Iná Amerika

Je nám souzeno žít ve věku prosazování prapodivných racionalizací.  S univerzálním dopadem na nás všechny, kdo kdy vlezou na palubu letadla. Dřív, než nám to bude dovoleno, musíme si rozšněrovat boty a předložit k inspekci. Sundat opasek, hodinky, pisátko. Dosud nedošlo na fusekle  a  spodní kaťata. Takto jsme všichni postižení – dětičky i stařečkové,  bez ohledu na skutečnost, že 96 procent nejvíc hledaných teroristů na seznamu FBI jsou muslimové a  nejvíc teroristických počinů páchají muslimové mladiství.

.obraz první,  racial profiling
Nutno se nám smiřovat s nejednou novinkou, jakkoliv  vágní, pramálo zřetelnou, ale k použití jako kamufláž i do očí bijících  nehorázností.  Příkladem nám poslouží  slůvko diversity – „rozmanitost", jímž se zdůvodňuje protiústavní  praxe prosazování jedné skupiny obyvatelstva ke škodě jiné skupiny. S nejapným zdůrazňováním výhod  pro všechny, neboť v rozmanitosti  prý je síla, údajně  potvrzovaná vylepšenými  výsledky ve školách všech stupňů.  Což nejen v USA vůbec není pravda, například v porovnání  s výkony  v nijak rozmanitém Japonsku, kde mládež si rozhodně znamenitěji počíná ve schopnosti  číst, psát, počítat.
S takovou diversity, úsilím to chvalitebným – se snoubí neméně mlžné, poslední dobou velmi  opakované a politicky korektně tuze zatracované úsloví racial profiling: že takové profilování je  zárukou nespravedlnosti, že individua se  mají a musí posuzovat individuálně. A porušování takového pravidla dlužno trestat.  V městečku Oneonta ve státě New Yorku  se skupina mladistvých černochů dopustila loupežného přepadení a policie je bez úspěchu pronásledovala na tamější univerzitní campus. Poněvadž se výlučně soustředila na tam přítomné černochy, dopustila  se tím nedovoleného racial profiling. Následoval  disciplinární či dokonce i trestní postih  tímto počínáním se provinivších policistů.
Přece bez onoho racial profiling  se nelze obejít. Jak ve zdravotnictví  se vyhnout skutečnosti, že některé  rasové, etnické skupiny trpí vyšším procentem  neduhů,  tím i vyšší úmrtností?
Indiáni Pima v Arizoně trpí cukrovkou – nejvíc diabetes kdekoliv na světě. Nejvyšším procentem  rakoviny prostaty  v USA trpí černoši. Jejich úmrtnost je rovněž značně vyšší (o 30 procent) zásluhou infarktu. Nejvyšším procentem rakoviny děložního hrdla v USA jsou postiženy  ženy původem z Laosu, Vietnamu, a ostrovů Samoa.
Lékaři se přece musejí zajímat o takto statisticky ověřenou realitu. Pojišťovny, významná součást současného moderního života,  by  nemohly existovat bez statistických odhadů pravděpodobnosti  všemožného rizika. Takže profilováni a různými tarify pojišťováni jsou kuřáci, notorici, absolventi řidičských karambolů.
Jinak budou soudy posuzovat  příčinu náhodného usmrcení, na rozdíl od kariéry hromadného vraha. Američtí advokáti se ovšem tuze snaží zabránit informacím o dřívějším počínání svých klientů a  jejich sklonech k recidivismu.
Velmi časté jsou případy  stížnosti s obviněním z rasismu v případě taxikářů, kteří odmítnou dovést černošského zákazníka do černošské čtvrti. Jenže takové bylo doporučení ve Washingtonu, D. C., v roce 1999  vydané  pověřenou metropolitní činitelkou (taxicab commissioner), černoškou jménem Sandra Segers. Většina těchto taxikářů jsou černoši, tímto safety advice statement varováni před  „mladými černochy  s košilí delší než sako,  pytlovitými kalhotami a  nezašněrovanými teniskami."
Walter E. Williams, mnou často citovaný profesor ekonomie , k tomu poznamenává („Profiling", Townhall.com, 23. 7. 2013): „Zákona dbalý černoch, když  černým taxikářem takto odmítnutý, na koho si má vylít vztek, na řidiče, který si chce zachránit život, nebo  na lidi,  kteří  způsobili takovou atmosféru strachu napadáním a olupováním  taxikářů?
Obama se ve svých memoárech kriticky vyjadřuje o své bělošské babičce pro její občasný strach z černochů. Nejinak je tomu mezi černochy včetně jeho samého,  taktéž i  velebníček Jesse Jackson, pro něhožrozdmychávání  stížností a  zatracování bílé rasy jsou jeho povoláním, přiznává  se k pocitům  nepříjemné nejistoty,  zejména za tmy a mít pak za zády  skupinu se přibližujících  soukmenovců.
Vlastní nedostatky procházejí pohodlnou metamorfózou. Plést si příčinu a důsledek:  jestliže  černoši mají desetkrát větší  zločinnost ve svých řadách, nemělo by způsobovat  údiv, natož i mravní rozhořčení, kvůli rovněž desetkrát častějšímu jejichuvěznění. Vzpomínám na karikaturu koktavého,  který  prý  z politických důvodů neuspěl se svou žádostí  o  zaměstnání rozhlasového hlasatele.
Racial profiling  je přece samozřejmost, která přijde na mysl každému racionálně uvažujícímu tvorovi.  Matení,  kamufláž  příčiny a následku: úhybný pohyb, od reality se odvrátit k její údajné kardinální příčině (rasismus ovšem),  na to se soustředit a morálně horlit. Někdo by třeba dal přednost označení,  že je to zbabělá, pokrytecká průhledná výmluva.
Každopádně, racial profiling je přísně zakázáno.

.obraz druhý, od Manily po Detroit
Měl jsem problematické potěšeníseznámit se s několika takovými končinami.
Například filipínská Manila, v níž spolu s dvouměstím Quezon City se tísní  aspoň 4 miliony  obyvatel. Končinu bych popsal třemi slovy: doprava – zločinnost – kontrasty. Zájemci o odumírání státu, račte tam zavítat – stát tam již vesměs odumřel. Jezdí se tam  chaoticky, individualisticky, anarchisticky. V porovnání s tamějšími podmínkami  v Paříži či Římě  za volanty sedí  opatrní, ohleduplní gentlemani,  New York je poloopuštěná prázdnota, tokijští šílenci  přestanou vypadat šíleně.  V Manile jakoby neexistovali dopravní policajti s píšťalou a rovněž tak signální zařízení, a proto se několikrát denně asi milion vozidel ze čtyř směrů do sebe vklíní  a zmáčknutými  klaksony se domáhá pohybu.  Nikdo nikomu neuhne.
Statistiky tvrdí, že Filipínci vraždí osmkrát častěji, než je tomu v mordýřské Americe. Vlastníte-li automobil,  nejspíš se vám nikdo do něj nevloupá.  Lupič si totiž na vás počká, přiloží kudlu ke krku  a  vy rádi  vydáte klíče, aby držitel nože odjel bez vás. Znamenitě vyzbrojené obyvatelstvo  prý má víc zbraní, než armáda a policie dohromady.  V novinách jsem tam postřehl  reklamy i na kulomety.
Ony kontrasty:  banka ze skla a mramoru,  a  u postranního vchodu podúředník krmí vepře. Mrakodrap, k němuž se přilepily barabizny z plechu, prkýnek a papundeklu. Ve dvoumetrových  chlévech  vegetují pošetilci  ze vzdálených ostrovů, kteří přišli za světly velkoměsta. Zlatá horečka  modernity. Filipínská buržoazie není diskrétní, ale, naopak, ostentativní,  extravagantní,  exhibicionistická. Bohatství, opulence, luxus se inzeruje.  Na vysušených močálechvznikla ukázková  čtvrť  Makati, s vlastním starostou, hasiči a zbrojnoši. Privilegovaná  existence , luxus v piplaných enklávách, pokud možno v hollywoodském stylu.  Fontány, vodotrysky, orchideje. Pouhých pár kilometrů ale postačí a  dojede se  do ubožácké kolonie Tondo, kde na  hektarech odpadků  živoří tisíce ubožáků.
Manila ale i při sebelepší sebedestruktivní snaze na úroveň Kalkaty to nemůže dotáhnout. Přejmenováno na Kolkata, obyvatel  podle posledního odhadu (2005) již přesahujících 14 milionů,  svůj dojem jsem oznámil na pohlednicích se sdělením „To největší na východ od Osvěnčimi".  Tam jsem potkával  tvory žebravé, malomocné, zdeformované, všelijak uťaté, houfy chudáků, kteří se na chodníku narodí, žijí, plodí a umřou.  Žebrající dětičky by se dobře fotografovaly, ale cvakal jsem spíš zubama, když jsem dal klukovi peníz a on padl na kolena a dal se do líbání vyšmatlaných sandálů. V zápětí ho odkopl hotelový hlídač, aby neobtěžoval bílého pána. Hieronymus Bosch by si užil.  Indie poslouží  těmi nejapokalyptičtějšími prototypy. V Kalkatě před hotelem Grand Oberoi  jsem se seznámil  s takzvaným spidermanem: pavoučí muž, šinul se půl metru nad chodníkem,  pouze hlava poněkud lidská. Děsily mě jeho inteligentní oči a plynná angličtina, dával jsem mu nějaké  rupie  s pocity viny, že to nejsem já, ten kalkatský pavouk, a on mi vděčně kynul.
Ústřední vláda v Novém Dillí  suspendovala vládu v onom státu Západní Bengálsko, jež se dostala do rukou velice militantních komunistů. Já bych byl tehdy v Kalkatě fandil snad i maoistům, ale poněvadž  by k vyřešení kulatý předseda  nevystačil,  řešení  by asi muselo být nukleární.  Vyhodit Kalkatu do povětří – tak mi zdůrazňoval  jeden Angličan u ginu – a vystavět ji pak někde jinde. Nebo ji raději vůbec nevystavět.
Bengálci smýšlejí o Češích vřele. Snacha  Rabindranátha  Thákura, jejich nejproslulejšího básníka, byla Češka, vlastně Moravanka.    
Jak Manila, tak Kalkata trpí notnou přelidněností.To zdaleka není  úděl amerického Detroitu. Založen ve státě Michiganu v roce 1701 jako výkupní stanice kůží a zásluhou  vzniku automobilového průmyslu, jehož se stal centrem koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století, Detroit zmohutněl, stal se  čtvrtou  největší americkou metropolí,  oslňující architekturou, jíž se dostalo lichotky „Paříž Západu".  Honosil se oprávněnou pověstí snad nejbohatšího města kdekoliv, s rekordně  vysokými průměrnými příjmy. V dobách první Československé  republiky  tam z Mladé Boleslavi  přijížděli mladí inženýři k dlouhodobému získávání zkušeností. Vrcholu prosperity bylo v Detroitu dosaženo po druhé světové válce, k jejímuž vítězstvíznamenitě přispěl její tehdy obrovský industriální výkon: 75 procent vší válečné produkce dodal Detroit. Dotáhl to k rekordnímu počtu 1,9  milionu obyvatel v  roce 1950, těch ale v roce 2010  zbylo jen 710 000, čili něco málo přes jednu třetinu. Zdaleka víc než  negativní dopad  početního úbytku bylo jeho složení a zejména ekonomický výkon těch odešlých.  Z původních 816 000  rezidentů bělochů  nehispánského původu  jich totiž zbylo  jen 56 000, čili necelých 7 procent. Nynější situace je taková, že naprostou většinu – 80 procent – tvoří černoši.
Mamutí  množství  obydlí, odhadovaných v počtu 80 000, je opuštěno,  zvandalizováno,  zdevastováno. Tuze tristní dojem, s obtížemi lze najít vhodné přirovnání.  Poněkud Hirošima z roku 1945, nikoliv ovšem ve své nynější  zářící  obdivuhodné podobě.
Na rozdíl  od velmi mnohých států, včetně těch evropských,  v  USA je daňová báze značně decentralizovaná. Školy, nemocnice, policie, všelijaké služby  se financují z peněz tamějších rezidentů – osob jak fyzických , tak právních.Čím  víc plátců, tím lepší služby  – a naopak.
Příčin úpadku bylo několik: Zahraniční konkurence, zejména zásluhou znovuzrozeného automobilového průmyslu v porobeném Japonsku a Německu. Byrokratické překážky a neutuchající rostoucí požadavky  odborových svazů. V případě Detroitu  jich bylo a stále je 48 (čtyřicet osm). Dostatečný důvod,  abyse  mnozí zaměstnavatelé začali rozhlížet po přijatelnějším investičním klimatu.  Ten nacházeli ve státech jako Alabama a Jižní Karolína.
Detroit  je svou rozlohou 140 čtverečních mil  větší  než Boston, San Francisco a ostrov Manhattan dohromady. Avšak jeho daňová báze se smršťuje a požadavky, naopak, mohutní. Privátní průmysl odtud prchá, většina dosud pracujících  zaměstnanců jsou ve veřejném sektoru. Město teď má na své výplatní listině víc penzistů  (18 000) než aktivních zaměstnanců (10 000).
Zatím co průměrná délka času, v němž je policie schopna dorazit na místo volání, je 11 minut,  v Detroitu je to 58 minut. Nefungují další služby, jako zdravotnictví,  noční osvětlení, odvoz odpadků. Detroit vede mezi velkými městy v rekordním množství  zločinnosti – je téměř třikrát větší než v nedalekém Clevelandu. (Tam  nemilou zkušenost zažili čeští literáti Arnošt Lustig a Josef Škvorecký, účastníci  sjezdu Společnosti věd a umění.  Po zasedání si večer vyšli na zdravotní procházku, kde je oslovili dva pánové tmavé pleti s pistolemi a požadavkem  rozloučit se se svými penězi, jak se věru stalo.)
Už po dobu půl století je  městská správa v rukách Demokratů – politické strany,  s výtečným pokušením se dopouštět nepravostí.  Též s katastrofálním výsledkem riskantních investic, vyčerpaných penzijních fondů, výstavbou  impozantních budov, jež si město nemůže dovolit. Zaměstnavatelem  větším než General Motors a Chrysler je školní správa. Školy fungují mizerně, pouze 7 procent žactva v osmé třídě zvládne požadovanou gramotnost.
V roce 2008 Mitt Romney varoval před vládní íniciativou finančně zachraňovat automobilový průmysl,  což by ve svých důsledcích vedlo ke zničení Detroitu.
Tam se svým  hlavním administrativním centrem zůstal pouze někdejší dominující, posléze  bolestně churavějící kolos General Motors.Ford, který nevyhlásil bankrot,  má svou bázi v nedalekém Dearbornu. Před posledními prezidentskými volbami,  17.  října 2012,  Obama varoval voliče, že hlas pro Romneyho  by znamenal neštěstí  bankrotu pro Detroit.
V červenci 2013 Detroit vyhlásil bankrot.  Dluží 18 miliard  dolarů  víc než sto tisícům  věřitelů.

.obraz třetí, tábor plný rasistů
Dostávám opakované otázky, proč  popouzím  mohamedány tolik citlivé  či aspoň svou háklivost předstírající.  Odpovídám,  že  OSN sice přijala deklaraci, zatracující  jakékoliv  nevlídné vyjádření o islámu  jako zločin  rouhání (blasphemy),  což,naštěstí,  aspoň prozatím mnohé státy ignorují.
Jakožto  nevěřící psi, v očích pravověrných  nemáme naději na slitování, odsouzeni jsme k zánikustejně jako následovníci Alláha, kteří se dopustili  neprominutelného zapochybovánío správnosti jakéhokoliv článku takové víry.
(Varianty potrestání:  nůž, oprátka, zásah kulí nebo kamenem, mnohými kameny – procedura  časově náročnější. Přednostní je řešení  dekapitací, neposlušnou hlavu uříznout, úkon budiž nejlépe svěřen  vhodně školenému duchovnímu,  velebnému pánovi.)
Prozatím – tak je tomu v případě Ameriky – početnější budou disonance spíš praktického než teologického zaměření: víc než víra  bude to  záležitost pokožky, její pigmentace.  Taková je situace  za  nynějšího, údajně prvního post-racial prezidenta s důsledně selektivním  mravním rozhořčením (Trayvon Martin ano,  přemoho jiných smrtí nikoliv). I když Nejvyšší soud bude s velikým váháním  umenšovat protiústavní privilegia některých menšin (černoši, hispánci,  původní indiánské obyvatelstvo  s nynějším politicky korektním přejmenováním na Native Americans ,  nikoliv však  pilní, pracovití Asiaté. Ti jsou bez  nároku na jakékoliv zvýhodnění – ba naopak, jak například potvrzují  diskriminační praktiky při přijímání autenticky kvalifikovaných zájemců ke  studiu na kalifornských univerzitách), ale  učilitě ať už kdekoliv nacházejí cesty, jak zavedené praktiky preferenčního hodnocení  některých ke škodě jiných, při životě nadále udržovat.
Kdože  jsou  tedy ti rasisté, ať  jen podvědomí, instinktivní, nebo  naopak záměrně  „remediální"?  V kterém táboře  v dnešních době  je nejvíc rasistů?
Nejvíc  jich  ovšem  je  v černošských řadách, jak pravidelně potvrzují  volební výsledky. Jestliže víc než devadesátiprocentní většina černochů automaticky dá svůj hlas  zřetelně nekvalitnímu kandidátu jen s ohledem na stejné zabarvení pokožky, kdežto  v bělošských obvodech zvítězí kandidát jiné rasy, netřeba příliš důvtipu domyslet se pravé příčiny.
Potřebná je ale kuráž se ozvat.  S takovou integritou  například vyniká ekonom Thomas Sowell, pracovník Hooverova Institutu na Stanfordské univerzitě v Kalifornii, vědec s dostatečným množstvím integrity a reputace, nijak snadno zastrašitelný. To  znovu prokázal svým esejem Who Is Rasist? (Townhall.com, 10. července 2013).    
Bývalý  prezidentský kandidát , neúspěšný konzervativec Pat Buchanan, se projevil s ještě čerstvějším (26. července 2013, taky na Townhall.com) esejem Black America's Real Problem Isn't White Racism, že bělošský rasismus  vskutku není  tím hlavním černošským problémem, vzdor úsilí Erica Holdera, Obamova attorney general  (ministerská funkce podobná kombinaci generálního prokurátora a ministra spravedlnosti), Al  Sharptona, „profesionálního černocha", neudolatelného podvodníka  či vrcholného funkcionáře kdysi  solidní organizace NAACP, on s pozoruhodným jménem Ben Jealous.  V New York City,  kde  černoši  tvoří téměř čtvrtinu (24 procent) obyvatelstva,  spolu s Hispánci  mají téměř stoprocentní monopol (98 procent) ve spáchání  zločinů se zbraní. Stejně vysoké je procento  přepadů a vražd.
Ray Kelly, s jménem irského původu, jak jméno káže, s nejvyšší policejní hodností  (New York Police Commissioner) zredukoval  stavy svého mužstva (v něm ovšem i ženy) z 41 000 na 35 000,  nichž většinu  tvoří příslušníci menšin.  Kriminalita v této metropoli je podstatně nižší než například v Chicagu.  A zločin, ať už kdekoliv, postihuje zejména černošskou komunitu.
Fernando Mateo,  předseda  unie taxikářů v New Yorku, naléhá na své členy taxikáře, aby de facto porušovali závazné předpisy , zakazující  tzv. racial profiling. Jeho slova: „Vždyť je to svatá pravda, že 99 procent těch, kteří  přepadají, okrádají a vraždí  naše taxikáře , jsou  černoši a Hispánci." Holder si stěžoval, že ho ve Washingtonu zastavil  „rasistický" policista. Tak se stalo v oblasti Georgetown, elitní oáze hlavního města, kde Obama  ve volbách zvítězil  s  86 procenty bělošských a 97 procenty černošských hlasů.
K dispozici jsou údaje FBI z roku 2007: černoši spáchali 433 934 zločinů proti bělochům,  osmkrát víc, než značně početnější běloši tak učinili vůči černochům.  V případě znásilnění , černoši znásilnili 14 000 bělošek.  V údajích FBI nebyl zjištěn ani jeden případ  s opačným rasovým obsazením. Závěr:  „Podle oněch 2007 údajů byla čtyřicetkrát větší pravděpodobnost, že černoch zaútočí na  bělocha, než by tomu bylo naopak".
On je to přece jenom podstatný rozdíl  v intenzitě nenávisti,  jakož i nebezpečí, jemuž je dotyčná osoba vystavena. Rozhodně je míň averze než k nepříteli, u něhož se nepřátelství musí  předpokládat , než je tomu v případě  zrádce ve vlastních řadách.  Z hlediska  oněch „profesionálních černochů"  Buchananrozhodně nikdy nebyl jedním z nich,  ale mohl  by jim být Sowell, jenže on jím nebyl.
Jedna z osobností, které si velice vážím,  je Allen B. West, ročník 1961, čili stejně jako Obamův. Na rozdíl od míšence Obamy, syna bělošky,  je to stoprocentní černoch,  původně povoláním voják  s hodností plukovníka,  velmi populární velitel své jednotky v Iráku. Vyznamenával se svou iniciativou na bojišti, jeho řešení vedlo  k záchraně  několika jeho lidí,  kteří ve vřavě bitky padli do zajetí. Westovi se podařilo  zmocnit se jednoho z nepřátel, z něhož se marně snažil vymámit informace o osudu zajatců.  Dotyčný odmítal vypovídat, West vzal pistoli a vystřelil směrem k jeho rozkroku s informací, že příště se už strefí.  Nebylo třeba,  potenciální eunuch se dovtípil, rozpovídal a zajaté Američany se podařilo najít a vysvobodit.
Za  záchranu životů svým neobvyklým ,  úspěšným a absolutně nekrvavým počínáním plukovníkneobdržel medaili, ale s odkazem na vojenské předpisy byl donucen z armády odejít.  Jako civilista se dal na politiku, docílil zvolení do Kongresu ve Washingtonu,  kde  reprezentoval  voliče z oblasti na jižní Floridě.
Získal jsem videozáznam s jeho vystoupením na konferenci Hudson Institutu.
Tam s uvedením přesných údajů přednesl  nepříjemné samozřejmosti. Doporučil podívat se na webové stránky  džihádistů a jejich tvrzení o nutnosti nesmiřitelné války proti nepříteli, jímž je každý  infidel.  Islámský terorismus přece není  zrada, úchylka,  popření onoho údajného „náboženství míru".  Islamisté  činí jen to, co jim Korán nařizuje.  Víc než stokrát je v něm opakovaná  výzva, příkaz  k násilí  vůči křesťanům, Židům, všem nevěřícím psům.
Takový zákonodárce  se pozvání k dýchánku od současného dočasného nájemníka  Bílého domu věru nedočkal.Svými názory, s integritou se srozumitelně vyjádřit k řešení zapeklitostí,  perfektní tvor na správném místě – natolik perfektní, že přiměl mocnou, výtečně financovanou  mašinerii Demokratické strany k důkladné a nákladné kampani pro zabránění jeho znovuzvolení.  Snadno postřehnutelná  nenávist vůči takovému renegátovi, jehož se  velkým úsilím skutečně podařilo zlikvidovat.
Mezi ženskými publicistkamisvou razancí vyniká Michelle Malkinová, dcera filipínského lékaře,  narozená ve Filadelfii. Značnou dávkou  nebojácnosti se pravidelně prokazují autorky hispánského původu, jako energická aktivistka Linda Chavezová či perfektní bělošky jako Mona Charenová  či Ann Coulterová.  Tato značně nebojácná pilná autorka se ve své prozatím nejposlednější  knize Mugged: Racial Demagoguery  From the Seventies to Obama (2012) zabývá  závažným tématem,  jehož se oficiální establishment media  netroufnou dotknout.
V prosinci před Vánoci 1984, v onom Orwellově roku a za prezidentování Ronalda Reagana, v New Yorku došlo k incidentu, s mediálním dopadem dost daleko v zámoří: čtyři mladiství  černoši si v metru jako vhodný cíl k oloupení vyhlédli mladíka jménem  Bernie Goetz. Ten ale místo kapitulace reagoval pěti výstřely  z ilegálně vlastněné  pistole a vážně zranil všechny čtyři.  Media včetně politicky tolik korektních New York Times okamžitě měly k dispozici potřebnou odpověď: rasistické ledví vyhlédnuté oběti. Toť přece jediná , politicky korektně správná logika, proč střílet. Nikoliv tedy snaha nebýt oloupen.  NYT  poslaly reportéra za matkou  jednoho ze zasažených tam do sousedství, kde převládalo mínění, že si ti mladí lumpové Goetzovu  říznou reakci nejspíš zasloužili.  Neméně politicky korektní The Washington Post  na místo  rovněž poslali svého člověka. Osmnáctiletá  Yvette  Greenová se netajila  s přiznáním své preference se do takových cílů rovněž strefit.  Zatímco bělošský , tolik liberální establišment, spolu s Al Sharptonem posléze vykřikoval své protesty o rasismu, Andrea Reid, pasažérka  v témže metru během střelby, neváhala svědčit , že  these punks  were bothering the white man, they got what they deserved – že tihle lumpové dostali to, co si zasloužili.  U soudu porotce Robert Leach, černoch autobusák z Harlemu, jeden  z vehementních obhájců Goetze, se velmi zasloužil o závěrečný  osvobozující rozsudek.
I Hollywood si pospíšil s natočením opusu s názvem Murder Without Motive: The Edmund Perry Story. Na rozdíl od filmařů, údajně po příčinách zločinu  pátrajících, soudní porota neměla potíže  se zjištěním motivu. Však policista byl přepaden a oloupen a při té příležitosti lupič Edmund přišel o život. Souzen tedy byl jen jeho na zločinu se podílející bratr Jonah .  A v této vášnivé atmosféře v soudní síni  černošský svědek měl tu odvahu  vyjádřit své sympatie se střelcem Goetzem.
O takových se oficiální media nezmíní, tolik nepohodlní svědkové neexistují,  nesmí existovat. Ve floridském  případě  , zabývajícím se  smrtí černocha Trayvona Martina, černoška Elouise Dilligard, poslední svědkyně žalované strany a Zimmermanova  sousedka,  měla tolik odvahy  svědčit v jeho prospěch  v soudní síni a za okolností potenciálně natolik explozivních,  s vědomím,  že za  vyřčenou pravdu třeba zaplatí životem.  Takovým musím salutovat, děkovat, obdivovat.  Slovy Ann Coulter (Unsung Black People, Townhall,com, 25. červenec 2013 ): „Běloši nemusí být tolik stateční. Určitě nebudou vystaveni nátlaku, aby fandili ve prospěch své rasy. Ve skutečnosti jsou časté případy , kdy budou vystaveni nátlaku jednat proti zájmům své rasy."

Ota Ulč/
Český exilový spisovateľ, publicista a cestovateľ. Narodil sa v roku 1930 v Plzni, vyštudoval právo na Univerzite Karlovej v Prahe, pôsobil ako okresný sudca v meste Stříbro. V roku 1959 emigroval do západného Berlína, neskôr odišiel do USA. V Amerike vyštudoval politické vedy na Kolumbijskej univerzite v New Yorku, po štúdiách prednášal na univerzite v Binghamtone v štáte New York. Ulčove knihy vychádzali pred rokom 1989 v Škvoreckého Sixty-Eight Publishers v Toronte, po roku 1989 v rôznych vydavateľstvách v Prahe. Okrem iného napísal knihy Judge in a Communist State (1972), Malá doznání okresního soudce (1974) alebo Čech částečným Číňanem (2004). Je ženatý, s manželkou Priscillou má jedného syna, žije v Binghamptone v USA.