Tentokrát pojďme v Praze do kina. Mezi všemi neslaně nemastnými českými filmy, animovanými veselostmi a americkými opakovačkami o agentech v boji dobra se zlem běží v pražských kinech norský film Kurz negativního myšlení.
Shlédnul jsem ho v kině Aero, místě, kde si člověk, zavalený všemožnými DVD přílohami z časopisů, znovu může uvědomit, jak příjemné je zajít si staromódně do kina. Před pokladnou fronta, promítání od 20.30 vyprodané, hučící divadelní bar a možnost vzít si s sebou nápoje na projekci. Žádné předem určené sedadlo, ale nutnost sednout si tam, kde je volno. Nevím jak kdo, ale já mám tenhle aero styl moc rád.
A podívaná? Jsou filmy plytké a filmy hutně umělecké. Jsou filmy efektní a filmy točené jakoby mimochodem na dovolené na digitální kameru. Nejméně je ale těch, které jsou lidské jak tématem, tak technicky, obrazem i tempem. Takový je Kurz negativního myšlení. Psycholožka státní sociální služby se v něm snaží opět nadchnout pro život skupinu životem jak tělesně, tak duševně pošramocených duší. Její metodou je pozitivní myšlení, které se snaží do svých svěřenců naládovat bez emaptie k jejich skutečnému stavu.
Je prototypem těch, kteří si na pomoci druhým léčí svoje problémy a ukájejí vlastní ambice. Když se dozví o dalším postiženém, který odmítá přijít do její skupiny, rozhodne se, že ho budou pozitivně evangelizovat v jeho domě. Jenže tenhle chlapík nemá chuť si nic o svém současném stavu nalhávat. Po nehodě je ochrnutý na celý spodek. Zbaven možnosti důstojného pohybu i sexu se svojí sympatickou ženou žije smutně uzavřen doma, sleduje válečné filmy a pokuřuje marihuanu. Na komunitní pomoc nemá sebemenší náladu, což verbalizuje tak, že v domě žádné kriply nechce. Psycholožka má ale svojí jasnou představu, a tak se mu přes jeho odpor navezou doslova a do písmene do obýváku. Drsný, ale pravdivý způsob jeho komunikace postupně zbavuje psycholožku veškeré autority u skupiny. Skupina se začíná léčit spíš pod taktovkou negativisty, který jí vlastně svým vzdorným chováním dodává víc síly než jalové řeči o možném plnohodnotném životě. Ve skupině tak postupně dochází k uvolňování dlouhodobě potlačovaných emocí. Nikdo se neuzdraví, fatální postižení zůstávají, ale něco se přeci stane – zúčastnění pochopí svůj skutečný stav. Film o tom, jak je důležité přestat si o sobě před sebou lhát, ať už to znamená cokoliv.
Shlédnul jsem ho v kině Aero, místě, kde si člověk, zavalený všemožnými DVD přílohami z časopisů, znovu může uvědomit, jak příjemné je zajít si staromódně do kina. Před pokladnou fronta, promítání od 20.30 vyprodané, hučící divadelní bar a možnost vzít si s sebou nápoje na projekci. Žádné předem určené sedadlo, ale nutnost sednout si tam, kde je volno. Nevím jak kdo, ale já mám tenhle aero styl moc rád.
A podívaná? Jsou filmy plytké a filmy hutně umělecké. Jsou filmy efektní a filmy točené jakoby mimochodem na dovolené na digitální kameru. Nejméně je ale těch, které jsou lidské jak tématem, tak technicky, obrazem i tempem. Takový je Kurz negativního myšlení. Psycholožka státní sociální služby se v něm snaží opět nadchnout pro život skupinu životem jak tělesně, tak duševně pošramocených duší. Její metodou je pozitivní myšlení, které se snaží do svých svěřenců naládovat bez emaptie k jejich skutečnému stavu.
Je prototypem těch, kteří si na pomoci druhým léčí svoje problémy a ukájejí vlastní ambice. Když se dozví o dalším postiženém, který odmítá přijít do její skupiny, rozhodne se, že ho budou pozitivně evangelizovat v jeho domě. Jenže tenhle chlapík nemá chuť si nic o svém současném stavu nalhávat. Po nehodě je ochrnutý na celý spodek. Zbaven možnosti důstojného pohybu i sexu se svojí sympatickou ženou žije smutně uzavřen doma, sleduje válečné filmy a pokuřuje marihuanu. Na komunitní pomoc nemá sebemenší náladu, což verbalizuje tak, že v domě žádné kriply nechce. Psycholožka má ale svojí jasnou představu, a tak se mu přes jeho odpor navezou doslova a do písmene do obýváku. Drsný, ale pravdivý způsob jeho komunikace postupně zbavuje psycholožku veškeré autority u skupiny. Skupina se začíná léčit spíš pod taktovkou negativisty, který jí vlastně svým vzdorným chováním dodává víc síly než jalové řeči o možném plnohodnotném životě. Ve skupině tak postupně dochází k uvolňování dlouhodobě potlačovaných emocí. Nikdo se neuzdraví, fatální postižení zůstávají, ale něco se přeci stane – zúčastnění pochopí svůj skutečný stav. Film o tom, jak je důležité přestat si o sobě před sebou lhát, ať už to znamená cokoliv.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.