Těší se nejen ještě před sto lety nepředstavitelnou životní, technickou a lékařskou úrovní, ale i dominantní pozicí v mezinárodních vztazích – zvláště pokud jde o podmínky světového obchodu a bezpečnosti. Možná i proto je na světě (od 1945) tak málo válek.
Dokonce ani islám jako hlavní odpůrce není schopen na mezinárodním fóru úspěšně formulovat své námitky, a to nejen proto, že Západu přitakává v mezinárodních organizacích globální třída (elita), ale hlavně proto, že ideologie demokratické legitimity a kult humanity je, na rozdíl od náboženského islámu, univerzální. Většině nedemokratických režimů proto nezbývá (s výjimkou Číny), než si na ni tak jako v Rusku alespoň pokrytecky hrát.
.čína: klíčové je křesťanství
A tak není jistě náhodou, že je to právě polokomunistická (oligarchická) Čína, dnes opět sebevědomá říše středu, kterou úspěch evropského Západu tolik fascinuje. Čínská akademie sociálních věd měla před nedávnem za úkol zjistit „objektivně a mimo pochybnosti příčiny evropského úspěchu“ a jak se vyjádřil v rozhovoru s novinářem Dominikem Lawsonem (Sunday Times) nejmenovaný člen akademie o nepublikovaném výsledku zkoumání, byl to pro něj a jeho kolegy značné překvapení: „Stále jsme na to nemohli přijít, zkoumali jsme vaši kulturu z materiálního, historického, politického i ekonomického úhlu a dlouho se nám zdálo, že jste prostě jen náhodou objevili nejlepší politický a ekonomický režim, měli jste přece lepší děla, ale co k tomu vedlo? Nakonec jsme zjistili, že nikoli náhodný objev materiálních vynálezů (Marx), ale kultura křesťanství je klíčová. To ono postupně vytvořilo soudržný základ sociálního a politického života, založeného nikoli na moci, ale na důvěře, jakou zbytek světa neznal. Jen tak mohl vzniknout kapitalistický spontánní trh a nakonec i demokracie.“
Tento postřeh je zajímavý především proto, že se na nás dívají Číňané zvenčí a že jsou také jedni z posledních na planetě, kteří se nadívají prizmatem náboženství (tradice konfucianismu je především etická).
Lawson podpořil názor pekinského vědce citátem z knihy anglického historika ekonomie Nialla Fergusona Civilisace. Ten si všiml obchodního úspěchu přístavního města Ven Žu, kde stálo před revolucí více než 1 000 kostelů a kde je dodnes ze tří milionů obyvatel možná dvacet procent křesťanů.
Je známo, že náboženské vákuum nejen v Číně, ale zejména v Jižní Koreji a jinde v Asii rapidně přitahuje křesťanství – a ani buddhismus či tao, tak jako kdysi stoicismus v římském impériu, nejsou konkurenceschopné, představují příliš neosobní víru.
Ano, člověk je bytost náboženská a neutrální agnostický postoj, na který často narážíme v Evropě, je buď jen dočasným intermezzem mezi ztrátou jedné a nabytím jiné víry, anebo jde často o víru nevědomou a nepřiznanou. Otázka je, zda dnešní evropské náboženství liberálního humanismu vehementně prosazované v dokumentech Evropské unie nevede k úpadku, zatím co Asie přijímá víru, která nejen nás, ale podstatnou část sedmimiliardového světa vysvobodila z hladu, zimy, pandemií i krutovlád. Juval Harrari, profesor historie Hebrejské univerzity, v kurzu světových dějin definuje náboženství takto:
„Často se mluví o rostoucím sekularismu západní společnosti a ztrátě náboženské příslušnosti. Ve skutečnosti dochází jen k poklesu teistické víry a moderna je poznamenána intenzivním náboženským zanícením, nejkrutějšími náboženskými a misionářskými válkami v dějinách lidstva. Nové přírodní kulty, liberalismus, nacionalismus, komunismus a nacismus nezbožňují přírodu, nýbrž člověka. Tyto víry nechtějí být nazývány náboženstvím, a proto mluvíme o ideologiích, ale to je jen sémantický trik. Jestliže je náboženství systém lidských norem a hodnot, založených na víře v nadlidský řád, pak je komunismus náboženstvím stejně jako islám. Tak jako v případě buddhismu i komunisté věří v neměnné zákony. Na rozdíl od Gautamy je objevili Marx, Engels a Lenin. Moderní náboženství mají také své svaté knihy a věrology. Rozdíl je jen, že v jednom případě vládne světu zjevený nadpřirozený řád stvořitele a v druhém zjevený nadlidský řád (viz: supernatural/superhuman). Mezi bezbožné věrouky patří i stoicismus, tao a buddhismus, ale v humanismu je božstvo vždy přítomno, zvláště v jeho liberální verzi, bez něhož by nedávala smysl. Nedivme se, i mnozí buddhisté nelogicky ctí bohy a monoteisté věří v ďábla. Kult homo sapiens je založen na víře, že má člověk na rozdíl od zvířat svatou přirozenost, že je ze všeho nejdůležitější a všechno ve vesmíru určuje. Člověk je nejvyšší dobro a všechny bytosti existují jen pro něj.
(Kolektivní dnes poražené humanismy byly evoluční – budovaly nadčlověka a beztřídní společnost.) Dnes nejdůležitější liberální sekta humanistického náboženství považuje za božstvo – vnitřní jádro (inner core) každého jedince, a zde je třeba hledat nejvyšší politickou a etickou autoritu. Hlavní přikázání se nacházejí v seznamu univerzálních lidských práv. Proto například musíme chránit vrahy a zakázat i trest smrti. Tím, že obhajujeme zločincovo právo na život – oslavujeme důstojnost lidství, které on porušil.“
.násilí nebo důvěra
Liberální humanismus mnoho lidí mate, je totiž derivátem křesťanství a není schopen vysvětlit, co je tak svobodného a svatého na člověku, nemá-li věčnou duši a neexistuje-li Stvořitel, jenž z lásky to kruté svobodné zvíře povýšil do své svatosti. Člověk nemá žádnou přirozenou svatost a také v sobě těžko hledá přirozený řád, nevztahuje-li se k řádu vyššímu, bez nějž propadá své bezuzdnosti. Homo sapiens nemůže sám sebe, jako baron Prášil, vytáhnout za vlasy z bažiny hříchu. A představa víry ve vyšší neosobní řád lidských práv? Nejabsurdnější na ni je skutečnost, že věřícím nepřipadá absurdní. Civilizace vzniká buď násilím, nebo na důvěře, řekl čínský akademik, a lidská individuální práva jsou často jen zástěrkou, za níž probíhá boj o moc.
Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
Dokonce ani islám jako hlavní odpůrce není schopen na mezinárodním fóru úspěšně formulovat své námitky, a to nejen proto, že Západu přitakává v mezinárodních organizacích globální třída (elita), ale hlavně proto, že ideologie demokratické legitimity a kult humanity je, na rozdíl od náboženského islámu, univerzální. Většině nedemokratických režimů proto nezbývá (s výjimkou Číny), než si na ni tak jako v Rusku alespoň pokrytecky hrát.
.čína: klíčové je křesťanství
A tak není jistě náhodou, že je to právě polokomunistická (oligarchická) Čína, dnes opět sebevědomá říše středu, kterou úspěch evropského Západu tolik fascinuje. Čínská akademie sociálních věd měla před nedávnem za úkol zjistit „objektivně a mimo pochybnosti příčiny evropského úspěchu“ a jak se vyjádřil v rozhovoru s novinářem Dominikem Lawsonem (Sunday Times) nejmenovaný člen akademie o nepublikovaném výsledku zkoumání, byl to pro něj a jeho kolegy značné překvapení: „Stále jsme na to nemohli přijít, zkoumali jsme vaši kulturu z materiálního, historického, politického i ekonomického úhlu a dlouho se nám zdálo, že jste prostě jen náhodou objevili nejlepší politický a ekonomický režim, měli jste přece lepší děla, ale co k tomu vedlo? Nakonec jsme zjistili, že nikoli náhodný objev materiálních vynálezů (Marx), ale kultura křesťanství je klíčová. To ono postupně vytvořilo soudržný základ sociálního a politického života, založeného nikoli na moci, ale na důvěře, jakou zbytek světa neznal. Jen tak mohl vzniknout kapitalistický spontánní trh a nakonec i demokracie.“
Tento postřeh je zajímavý především proto, že se na nás dívají Číňané zvenčí a že jsou také jedni z posledních na planetě, kteří se nadívají prizmatem náboženství (tradice konfucianismu je především etická).
Lawson podpořil názor pekinského vědce citátem z knihy anglického historika ekonomie Nialla Fergusona Civilisace. Ten si všiml obchodního úspěchu přístavního města Ven Žu, kde stálo před revolucí více než 1 000 kostelů a kde je dodnes ze tří milionů obyvatel možná dvacet procent křesťanů.
Je známo, že náboženské vákuum nejen v Číně, ale zejména v Jižní Koreji a jinde v Asii rapidně přitahuje křesťanství – a ani buddhismus či tao, tak jako kdysi stoicismus v římském impériu, nejsou konkurenceschopné, představují příliš neosobní víru.
Ano, člověk je bytost náboženská a neutrální agnostický postoj, na který často narážíme v Evropě, je buď jen dočasným intermezzem mezi ztrátou jedné a nabytím jiné víry, anebo jde často o víru nevědomou a nepřiznanou. Otázka je, zda dnešní evropské náboženství liberálního humanismu vehementně prosazované v dokumentech Evropské unie nevede k úpadku, zatím co Asie přijímá víru, která nejen nás, ale podstatnou část sedmimiliardového světa vysvobodila z hladu, zimy, pandemií i krutovlád. Juval Harrari, profesor historie Hebrejské univerzity, v kurzu světových dějin definuje náboženství takto:
„Často se mluví o rostoucím sekularismu západní společnosti a ztrátě náboženské příslušnosti. Ve skutečnosti dochází jen k poklesu teistické víry a moderna je poznamenána intenzivním náboženským zanícením, nejkrutějšími náboženskými a misionářskými válkami v dějinách lidstva. Nové přírodní kulty, liberalismus, nacionalismus, komunismus a nacismus nezbožňují přírodu, nýbrž člověka. Tyto víry nechtějí být nazývány náboženstvím, a proto mluvíme o ideologiích, ale to je jen sémantický trik. Jestliže je náboženství systém lidských norem a hodnot, založených na víře v nadlidský řád, pak je komunismus náboženstvím stejně jako islám. Tak jako v případě buddhismu i komunisté věří v neměnné zákony. Na rozdíl od Gautamy je objevili Marx, Engels a Lenin. Moderní náboženství mají také své svaté knihy a věrology. Rozdíl je jen, že v jednom případě vládne světu zjevený nadpřirozený řád stvořitele a v druhém zjevený nadlidský řád (viz: supernatural/superhuman). Mezi bezbožné věrouky patří i stoicismus, tao a buddhismus, ale v humanismu je božstvo vždy přítomno, zvláště v jeho liberální verzi, bez něhož by nedávala smysl. Nedivme se, i mnozí buddhisté nelogicky ctí bohy a monoteisté věří v ďábla. Kult homo sapiens je založen na víře, že má člověk na rozdíl od zvířat svatou přirozenost, že je ze všeho nejdůležitější a všechno ve vesmíru určuje. Člověk je nejvyšší dobro a všechny bytosti existují jen pro něj.
(Kolektivní dnes poražené humanismy byly evoluční – budovaly nadčlověka a beztřídní společnost.) Dnes nejdůležitější liberální sekta humanistického náboženství považuje za božstvo – vnitřní jádro (inner core) každého jedince, a zde je třeba hledat nejvyšší politickou a etickou autoritu. Hlavní přikázání se nacházejí v seznamu univerzálních lidských práv. Proto například musíme chránit vrahy a zakázat i trest smrti. Tím, že obhajujeme zločincovo právo na život – oslavujeme důstojnost lidství, které on porušil.“
.násilí nebo důvěra
Liberální humanismus mnoho lidí mate, je totiž derivátem křesťanství a není schopen vysvětlit, co je tak svobodného a svatého na člověku, nemá-li věčnou duši a neexistuje-li Stvořitel, jenž z lásky to kruté svobodné zvíře povýšil do své svatosti. Člověk nemá žádnou přirozenou svatost a také v sobě těžko hledá přirozený řád, nevztahuje-li se k řádu vyššímu, bez nějž propadá své bezuzdnosti. Homo sapiens nemůže sám sebe, jako baron Prášil, vytáhnout za vlasy z bažiny hříchu. A představa víry ve vyšší neosobní řád lidských práv? Nejabsurdnější na ni je skutečnost, že věřícím nepřipadá absurdní. Civilizace vzniká buď násilím, nebo na důvěře, řekl čínský akademik, a lidská individuální práva jsou často jen zástěrkou, za níž probíhá boj o moc.
Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.