Po pravdě revolučním rozhodnutí eurozóny, že společný euroval bude možné použít nejen na pomoc jednotlivým státům, ale i na přímou rekapitalizaci problémových bank v eurozóně, jakmile nad nimi vznikne společný dohled, se vše zdálo snadné. Plán konečného zboření zbytků finančních hranic minimálně mezi všemi zeměmi platícími eurem byl tady.
Ovšem ouha, hned vzápětí se ukázalo, že očekávání jednotlivých zemí ohledně cílů i nástrojů bankovní unie jsou diametrálně odlišná. Zatímco „severní země“ chtějí spíše jen hodně společných pravidel a společný dohled, „jih“ očekává spíše řešení svých aktuálních problémů. Otázka bankovních aktiv z minulosti to ukázala jasně. Tvrdé jádro okolo Německa deklarovalo, že minulost si musí každý vyřešit sám a možnost sáhnout do společného se bude týkat až toho, co se v bankách „pokazí“ po vzniku společného dohledu. A navíc to musí být i tak věc zatraceně výjimečná. „Sever“ říká: do bankovní unie je třeba se zdravými bankami vstoupit, jen tak je možné jednou časem sdílet i peníze. „Jih“ chce, naopak, díky bankovní unii peníze získat, aby aktuálně nemocné banky teprve uzdravil. To jsou věru zcela protichůdné představy. Debatu neulehčuje, že mnozí, zejména z integračního mainstreamu a panevropských institucí, do projektu vkládají ještě ambici, že bankovní unie je jen malou nutnou zastávkou na cestě k evropskému státu.
To vše je důsledkem jevu pro EU občas typického. Stavíme často projekty od střechy, nikoli od základů. Místo, abychom se nejprve pobavili, co bude obsahem projektu a řešili jeho klíčové prvky, tvoříme sexy integrační názvy v očekávání, že se pak nějak dokodrcáme k výsledku. Ovšem v půlce zjistíme, že nejsme schopni dohody na vnitřnostech.
Osobně jsem řadu let svědkem toho, že v EU nejsme schopni dohody na sdílení nákladů ve finančním sektoru. Kdo bude platit komu a co, když přijdou špatné časy. Nemáme tato pravidla zatím ani na národní úrovni, natož abychom se byli schopni dohodnout na jejich použití napříč zeměmi EU. Tu už totiž hrozí sahání nejen do kapes vlastních, ale i cizích daňových poplatníků. Přitom bankovní unie, která je ve špatných časech fakticky skrytou unií fiskální, takovouto zásadní dohodu vyžaduje.
Pokud ale začínáme z pragmatických důvodů dohodou o společném dohledu nad bankami v rámci ECB, přičemž věcně důležitější „nohy“ bankovní unie, tedy peníze, náklady, řešení špatných časů, restrukturalizace a systémy pojištění vkladů neřešíme paralelně (když už ne ideálně v opačném pořadí), pak není divu, že tato unie na některé ze svých nohou kulhá. A to je velmi užitečná lekce.
Autor je viceguvernér Českej národnej banky.
Ovšem ouha, hned vzápětí se ukázalo, že očekávání jednotlivých zemí ohledně cílů i nástrojů bankovní unie jsou diametrálně odlišná. Zatímco „severní země“ chtějí spíše jen hodně společných pravidel a společný dohled, „jih“ očekává spíše řešení svých aktuálních problémů. Otázka bankovních aktiv z minulosti to ukázala jasně. Tvrdé jádro okolo Německa deklarovalo, že minulost si musí každý vyřešit sám a možnost sáhnout do společného se bude týkat až toho, co se v bankách „pokazí“ po vzniku společného dohledu. A navíc to musí být i tak věc zatraceně výjimečná. „Sever“ říká: do bankovní unie je třeba se zdravými bankami vstoupit, jen tak je možné jednou časem sdílet i peníze. „Jih“ chce, naopak, díky bankovní unii peníze získat, aby aktuálně nemocné banky teprve uzdravil. To jsou věru zcela protichůdné představy. Debatu neulehčuje, že mnozí, zejména z integračního mainstreamu a panevropských institucí, do projektu vkládají ještě ambici, že bankovní unie je jen malou nutnou zastávkou na cestě k evropskému státu.
To vše je důsledkem jevu pro EU občas typického. Stavíme často projekty od střechy, nikoli od základů. Místo, abychom se nejprve pobavili, co bude obsahem projektu a řešili jeho klíčové prvky, tvoříme sexy integrační názvy v očekávání, že se pak nějak dokodrcáme k výsledku. Ovšem v půlce zjistíme, že nejsme schopni dohody na vnitřnostech.
Osobně jsem řadu let svědkem toho, že v EU nejsme schopni dohody na sdílení nákladů ve finančním sektoru. Kdo bude platit komu a co, když přijdou špatné časy. Nemáme tato pravidla zatím ani na národní úrovni, natož abychom se byli schopni dohodnout na jejich použití napříč zeměmi EU. Tu už totiž hrozí sahání nejen do kapes vlastních, ale i cizích daňových poplatníků. Přitom bankovní unie, která je ve špatných časech fakticky skrytou unií fiskální, takovouto zásadní dohodu vyžaduje.
Pokud ale začínáme z pragmatických důvodů dohodou o společném dohledu nad bankami v rámci ECB, přičemž věcně důležitější „nohy“ bankovní unie, tedy peníze, náklady, řešení špatných časů, restrukturalizace a systémy pojištění vkladů neřešíme paralelně (když už ne ideálně v opačném pořadí), pak není divu, že tato unie na některé ze svých nohou kulhá. A to je velmi užitečná lekce.
Autor je viceguvernér Českej národnej banky.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.