Půst – doba Boží skrytosti

Opuštěný stolec sv. Petra a tajemstvím zastřená budoucnost církve propůjčuje této postní zkušenosti Božího mlčení zvláštní ráz.
Pinchas Lapide, znalec židovské mystiky, navrhuje přeložit onu Ježíšovu větu na kříži slovy: Bože můj, k čemu jsi mne opustil? Tento výkřik pak není nutné vnímat jako mrazivý vítr z propasti zoufalství a rezignace, nýbrž spíše jako modlitbu ve formě naléhavé otázky. Možná, že nejhlubší modlitby mají tvar otázky. Existují otázky tak dobré, že je škoda kazit je odpověďmi. Možná, že naše nejhlubší otázky se mohou stát modlitbami. Možná jsme v dějinách teologie dávali příliš mnoho ukvapených odpovědí tam, kde byl čas a prostor spíše pro otázky a kontemplaci. Možná nadešel čas, abychom mnohé naše odpovědi proměnili znovu v otázky a s těmito otázkami setrvali ve svatyni Božího mlčení a skrytosti.
Mnohé obrazy, na které jsme zvykli natolik, že jsme jim už nevěnovali žádnou pozornost a nevystavovali je žádným otázkám, jsou zakryty. Už je nevidíme. Tváří v tvář tmavému plátnu můžeme si vzpomínat na obrazy, které zakrývají. Můžeme také učinit z oné roušky projekční plátno našich fantasií, přání či obav. Slyšeli jsme již vícekrát, že náboženství je buď vzpomínkou na to, co bylo a není, nebo projekcí našich iluzí a fantazií. Jsou jisté druhy náboženství, o nichž se to říká právem.
Avšak při pohledu na plátno, zakrývající obrazy, si také můžeme prostě říci: Je to nyní jinak. Chrám vypadá jinak, než jak jsme na něj byli zvyklí. Bůh není omezen na to, na co jsme byli zvyklí. Bůh přichází i v jinakosti. Možná, že Bůh přichází právě a především v jinakosti. Řekl bych to i silněji: Bůh je jinakost skutečnosti. Náboženství je vnímavost pro tuto jinakost, odlišnost, novost.
Jeden z pokusů o výklad pojmu religio odvozuje toto slovo od re-legere: znovu číst. Číst znovu a nově, hlouběji chápat text. Slyšíme dnes mnoho o „nové evangelizaci“. Neměla by být školou toho, jak číst knihu skutečnosti – dějin, které se právě dějí – jinak, pozorněji a hlouběji? Náboženství se v mnohém podobá umění: oba tyto přístupy k světu předkládají symboly, které si říkají o interpretaci. Pravé umění nás učí dívat se a vnímat skutečnost nově, jinak, hlouběji, než jsme byli zvyklí. Pokud to nedělá, je líbivým kýčem. Autentické náboženství nás učí nespokojovat se s prvoplánovým pohledem, upřeným na povrch života a světa, na to, jak se skutečnost jeví na prvý pohled. Autentické náboženství je re-lecture, znovu-čtení, hlubší, pozornější, tvořivě interpretující a reinterpretující. Pokud to nedělá, může se stát kýčem, ideologií, vyprázdněným rituálem. K „novému čtení“ potřebuje víra meditativní ponor do hloubky a mnoho trpělivosti k tázání, k hledání. I po dlouhém hledání nemůže čekat, že jednou konečně narazí na dno poslední a vyčerpávající jasné odpovědi. Pohybuje se totiž v oblasti tajemství, které nemá dno.
Pravdou náboženství je tajemství. Pravdou náboženství je poznání, že skutečnost „nemá dno“, že má povahu bezedného tajemství. Tajemství, kterému říkáme Bůh. Bůh je hlubina skutečnosti.
Spor o to, zda Bůh existuje či nikoliv, je třeba odmítnout: Bůh není „věc“, předmět, o němž bychom mohli vést spor, zda „je“ či „není“. Ditrich Boenhoffer právem odpovídal v duchu Eckhartovy mystiky: Bůh, který „je“, ten není. To znamená: Boží bytí není „výskyt“. Bůh není věc mezi věcmi. Opakuji: Bůh je hlubina a pramen skutečnosti.
Martin Luther tvrdil: to, co je pro tebe to nejdůležitější, to je tvůj Bůh. Náboženství je tu proto, aby stále konfrontovala člověka s otázkou: Co je pro tebe to nejdůležitější? Tradičně řečeno: Kdo je tvůj bůh a kde je tvůj bůh?
A křesťanství je zde k tomu, aby nabízelo odpověď: Bůh není nic z toho, co nabízí tento svět, Bůh není nic z toho, co si ve světě na boha chce hrát. Bůh je tajemství bezpodmínečné lásky, která se zjevila v Ježíši Nazaretském. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvil Bůh“, říká Písmo – a je jistě správné s úctou hledat a odkrývat tyto vskutku různé způsoby. Křesťanská víra je však odvaha říci uprostřed tohoto mnohohlasu Ano naší důvěry k muži z Nazaretu, který se i uprostřed temnoty smrti nepřestal ptát po Bohu. A Bůh, skrytý Bůh, i v této chvíli byl s ním, ba více: byl a je skrze něho, s ním a v něm. Naše víra v Ježíšovo vzkříšení je důvěra v to, že ona bolestná otázka po smyslu lásky, která necouvla ani před smrtí, nezůstala Bohem nezodpovězena.
Jak vypadá ta Boží odpověď? To bylo namalováno na obrazech, které jsou nyní zakryty. Chraňme se proměnit jádro naší víry – tajemství vzkříšení – v barvotiskový obrázek pouhé resuscitace mrtvoly. Všechny podobné obrazy jsou zakryty a zřejmě nejen pro dobu postní. Naděje, kterou nabízí evangelium, říká: náš Bůh je i tam, kde nyní vidíme jen temné plátno.  Jistě jsou blízko nás naši bližní, jimž i tento krok důvěry v tajemství, kterou je velikonoční víra církve, připadá jako odpověď, kterou sami nezaslechli, nebo nezaslechli v takové podobě, k níž by mohli upřímně říci své Amen. V duchu učení papeže Benedikta – v duchu jeho výzvy, aby církev uchovala prostor pro hledající, „nádvoří národů“ – je smíme povzbudit alespoň k tomu, aby setrvali v otázce, která byla možná poslední větou našeho Pána na této zemi, otázce po smyslu: K čemu to všechno?
Ostatně na Pilátovu otázku po pravdě Ježíš mlčel, nedal odpověď. Anebo jeho nejvlastnější odpovědí byla právě jeho mlčenlivá přítomnost?