Politické vedení všech tří hlavních stran, labouristické, konzervativní i liberální, se však až do letoška úspěšně bránilo nechat se tím nějak zásadně ve své eurofilní orientaci ovlivnit. Konsensuálně se tvrdilo, že je vliv Anglie uvnitř unie nezbytný a stát na okraji, by znamenalo politickou marginalizaci a hlavně došlo by k ohromnému propadu ekonomie (60 procent exportu míří do Unie).
.voliči Cameronovi nevěří
Po vypuknutí krize v eurozóně začala však lidová nevole rapidně narůstat a Strana nezávislosti (UKIP) počala sílit. Politici se snažili uklidnit veřejnost slibem referenda v případě nějaké další integrační smlouvy. Zůstalo jen při slibu a Lisabonská smlouva byla nakonec ratifikovaná pouze parlamentem. Teprve vláda Davida Camerona musela vzít veřejné mínění vážněji, nejen proto, že je zřejmě poprvé mírná většina Angličanů pro vystoupení, ale hlavně kvůli tomu, že většina nových konzervativních poslanců, je tvrdě euroskeptická a s taktizováním vedení nesouhlasí. Ostatně požadavek referenda je neutrální tvrdí možná pokrytecky zastánci plebiscitu, spadá přece do tradiční anglické “fair play,” umožňuje kampaň pro i proti a výsledek v rozděleném národě nemůže být po dlouhodobé celonárodní diskusi předem jistý. Mnoho ekonomů i velký průmysl se obává hospodářského poklesu, kdyby Anglie vystoupila.
Cameron se pokusil situaci ve straně a zvláště obavy z odlivu voličů k nacionální straně nakonec diplomaticky uklidnit a v únoru pronesl svou slavnou řeč, ve které poctivě přiznal, že si přeje vyjednat volnější čistě obchodní svazek s unií, vždyť Británie nevstoupila do unie, nýbrž do společného trhu, a všechny zásadní výhrady eurospektiků uznal, byť šalamounsky slíbil referendum až na rok 2017, v hypotetickém případě, že vyhraje příští volby. Rozvinula se celonárodní diskuse a radikálnější požadavky poslanců na okamžité referendum ustaly. Když ale začátkem května Strana nezávislosti získala převážně na úkor konzervativců 139 radních, o stovku víc než měla, a získala dokonce 26 procent všech odevzdaných hlasů, byla najednou v mediích “main stream,” a v řadách konzervativců nastal poplach. Samozřejmě, všichni ví, že protestní volby do místních zastupitelství uprostřed volebního cyklu prohrává téměř každá vláda. Účast voličů je nízká a srovnání s generálními volbami zavádějící. Strana má podle průzkumů 13 procentní podporu, ale i ta je za normálních podmínek až přijde k volbám ve většinovém systému mnohem nižší. Nicméně, jde o největší nástup nové strany od roku 1920, kdy tradiční duo liberálů a konzervativců rozbili socialisté a o čtyři roky později zasedli v koaliční vládě.
Mezi konzervativci nastala vřava umocněná ještě tím, že v královnině (vládním) projevu o chystané legislativě na další rok, chybí zmínka o referendu a poslanci navrhli poněkud absurdní nesouhlasný dodatek. Premiér pochopitelně žádný slib referenda uzákonit nemůže, nemá většinu, když jsou jeho liberální partneři proti. A jaký smysl by měl neústavní zákon pro příští parlament? Cameron však najednou ustoupil a vláda oznámila, že uveřejní návrh takového zákona, aniž by mu poskytla dostatek parlamentního času k projednání. Vždyť nic takového projít stejně nemůže. Vedle liberálů má i konzervativní strana v parlamentu asi deset procent eurofilů (30). Bizarní záležitost, která jen opět poškodila autoritu premiéra a vlády.
Jak si vysvětlit takové zmatené chování, které poškozuje důvěru ve vedení strany a vlády? Nepodléhají konzervativní poslanci zbytečné panice a neničí sami sebe? Problém je v tom, že se Cameron pokusil zastavit úpadek konzervatismu a modernizovat stranu příklonem k mlhavému politicky korektnímu středu a teď působí nedůvěryhodně. Partnerství homosexuálů, boj proti globálnímu oteplování, multikulturalismus a hlavně politika jen zdánlivě omezovaného přistěhovalectví (nelze přece segregovat) naráží ve straně na značný nesouhlas. Po jeho sedmiletém vedení a neustálém lavírování na kritiku pravice mu vlastní poslanci nevěří. Navíc jsou přesvědčeni, že zcela jistě prohrají příští volby. Strana nezávislosti se ostře vyhraňuje nejen proti unii, ale proti celému establishmentu a jeho módním ideologiím. Působí jako strana zdravého pragmatického rozumu. A docela stačí aby odebrala konzervativcům v obvodech s malou převahou hlasů pár procent a konzervativci propadnou. Právě proto vidí pravice poslední záchranu v referendu o případném vystoupení. Cameronovi voliči nevěří.
.británie odchodem získá
Smrt Margarety Thatcherové vyvolala také novou vlnu diskusí o Evropské unii a jeden po druhém se její dávní ministři, dnes vážení lordi v horní sněmovně (Forsyth, Portillo, Lamont, Lawson) ozvali. Nejostřeji bývalý uznávaný ministr financí Nigel Lawson ve svém rozsáhlém ekonomickém elaborátu, ve kterém rozebírá důvody, proč euro nepomohlo ekonomicky ani eurozoně a proč jsou náklady společného trhu pro Anglii vyšší než náklady spojené s vystoupením. Na rozdíl od Německa má malou průmyslovou základnu, pro kterou jsou regulace dražší. Tím vzal vítr z plachet názorům opačným. Paradoxně s jeho argumentací souhlasí i hlavní komentátor Financial Times na problémy unie eurofederalista Wolfgang Munchau. A o tom, že by si Anglie nevymohla výhodné podmínky volného obchodu s unií nemůže být nejmenších pochyb, píše. Německo a Holandsko má s Anglií pozitivní platební bilanci a byl by naprostý nesmysl obchodního partnera ostrakizovat. A hlavně, kdyby Spojené království v EU zůstalo, zcela jistě by živořilo na okraji. Vystoupením se jeho potenciál uvolní.
Cameron má smůlu. Tak jako všichni jeho předchůdci podlehl “tyranii statutu quo” (Milton Friedman), politické korektnosti a představě o neantagonistické taktizující politice středu. Vycházel z dosavadního úspěchu takového bezhodnotového přístupu a bohužel si nevšiml, že ve skrytu probíhá revoluce proti celému establishmentu.
Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
.voliči Cameronovi nevěří
Po vypuknutí krize v eurozóně začala však lidová nevole rapidně narůstat a Strana nezávislosti (UKIP) počala sílit. Politici se snažili uklidnit veřejnost slibem referenda v případě nějaké další integrační smlouvy. Zůstalo jen při slibu a Lisabonská smlouva byla nakonec ratifikovaná pouze parlamentem. Teprve vláda Davida Camerona musela vzít veřejné mínění vážněji, nejen proto, že je zřejmě poprvé mírná většina Angličanů pro vystoupení, ale hlavně kvůli tomu, že většina nových konzervativních poslanců, je tvrdě euroskeptická a s taktizováním vedení nesouhlasí. Ostatně požadavek referenda je neutrální tvrdí možná pokrytecky zastánci plebiscitu, spadá přece do tradiční anglické “fair play,” umožňuje kampaň pro i proti a výsledek v rozděleném národě nemůže být po dlouhodobé celonárodní diskusi předem jistý. Mnoho ekonomů i velký průmysl se obává hospodářského poklesu, kdyby Anglie vystoupila.
Cameron se pokusil situaci ve straně a zvláště obavy z odlivu voličů k nacionální straně nakonec diplomaticky uklidnit a v únoru pronesl svou slavnou řeč, ve které poctivě přiznal, že si přeje vyjednat volnější čistě obchodní svazek s unií, vždyť Británie nevstoupila do unie, nýbrž do společného trhu, a všechny zásadní výhrady eurospektiků uznal, byť šalamounsky slíbil referendum až na rok 2017, v hypotetickém případě, že vyhraje příští volby. Rozvinula se celonárodní diskuse a radikálnější požadavky poslanců na okamžité referendum ustaly. Když ale začátkem května Strana nezávislosti získala převážně na úkor konzervativců 139 radních, o stovku víc než měla, a získala dokonce 26 procent všech odevzdaných hlasů, byla najednou v mediích “main stream,” a v řadách konzervativců nastal poplach. Samozřejmě, všichni ví, že protestní volby do místních zastupitelství uprostřed volebního cyklu prohrává téměř každá vláda. Účast voličů je nízká a srovnání s generálními volbami zavádějící. Strana má podle průzkumů 13 procentní podporu, ale i ta je za normálních podmínek až přijde k volbám ve většinovém systému mnohem nižší. Nicméně, jde o největší nástup nové strany od roku 1920, kdy tradiční duo liberálů a konzervativců rozbili socialisté a o čtyři roky později zasedli v koaliční vládě.
Mezi konzervativci nastala vřava umocněná ještě tím, že v královnině (vládním) projevu o chystané legislativě na další rok, chybí zmínka o referendu a poslanci navrhli poněkud absurdní nesouhlasný dodatek. Premiér pochopitelně žádný slib referenda uzákonit nemůže, nemá většinu, když jsou jeho liberální partneři proti. A jaký smysl by měl neústavní zákon pro příští parlament? Cameron však najednou ustoupil a vláda oznámila, že uveřejní návrh takového zákona, aniž by mu poskytla dostatek parlamentního času k projednání. Vždyť nic takového projít stejně nemůže. Vedle liberálů má i konzervativní strana v parlamentu asi deset procent eurofilů (30). Bizarní záležitost, která jen opět poškodila autoritu premiéra a vlády.
Jak si vysvětlit takové zmatené chování, které poškozuje důvěru ve vedení strany a vlády? Nepodléhají konzervativní poslanci zbytečné panice a neničí sami sebe? Problém je v tom, že se Cameron pokusil zastavit úpadek konzervatismu a modernizovat stranu příklonem k mlhavému politicky korektnímu středu a teď působí nedůvěryhodně. Partnerství homosexuálů, boj proti globálnímu oteplování, multikulturalismus a hlavně politika jen zdánlivě omezovaného přistěhovalectví (nelze přece segregovat) naráží ve straně na značný nesouhlas. Po jeho sedmiletém vedení a neustálém lavírování na kritiku pravice mu vlastní poslanci nevěří. Navíc jsou přesvědčeni, že zcela jistě prohrají příští volby. Strana nezávislosti se ostře vyhraňuje nejen proti unii, ale proti celému establishmentu a jeho módním ideologiím. Působí jako strana zdravého pragmatického rozumu. A docela stačí aby odebrala konzervativcům v obvodech s malou převahou hlasů pár procent a konzervativci propadnou. Právě proto vidí pravice poslední záchranu v referendu o případném vystoupení. Cameronovi voliči nevěří.
.británie odchodem získá
Smrt Margarety Thatcherové vyvolala také novou vlnu diskusí o Evropské unii a jeden po druhém se její dávní ministři, dnes vážení lordi v horní sněmovně (Forsyth, Portillo, Lamont, Lawson) ozvali. Nejostřeji bývalý uznávaný ministr financí Nigel Lawson ve svém rozsáhlém ekonomickém elaborátu, ve kterém rozebírá důvody, proč euro nepomohlo ekonomicky ani eurozoně a proč jsou náklady společného trhu pro Anglii vyšší než náklady spojené s vystoupením. Na rozdíl od Německa má malou průmyslovou základnu, pro kterou jsou regulace dražší. Tím vzal vítr z plachet názorům opačným. Paradoxně s jeho argumentací souhlasí i hlavní komentátor Financial Times na problémy unie eurofederalista Wolfgang Munchau. A o tom, že by si Anglie nevymohla výhodné podmínky volného obchodu s unií nemůže být nejmenších pochyb, píše. Německo a Holandsko má s Anglií pozitivní platební bilanci a byl by naprostý nesmysl obchodního partnera ostrakizovat. A hlavně, kdyby Spojené království v EU zůstalo, zcela jistě by živořilo na okraji. Vystoupením se jeho potenciál uvolní.
Cameron má smůlu. Tak jako všichni jeho předchůdci podlehl “tyranii statutu quo” (Milton Friedman), politické korektnosti a představě o neantagonistické taktizující politice středu. Vycházel z dosavadního úspěchu takového bezhodnotového přístupu a bohužel si nevšiml, že ve skrytu probíhá revoluce proti celému establishmentu.
Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.