Sándor Márai o Košiciach

Později přibylo ještě sídlo velitele místní posádky, i to mělo dvě patra, a dokonce i elektrický výtah. Ovšem náš dům na Hlavní ulici působil vskutku velkoměstsky; byl to pravý činžovní dům o dvou patrech, se širokým průčelím a prostorným průjezdem, uvnitř široké schodiště, po němž se proháněl průvan – vždycky o dopolednách se na stupních rozsadili trhovci v halenách a čapkách z ovčí kůže, pojídali slaninu, pokuřovali a plivali kolem sebe – a z každého patra shlížela na ulici dlouhá řada dvanásti oken. (…) Byl to, zkrátka, moc pěkný a hlavně honosný dům, první skutečně „moderní“ budova ve městě.
Po jedné straně dlouhé Hlavní ulice – jejíž délka se podle dobře informovaných zdrojů odhadovala „přesně na jeden kilometr“– se procházívalo panstvo, po druhé straně lid služebný, infanteeristi, a vůbec, nižší společnost. Příslušníci „panského korza“ si dávali dobrý pozor, aby na proletářskou polovičku zabrousili jen v nejnutnějším případe; procházející se veřejnost tak byla rozdělena vedví po desetiletí utvářenou praxí a rovněž čeleď hleděla držet se od protější „panské“ strany dál. Inu, proč by se také měli „mísit“ zrovna na ulici, když v ostatních oblastech života, při jiných příležitostech, byli rozděleni tak neslučitelně jako olej a voda.
Dóm se svou velkou trojitou lodí, jejíž přesnou kopii jsem viděl v tourské katedrále, se strěchou z jiskřivé barevné břidlice, se s těžkopádnou souměrností obrů široce rozvaloval nad malým městem. Pokaždé, když jsem prošel kolem jeho brány, přeběhl mi po těle mráz. Uvnitř se bez ustání sloužily mše anebo se někdo vroucně modlil u některého z oltářů. (…)  Dóm, ta velká a dokonale vyjádřená myšlenka, své město tak trochu terorizoval. Bylo ho mnoho a byl úchvatný, tajuplný, šerý a majestátní, nedalo se mu přivyknout a smířit se s ním, žil si nad městem, pyšný a skvostný.

(Úryvky z knihy Zpověď, Academia 2003.)