Přesto se přidám k těm, kdo se do komentáře k jednomu konkrétnímu centrálnímu bankéři pustí. Právě na konci letošního června totiž po deseti letech odešel do důchodu z funkce guvernéra Bank of England Mervyn King.
Centrálním bankéřům, kteří jsou vesměs vnímáni jako suchaři, vyjadřující se ve šroubovaných a často mnohoznačných formulacích, se málokdy stane, že zformulují větu, která je tak elegantní, jasná a přesná, že přímo DEFINUJE nějaký okamžik či problém. A to dokonce tak, že otevře celé komunitě oči. Mervyn King, supervzdělaný ekonom s nejlepší možnou praxí, byl pro mě příkladem, že to je možné. A že když to člověk umí, pak dokonce přesáhne hranice své komunity a inspiruje i daleko za ní.
Brilantních vět má na svém kontě řadu. Když se hroutily obrovské britské banky, sdělil třeba světu, že mezinárodní banky jsou „globální za života, ale národní v době smrti.“ Tím přesně vyjádřil, že bez ohledu na to, v kolika zemích banka působí, ve špatných časech jde vždy nakonec do domovské země, kde žádá národního daňového poplatníka o pomoc.
Ve své skvělé řeči pro londýnskou City v roce 2009 zase vysvětloval, že centrální banka, která se má starat i o finanční stabilitu, k tomu musí dostat také více nástrojů, aby se nezačala podobat církvi, která jen „rozdává kázání a pochovává mrtvé“. A když chtěl upozornit na problém bank, které jsou příliš velké na to, aby padly a obhájit svůj vyhraněný názor, že velké banky je třeba občas násilím rozdělit na menší, konstatoval: „Pokud je banka příliš velká na to, aby padla, je prostě příliš velká“. Nemusíte souhlasit, ale je nezbytné o podobných větách přemýšlet a brát je vážně. Když jsou elegantně formulované, může být diskuse o nich navíc zajímavější a hlubší.
Jistě, Mervyn má mnoho nepřátel, zejména mezi komerčními bankéři a politiky. Jeho éra nebyla lehká. Začínal ve zlatých časech pro britské bankovnictví i měnovou politiku a skončil v časech velmi obtížných. Osobně zažil první run na banku v Británii za více než století. Přesto se najde málokodo, kdo by ho nerespektoval. A osobní setkání s ním bylo navíc osvěžující.
Když se ho ptali, zda napíše po odchodu z funkce paměti, opět po svém zaperlil. „Nechci psát knihy o tom, jak jsem já měl pravdu a ostatní se mýlili, za dvacet let teprve někdo zhodnotí mou éru,“ řekl. Když k intelektuální síle přičtete i takovou míru odstupu od sebe sama, je jasné, že z funkce odešel opravdový velikán.
Autor je viceguvernér České národní banky.
Centrálním bankéřům, kteří jsou vesměs vnímáni jako suchaři, vyjadřující se ve šroubovaných a často mnohoznačných formulacích, se málokdy stane, že zformulují větu, která je tak elegantní, jasná a přesná, že přímo DEFINUJE nějaký okamžik či problém. A to dokonce tak, že otevře celé komunitě oči. Mervyn King, supervzdělaný ekonom s nejlepší možnou praxí, byl pro mě příkladem, že to je možné. A že když to člověk umí, pak dokonce přesáhne hranice své komunity a inspiruje i daleko za ní.
Brilantních vět má na svém kontě řadu. Když se hroutily obrovské britské banky, sdělil třeba světu, že mezinárodní banky jsou „globální za života, ale národní v době smrti.“ Tím přesně vyjádřil, že bez ohledu na to, v kolika zemích banka působí, ve špatných časech jde vždy nakonec do domovské země, kde žádá národního daňového poplatníka o pomoc.
Ve své skvělé řeči pro londýnskou City v roce 2009 zase vysvětloval, že centrální banka, která se má starat i o finanční stabilitu, k tomu musí dostat také více nástrojů, aby se nezačala podobat církvi, která jen „rozdává kázání a pochovává mrtvé“. A když chtěl upozornit na problém bank, které jsou příliš velké na to, aby padly a obhájit svůj vyhraněný názor, že velké banky je třeba občas násilím rozdělit na menší, konstatoval: „Pokud je banka příliš velká na to, aby padla, je prostě příliš velká“. Nemusíte souhlasit, ale je nezbytné o podobných větách přemýšlet a brát je vážně. Když jsou elegantně formulované, může být diskuse o nich navíc zajímavější a hlubší.
Jistě, Mervyn má mnoho nepřátel, zejména mezi komerčními bankéři a politiky. Jeho éra nebyla lehká. Začínal ve zlatých časech pro britské bankovnictví i měnovou politiku a skončil v časech velmi obtížných. Osobně zažil první run na banku v Británii za více než století. Přesto se najde málokodo, kdo by ho nerespektoval. A osobní setkání s ním bylo navíc osvěžující.
Když se ho ptali, zda napíše po odchodu z funkce paměti, opět po svém zaperlil. „Nechci psát knihy o tom, jak jsem já měl pravdu a ostatní se mýlili, za dvacet let teprve někdo zhodnotí mou éru,“ řekl. Když k intelektuální síle přičtete i takovou míru odstupu od sebe sama, je jasné, že z funkce odešel opravdový velikán.
Autor je viceguvernér České národní banky.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.