Churchill zachránil Angličany před Hitlerem a dal příklad odvahy celému světu, Margareta Thatcherová zachránila svou zemi před hospodářským úpadkem a světu ukázala cestu ven z ekonomického státního poručnictví. Nemohl jsem se ubránit nostalgii a vzpomínkám na děsivá sedmdesátá léta anglického odborářského socialismu a na zázrak, kdy se zjevila tahle rozhodná a statečná žena, aby obnovila ideál svobody a individuální podnikavosti a porazila defétismus vlastní strany, která s rozpadem impéria i anglického hospodářství ztratila víru v budoucnost.
Vítězstvím socialistů v roce 1964 se Spojené království na patnáct let ocitlo ve smrtelném objetí marxistických odborů, které si vynucovaly neustálé zvyšování dělnických mezd a progresivních daní. Zažil jsem třídní válku odborářských sovětů v průmyslu na vlastní kůži. Když jsem se ptal, co se stane, až pod tlakem neekonomických mezd a vysoké inflace firma zkrachuje, dostalo se mi vždy jednoduché jásavé odpovědi. Konečně stát firmu znárodní, stát ma peníze vždycky. Vysvětlovat těmhle revolucionářům kam to dopracovalo centrálně řízené hospodářství, prostě nešlo. Jejich víra v Sovětský svaz a jeho rostoucí světovou moc byla neotřesitelná. Svědectví uprchlíků bylo podezřelé, nevěrohodoné, považovali nás v podstatě za renegáty, za zapšklé pohrobky poražené buržoazie. Anglické vlády jedna po druhé kapitulovaly a znárodňovaly, mentálně i proto, že ideál svobodného trhu nebyl sdílen ani ekonomy. Friedrich von Hayek a Milton Friedman byli povážováni za podivíny ekonomické akademie.
Žili jsme na západní poměry v chudém nefunkčním státě. Otravovali nás stávky, výpadky elektřiny, hory odpadků. Neustále se něčeho nedostávalo (stávky dokařů), celý rok nevycházely slavné Timesy. Občas se už ani nepohřbívalo.
Když konečně nastoupila nesocialistická konzervativní vláda Edwarda Heathe, ani ona neměla odvahu na boj s odbory, děsila ji představa občanské války. Po ztrátě impéria byla prestiž anglické vládnoucí třídy ta tam stejně jako normativní etika a etiketa, kterou smetla revoltující mládež šedesátých let.
A tak se na usmířenou tiskly peníze a inflace dosáhla 27 procent. Progresivní daň končila na 83 procentech a daň z kapitálových výnosů na 98 procentech. V takové zemi nemělo smysl investovat, veškerý talent v globálním světě anglického jazyka emigroval. Mí přátelé postupně mizeli do Kanady, Austrálie a Spojených států.
Dál už je to známo. Musela přijít žena, aby zbabělým mužům ve vlastní straně ukázala, jak na to. Nejen, že vyhrála boj s odbory a radikálně snížila inflaci, výdaje státu i daně, neméně radikálně zlividovala i majetek státu – privatizovala všechny státní podniky včetně většiny veřejných monopolů (aerolinie, voda, plyn, elektrárny, doly) a to velice šikovně. Přednost ke koupi podhodnocených akcií dostali soukromí střadatelé, počet akcionářů vzrostl o pět milionů, a všichni brzo vydělali na trojnásobku průměrné ceny. Nastoupil skutečný lidový kapitalismus oné vysmívané střední vrstvy a Anglie opět bohatla. A co víc, vláda si většinou s výjimkou menších podílu u přirozených monopolů nenechala nic. Takže noví majitelé neměli co tunelovat. Dokonce rozprodala milión sociálních bytů, což umožnilo mnoha rodinám, aby se vymanily z otřesných chudinských ghet (nelidských betonových sídlišť pro chudé) a závislosti na sociální popoře. Padla všechna devizová i kapitálová omezení, a to dokonce proti názoru většiny ekonomů.
Původně nadšena myšlenkou společného svobodného evropského trhu Thatcherová brzy pochopila, že jde o záměr budovat nevolenou a neodvolatelnou bruselskou byrokracii jako svorník nového evropského státu, o pokus nahradit evropským parlamentem parlamenty národní a z Evropské rady udělat něco jako senát (Jacques Delors). Místo spolupráce svobodných států se měla Evropa uměle a zhora integrovat. Považovala to za budovatelskou utopickou iluzi a velké politické nebezpečí. Řekla své rozhodné ne a stala se i první politickou obětí Unie. Sesadili jí její vlastní eurofilní kolegové ve vládě, kteří její odpor považovali za provinční šovinismus, který by zlikvidoval vliv Anglie v Unii. Jen anglické Timesy nakonec připustily svůj omyl. Stala se tak i zakladatelkou euroskepse a předpověděla zánik společné měny.
Paradoxně ovlivnila i socialistické evropské strany, které pochopily, že znárodňování je neefektivní, ne-li korupční, a postupně se rozhodly realizovat svůj ideál rovnostářského a pečovatelského státu zdaňováním a státními deficity.
Celý týden po její smrti až do pohřbu se v anglickém tisku vedly diskuse o ideovém dědictví thatcherismu. Stále se rovnostáři nechtějí smířit se základy ekonomie zdravého rozumu anglické hospodyně, která se dokázala postavit akademickým keyneseyánským ekonomům a prokázat, že státní rozpočet není zdrojem ekonomické stimulace, nanejvýš umělých pracovních míst, jež zaplatí v hospodářství chybějící kapitál (daně). Že se inflací z recese nikdo nevyhrabe, když peníze přestávají být signálem výkonnosti a ničí střadatele. Že vysoké daně nevedou k prosperitě a jenom nerovná společnost může být bohatá a zajistit relativní prosperitu průměru a nejchudším pomáhat. Stále platí, že stát nesmí podnikat: jeho role je jiná (makroekonomická rovnováha), antimonopolní a regulatorní jen v obecném významu. Jen malý právní přísný a nezkorumpovatelný stát znamená bohatou společnost.
Je smutné, že se stále znovu musí vést nesmyslné diskuse o tak základních, empiricky stokrát prokázaných pravdách, jakými jsou objev spontánní tržní ekonomiky pod zákonem a svobodné individuální ovšemže poctivé podnikatelské iniciativy a energie. Proto dík za rétoriku svobody patří dnes především Margaretě Hildě (baronce) Thatcherové.
Vítězstvím socialistů v roce 1964 se Spojené království na patnáct let ocitlo ve smrtelném objetí marxistických odborů, které si vynucovaly neustálé zvyšování dělnických mezd a progresivních daní. Zažil jsem třídní válku odborářských sovětů v průmyslu na vlastní kůži. Když jsem se ptal, co se stane, až pod tlakem neekonomických mezd a vysoké inflace firma zkrachuje, dostalo se mi vždy jednoduché jásavé odpovědi. Konečně stát firmu znárodní, stát ma peníze vždycky. Vysvětlovat těmhle revolucionářům kam to dopracovalo centrálně řízené hospodářství, prostě nešlo. Jejich víra v Sovětský svaz a jeho rostoucí světovou moc byla neotřesitelná. Svědectví uprchlíků bylo podezřelé, nevěrohodoné, považovali nás v podstatě za renegáty, za zapšklé pohrobky poražené buržoazie. Anglické vlády jedna po druhé kapitulovaly a znárodňovaly, mentálně i proto, že ideál svobodného trhu nebyl sdílen ani ekonomy. Friedrich von Hayek a Milton Friedman byli povážováni za podivíny ekonomické akademie.
Žili jsme na západní poměry v chudém nefunkčním státě. Otravovali nás stávky, výpadky elektřiny, hory odpadků. Neustále se něčeho nedostávalo (stávky dokařů), celý rok nevycházely slavné Timesy. Občas se už ani nepohřbívalo.
Když konečně nastoupila nesocialistická konzervativní vláda Edwarda Heathe, ani ona neměla odvahu na boj s odbory, děsila ji představa občanské války. Po ztrátě impéria byla prestiž anglické vládnoucí třídy ta tam stejně jako normativní etika a etiketa, kterou smetla revoltující mládež šedesátých let.
A tak se na usmířenou tiskly peníze a inflace dosáhla 27 procent. Progresivní daň končila na 83 procentech a daň z kapitálových výnosů na 98 procentech. V takové zemi nemělo smysl investovat, veškerý talent v globálním světě anglického jazyka emigroval. Mí přátelé postupně mizeli do Kanady, Austrálie a Spojených států.
Dál už je to známo. Musela přijít žena, aby zbabělým mužům ve vlastní straně ukázala, jak na to. Nejen, že vyhrála boj s odbory a radikálně snížila inflaci, výdaje státu i daně, neméně radikálně zlividovala i majetek státu – privatizovala všechny státní podniky včetně většiny veřejných monopolů (aerolinie, voda, plyn, elektrárny, doly) a to velice šikovně. Přednost ke koupi podhodnocených akcií dostali soukromí střadatelé, počet akcionářů vzrostl o pět milionů, a všichni brzo vydělali na trojnásobku průměrné ceny. Nastoupil skutečný lidový kapitalismus oné vysmívané střední vrstvy a Anglie opět bohatla. A co víc, vláda si většinou s výjimkou menších podílu u přirozených monopolů nenechala nic. Takže noví majitelé neměli co tunelovat. Dokonce rozprodala milión sociálních bytů, což umožnilo mnoha rodinám, aby se vymanily z otřesných chudinských ghet (nelidských betonových sídlišť pro chudé) a závislosti na sociální popoře. Padla všechna devizová i kapitálová omezení, a to dokonce proti názoru většiny ekonomů.
Původně nadšena myšlenkou společného svobodného evropského trhu Thatcherová brzy pochopila, že jde o záměr budovat nevolenou a neodvolatelnou bruselskou byrokracii jako svorník nového evropského státu, o pokus nahradit evropským parlamentem parlamenty národní a z Evropské rady udělat něco jako senát (Jacques Delors). Místo spolupráce svobodných států se měla Evropa uměle a zhora integrovat. Považovala to za budovatelskou utopickou iluzi a velké politické nebezpečí. Řekla své rozhodné ne a stala se i první politickou obětí Unie. Sesadili jí její vlastní eurofilní kolegové ve vládě, kteří její odpor považovali za provinční šovinismus, který by zlikvidoval vliv Anglie v Unii. Jen anglické Timesy nakonec připustily svůj omyl. Stala se tak i zakladatelkou euroskepse a předpověděla zánik společné měny.
Paradoxně ovlivnila i socialistické evropské strany, které pochopily, že znárodňování je neefektivní, ne-li korupční, a postupně se rozhodly realizovat svůj ideál rovnostářského a pečovatelského státu zdaňováním a státními deficity.
Celý týden po její smrti až do pohřbu se v anglickém tisku vedly diskuse o ideovém dědictví thatcherismu. Stále se rovnostáři nechtějí smířit se základy ekonomie zdravého rozumu anglické hospodyně, která se dokázala postavit akademickým keyneseyánským ekonomům a prokázat, že státní rozpočet není zdrojem ekonomické stimulace, nanejvýš umělých pracovních míst, jež zaplatí v hospodářství chybějící kapitál (daně). Že se inflací z recese nikdo nevyhrabe, když peníze přestávají být signálem výkonnosti a ničí střadatele. Že vysoké daně nevedou k prosperitě a jenom nerovná společnost může být bohatá a zajistit relativní prosperitu průměru a nejchudším pomáhat. Stále platí, že stát nesmí podnikat: jeho role je jiná (makroekonomická rovnováha), antimonopolní a regulatorní jen v obecném významu. Jen malý právní přísný a nezkorumpovatelný stát znamená bohatou společnost.
Je smutné, že se stále znovu musí vést nesmyslné diskuse o tak základních, empiricky stokrát prokázaných pravdách, jakými jsou objev spontánní tržní ekonomiky pod zákonem a svobodné individuální ovšemže poctivé podnikatelské iniciativy a energie. Proto dík za rétoriku svobody patří dnes především Margaretě Hildě (baronce) Thatcherové.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.