné voličstvo ideologicky rozdělit. Jde to sice jen částečně, protože kandidát, když už ne osobnost, je alespoň osoba a ta působí sympaticky nebo antipaticky bez ohledu na to, koho ideologicky zastupuje a volič, byť se říká, že v druhém kole vybere vždy toho, kdo mu vadí osobně méně, i v neprezidentském systému, kde o velkou moc nejde, na schéma levice/pravice přece jen většinou slyší.
Schwarzenbergovi, samozřejmě, prominentní účast v nepopulární vládě, která zdražila léky, potraviny i kulturu a pravděpodobně zavinila recesi, velmi škodí a proto zdůrazňuje nepolitický aspekt volby, symbolickou a reprezentativní podstatu prezidentské reprezentace, hlásá prezidenta sjednotitele, k čemuž se i Zeman chtě-nechtě musí přihlásit. Ten ovšem ví, jak jsou lidé politikou nesmírně otráveni a také proto protivníkovi jeho současné politické angažmá a především Miroslava Kalouska, nenáviděného ministra financí, stále připomíná, doufaje, že to jeho vlastní je dávno zapomenuto. Je pravděpodobné, že razantní snížení životní úrovně důchodcům, postiženým lidem a rodinám s dětmi Zemanovi nakonec dopomůže k vítězství. Stačí se podívat na sociální mapu republiky, kde měl převahu – chudší regiony, venkov, malá města.
Jenže ouha! Tuhle krásnou levo/pravou logiku ovšem popírají jeho vlastní činy. Už ve svém politickém bestselleru zničil reputaci mnoha vedoucích představitelů sociální demokracie a jeho strana „zemanovců”, přestože socialistům v minulých volbách odtáhla jen 4, 3 procenta voličů, ČSSD fatálně poškodila, ne-li přímo znemožnila vyhrát. Není zapotřebí velké obrazotvornosti, abychom si představili, jak prezident Zeman socdemokratům zatopí a jeho prezidentská aura bude zemanovcům příště bohatě stačit na překonání pětiprocentní volební hranice, když on sám získal čtyřnásobek. Mstivý Zeman na hradě je pro jeho bývalé spolustraníky hotová katastrofa, už jen proto, že se tím řadí k české nacionálně socialistické tradici, do které po prezidentech Benešovi a Klausovi zapadá i Zeman, na Slovensku Fico, a tak by levice měla raději volit knížete a pravice, naopak, plebejce, aby vyhrála příští volby. Obě však mají smůlu. Vládní strany podpořit opozičního kandidáta nemohou a levice zase nemůže podporovat současného místopředsedu nenáviděné vlády, kterou by ráda zanedlouho v parlamentu přehlasovala. Záleží teď na tom, kolik lidí, zvláště na Moravě, která volí víc doleva, se nechá na tohle schéma nachytat.
Lidové volby ale vyjevily daleko hlubší historický rozkol české společnosti. Zpočátku byli kandidáti (oba nadáni neobvyklým smyslem pro humor) nad věcí a zdůrazňovali, jak budou vůči sobě noblesní. Čtrnáct dní je však v politice velmi dlouhá doba a každodenní klání v rozhlase i televizi vyžaduje nový a čím blíž k finiši i tvrdší útok. Plebejec hranou noblesu brzy vzdal, kníže se drží, je mu totiž vlastní. Útoky a insinuace na Schwarzenberga mají symbolický význam a jen jeden cíl: rozjitřit starou hlubokou a nezahojenou ránu pobělohorského národovectví. Emigrant Schwarzenberg (bylo mu deset, když musel s rodiči odjet) byl přece vychován v Rakousku (vyjadřuje se jako sudeťák – nikoli, mluví zastaralou, leč perfektní češtinou, ale trochu šumluje) a není tudíž podle této insinuace zcela náš. Ti správní, jak naznačoval už Klaus, ti neutekli. Kníže považuje mrtvé dekrety za zločinné, a odvážil se prohlásit, že by z dnešního pohledu patřil Beneš před haagský tribunál. Není pochyb, že se přízemní český nacionalismus s vinou svých předků za zločin, byť v kontextu desetinásobných hitlerovských zvěrstev, stydět nehodlá. Ostatně, neplatí to snad o všech? O Turcích, Srbech, Chorvatech i Kosovanech, abychom jmenovali jen ty bližší národy. „Byl snad Churchill obviňován z válečných zločinů za bombardování bezbranných německých měst?” kontroval rafinovaně Zeman.
Nebyli v rodinném okolí německy mluvících Schwarzenbergů nakonec nějací nacisté (možná byli, ale Karel pochází z rodiny zemských vlastenců) a Benešův zvláštní akt lex Schwarzenberg, kterým byla vyvlastněna antinacistická rodina z Hluboké na základě kolektivní jazykové příslušnosti k Němcům, byl v podstatě nelegální. Tady však o fakta vůbec nejde. Katolická aristokracie je pravým českým plebejcům cizí. Její noblesa uráží, zemitý Zeman odpovídá národnímu typu.
Všechna větší města (s výjimkou průmyslové ostravské konglomerace) volila převážně Schwarzenberga – jistě, je to ta bohatší část společnosti, a lze se i oprávněně domnívat, že ti, kteří posílají své děti do osmiletých gymnázií, jsou z vulgárních politiků znechuceni a uvítali by noblesu na Pražském hradě. Ostatně máme i podvědomou monarchickou tradici už od Masaryka.
Teď už mají to, co chtěli. V přímé volbě prezidenta, v lidovém plebiscitu zpravidla vítězí nižší společenský jmenovatel. V takové volbě by nevyhrál ani Masaryk, ani Havel.
Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
Schwarzenbergovi, samozřejmě, prominentní účast v nepopulární vládě, která zdražila léky, potraviny i kulturu a pravděpodobně zavinila recesi, velmi škodí a proto zdůrazňuje nepolitický aspekt volby, symbolickou a reprezentativní podstatu prezidentské reprezentace, hlásá prezidenta sjednotitele, k čemuž se i Zeman chtě-nechtě musí přihlásit. Ten ovšem ví, jak jsou lidé politikou nesmírně otráveni a také proto protivníkovi jeho současné politické angažmá a především Miroslava Kalouska, nenáviděného ministra financí, stále připomíná, doufaje, že to jeho vlastní je dávno zapomenuto. Je pravděpodobné, že razantní snížení životní úrovně důchodcům, postiženým lidem a rodinám s dětmi Zemanovi nakonec dopomůže k vítězství. Stačí se podívat na sociální mapu republiky, kde měl převahu – chudší regiony, venkov, malá města.
Jenže ouha! Tuhle krásnou levo/pravou logiku ovšem popírají jeho vlastní činy. Už ve svém politickém bestselleru zničil reputaci mnoha vedoucích představitelů sociální demokracie a jeho strana „zemanovců”, přestože socialistům v minulých volbách odtáhla jen 4, 3 procenta voličů, ČSSD fatálně poškodila, ne-li přímo znemožnila vyhrát. Není zapotřebí velké obrazotvornosti, abychom si představili, jak prezident Zeman socdemokratům zatopí a jeho prezidentská aura bude zemanovcům příště bohatě stačit na překonání pětiprocentní volební hranice, když on sám získal čtyřnásobek. Mstivý Zeman na hradě je pro jeho bývalé spolustraníky hotová katastrofa, už jen proto, že se tím řadí k české nacionálně socialistické tradici, do které po prezidentech Benešovi a Klausovi zapadá i Zeman, na Slovensku Fico, a tak by levice měla raději volit knížete a pravice, naopak, plebejce, aby vyhrála příští volby. Obě však mají smůlu. Vládní strany podpořit opozičního kandidáta nemohou a levice zase nemůže podporovat současného místopředsedu nenáviděné vlády, kterou by ráda zanedlouho v parlamentu přehlasovala. Záleží teď na tom, kolik lidí, zvláště na Moravě, která volí víc doleva, se nechá na tohle schéma nachytat.
Lidové volby ale vyjevily daleko hlubší historický rozkol české společnosti. Zpočátku byli kandidáti (oba nadáni neobvyklým smyslem pro humor) nad věcí a zdůrazňovali, jak budou vůči sobě noblesní. Čtrnáct dní je však v politice velmi dlouhá doba a každodenní klání v rozhlase i televizi vyžaduje nový a čím blíž k finiši i tvrdší útok. Plebejec hranou noblesu brzy vzdal, kníže se drží, je mu totiž vlastní. Útoky a insinuace na Schwarzenberga mají symbolický význam a jen jeden cíl: rozjitřit starou hlubokou a nezahojenou ránu pobělohorského národovectví. Emigrant Schwarzenberg (bylo mu deset, když musel s rodiči odjet) byl přece vychován v Rakousku (vyjadřuje se jako sudeťák – nikoli, mluví zastaralou, leč perfektní češtinou, ale trochu šumluje) a není tudíž podle této insinuace zcela náš. Ti správní, jak naznačoval už Klaus, ti neutekli. Kníže považuje mrtvé dekrety za zločinné, a odvážil se prohlásit, že by z dnešního pohledu patřil Beneš před haagský tribunál. Není pochyb, že se přízemní český nacionalismus s vinou svých předků za zločin, byť v kontextu desetinásobných hitlerovských zvěrstev, stydět nehodlá. Ostatně, neplatí to snad o všech? O Turcích, Srbech, Chorvatech i Kosovanech, abychom jmenovali jen ty bližší národy. „Byl snad Churchill obviňován z válečných zločinů za bombardování bezbranných německých měst?” kontroval rafinovaně Zeman.
Nebyli v rodinném okolí německy mluvících Schwarzenbergů nakonec nějací nacisté (možná byli, ale Karel pochází z rodiny zemských vlastenců) a Benešův zvláštní akt lex Schwarzenberg, kterým byla vyvlastněna antinacistická rodina z Hluboké na základě kolektivní jazykové příslušnosti k Němcům, byl v podstatě nelegální. Tady však o fakta vůbec nejde. Katolická aristokracie je pravým českým plebejcům cizí. Její noblesa uráží, zemitý Zeman odpovídá národnímu typu.
Všechna větší města (s výjimkou průmyslové ostravské konglomerace) volila převážně Schwarzenberga – jistě, je to ta bohatší část společnosti, a lze se i oprávněně domnívat, že ti, kteří posílají své děti do osmiletých gymnázií, jsou z vulgárních politiků znechuceni a uvítali by noblesu na Pražském hradě. Ostatně máme i podvědomou monarchickou tradici už od Masaryka.
Teď už mají to, co chtěli. V přímé volbě prezidenta, v lidovém plebiscitu zpravidla vítězí nižší společenský jmenovatel. V takové volbě by nevyhrál ani Masaryk, ani Havel.
Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.