Možná se bude ptát, jak mohla tahle politička tak dokonale zmást německé voliče, aby ji důvěřovali, že hájí úspěšně německé zájmy. Není to poprvé. Novodobí Němci se ve své tragické historii nechali svést už několikrát. Stačí vzpomenout Bismarcka, který si koupil liberály a udržel imperiální vládu, jež dovedla Německo do katastrofy Velké války a nakonec i k Hitlerovi.
.keine alternative
Merkelová prokázala politický talent hodný železného kancléře. K vítězství ji ale především dopomohla slabost, respektive přímo absence skutečné opozice zprava, zvláště u jejích koaličních liberálních partnerů (CSU a FDP), kteří měli z jejího úspěchu radost. Její častokrát opakovaná mantra keine alternative, sice vyvolala v život alternativní stranu odmítajících euro, ale ta se na rozdíl od daleko vyhraněnějších euroskeptiků ve skandinávských zemí nedostala do parlamentu. Hlavním důvodem slabé opozice a kritiky je stádnost poválečného německého myšlení. Už po tři generace stát, škola i politici vymývají občanům mozky a zdůrazňují novou německou identitu, založenou nikoli na svobodné spolupráci s ostatními státy, ale na jakémsi evropanství čili německé historické vině, a to se stalo, na rozdíl od, řekněme, normální eurofilie jinde v Evropě, součástí politické korektnosti. Německý národní zájem (smí se užívat jen francouzské raison d´etát), je představa integrovaného Německa ve federální unii. To, samozřejmě, vyhovuje celé evropské oligarchii, zvláště té francouzské, která de facto buduje pseudodemokratické impérium.
Merkelová ovšem ví, možná i proto, že přišla z východu, že je tahle nová identita západního Německa poměrně umělá, a proto si během eurokrize velmi pečlivě a diplomaticky budovala image ochránkyně daňového poplatníka, přestože celá léta německými financemi garantovala nesplatitelné půjčky zadluženým státům. Luteránská fiskální přísnost na dlužníky ji doma vynesla popularitu, přestože navyšuje dluhy nesolventních zemí, a kdykoli to vypadalo, že neochotně ustupuje a souhlasí s další pomocí (a porušením Maastrichtské smlouvy), jedinou kritiku, kterou si doma vysloužila od levé části opozice (SPD), bylo frflání, že to měla udělat už dávno. Samozřejmě, ty jižanské dluhy splatitelné nejsou, i kdyby deflace deficit zastavila a výdaje a příjmy státu se dostaly do rovnováhy. Státní dluhy zatím s výjimkou několika států rostou všude.
Jak je možné, že jí blufování tak prochází? Eurofederalistická německá levice by se svou otevřenou politikou dluhové unie, eurobondů, bankovní unie (pojištění) či nového Marshallova plánu doma těžce narazila, kdežto Merkelová s Draghim pokoutně stěhují závazky do Evropské centrální banky (ECB).
.cena za jednotu
Kancléřka je naprosto věřící eurobudovatelka, mnohokrát se nechala slyšet, že s pádem eura padá celá unie. Takový nesmysl naznačuje nejen její milostný poměr, ale i skutečnost, že většina Němců považuje společnou měnu za jakýsi nedokončený proces integrace. Ale i kdyby chtěla, čistě teoreticky, aby Řecko z eurozóny bývalo odešlo, dostala by doma nálepku nebezpečné nacionalistky a v Německu by začali řádit běsi minulosti, tak daleko to dotáhla německá vládnoucí třída. Není pochyb, že každou další eurokrizi bude i nadále kancléřka řešit odkladem, úroky půjček zadluženým státům budou klesat k nule a splatnost se bude prodlužovat do nekonečna, aby hodnota dluhů v účetních knihách, předstírala, že k dluhové unii nedochází. Německá veřejnost má pocit, že kancléřka chrání její peněženky. Opak je pravda. Je to, samozřejmě, nedemokratické a taky podvod, ale s tím si už dávno němečtí politici dobře radí. Strany nominují a ovládají většinu svých poslanců a jmenují členy ústavního soudu, o jehož nezávislosti lze pochybovat. Bundestag je stejně eurofilní jako Evropský parlament. Ten ale čeká ve volbách příští rok zemětřesení. Rostoucí nespokojenost v celé Evropě tam poprvé vyšle početnou opozici.
V pasti nerozborné společné měny žádné výhodné řešení neexistuje a Německu krátkodobě (a to je hlavní problém) podhodnocené euro vyhovuje. Rozpad jižní eurozóny by vedl k okamžité revalvaci severního eura a zdražil export. Ideologicky by poškodil celou evropskou politickou oligarchii, která by ztratila tvář. A tak budou káru s eurodluhy tlačit europolitici dál a ukrývat v kreativních garancích a skrytých mechanizmech ECB (OMT), až do hořké inflace a snížení životního standartu.
Tragedie politiky na záchranu ideologického eura je opravdu děsivá. V jižních státech je čtvrtina práceschopných bez zaměstnání, statistika nezaměstnaných mladých lidí dokonce dvojnásobná. A nebýt masové emigrace (20 procent) byla by čísla ještě děsivější. Průmysl se zhroutil. Porodnost zkolabovala. Budoucnost žádná. Kdyby mohlo dojít k bankrotu, byly by zadlužené země z krize dávno venku.
Taková je cena za zrušení vlastní měny a výhodu bankrotu a devalvace. Valuta má totiž také svojí tržní cenu jako normální zboží a méně úspěšným zemím trhy snižují kurs. To sice dopadá stejně na všechny, dlouhodobou výkonnost neřeší, ale chrání průmysl i zaměstnanost. Vzpomínám, jak si němečtí podnikatelé stěžovali v osmdesátých letech na opakované italské devalvace, po kterých Německo zaplavilo italské zboží a německý export do Itálie klesl. Taková je zákonitost tržní směnitelnosti měn.
Krize jižních států má i svou kulturní tragedii. Projekt eura nerespektuje kulturní odlišnost mezi národy. Životní styl a pracovní návyky na jihu sice neumožňovaly stejnou životní úroveň jako na severu, proč taky, když svítí slunce, ale žít s vlastní měnou dalo celkem slušně. Španělsko nedávno zrušilo siestu.
A ještě něco by měli němečtí voliči vědět. I když otevřené fiskální unii jejich kancléřka zabrání, světové finanční instituce si snadno vydupou, že bez bankrotu bank a států žádné ztráty investoři nezaplatí – platit budou daňoví poplatníci a drobní střadatelé. Taková je cena za jednotnou měnu nesourodých států.
.keine alternative
Merkelová prokázala politický talent hodný železného kancléře. K vítězství ji ale především dopomohla slabost, respektive přímo absence skutečné opozice zprava, zvláště u jejích koaličních liberálních partnerů (CSU a FDP), kteří měli z jejího úspěchu radost. Její častokrát opakovaná mantra keine alternative, sice vyvolala v život alternativní stranu odmítajících euro, ale ta se na rozdíl od daleko vyhraněnějších euroskeptiků ve skandinávských zemí nedostala do parlamentu. Hlavním důvodem slabé opozice a kritiky je stádnost poválečného německého myšlení. Už po tři generace stát, škola i politici vymývají občanům mozky a zdůrazňují novou německou identitu, založenou nikoli na svobodné spolupráci s ostatními státy, ale na jakémsi evropanství čili německé historické vině, a to se stalo, na rozdíl od, řekněme, normální eurofilie jinde v Evropě, součástí politické korektnosti. Německý národní zájem (smí se užívat jen francouzské raison d´etát), je představa integrovaného Německa ve federální unii. To, samozřejmě, vyhovuje celé evropské oligarchii, zvláště té francouzské, která de facto buduje pseudodemokratické impérium.
Merkelová ovšem ví, možná i proto, že přišla z východu, že je tahle nová identita západního Německa poměrně umělá, a proto si během eurokrize velmi pečlivě a diplomaticky budovala image ochránkyně daňového poplatníka, přestože celá léta německými financemi garantovala nesplatitelné půjčky zadluženým státům. Luteránská fiskální přísnost na dlužníky ji doma vynesla popularitu, přestože navyšuje dluhy nesolventních zemí, a kdykoli to vypadalo, že neochotně ustupuje a souhlasí s další pomocí (a porušením Maastrichtské smlouvy), jedinou kritiku, kterou si doma vysloužila od levé části opozice (SPD), bylo frflání, že to měla udělat už dávno. Samozřejmě, ty jižanské dluhy splatitelné nejsou, i kdyby deflace deficit zastavila a výdaje a příjmy státu se dostaly do rovnováhy. Státní dluhy zatím s výjimkou několika států rostou všude.
Jak je možné, že jí blufování tak prochází? Eurofederalistická německá levice by se svou otevřenou politikou dluhové unie, eurobondů, bankovní unie (pojištění) či nového Marshallova plánu doma těžce narazila, kdežto Merkelová s Draghim pokoutně stěhují závazky do Evropské centrální banky (ECB).
.cena za jednotu
Kancléřka je naprosto věřící eurobudovatelka, mnohokrát se nechala slyšet, že s pádem eura padá celá unie. Takový nesmysl naznačuje nejen její milostný poměr, ale i skutečnost, že většina Němců považuje společnou měnu za jakýsi nedokončený proces integrace. Ale i kdyby chtěla, čistě teoreticky, aby Řecko z eurozóny bývalo odešlo, dostala by doma nálepku nebezpečné nacionalistky a v Německu by začali řádit běsi minulosti, tak daleko to dotáhla německá vládnoucí třída. Není pochyb, že každou další eurokrizi bude i nadále kancléřka řešit odkladem, úroky půjček zadluženým státům budou klesat k nule a splatnost se bude prodlužovat do nekonečna, aby hodnota dluhů v účetních knihách, předstírala, že k dluhové unii nedochází. Německá veřejnost má pocit, že kancléřka chrání její peněženky. Opak je pravda. Je to, samozřejmě, nedemokratické a taky podvod, ale s tím si už dávno němečtí politici dobře radí. Strany nominují a ovládají většinu svých poslanců a jmenují členy ústavního soudu, o jehož nezávislosti lze pochybovat. Bundestag je stejně eurofilní jako Evropský parlament. Ten ale čeká ve volbách příští rok zemětřesení. Rostoucí nespokojenost v celé Evropě tam poprvé vyšle početnou opozici.
V pasti nerozborné společné měny žádné výhodné řešení neexistuje a Německu krátkodobě (a to je hlavní problém) podhodnocené euro vyhovuje. Rozpad jižní eurozóny by vedl k okamžité revalvaci severního eura a zdražil export. Ideologicky by poškodil celou evropskou politickou oligarchii, která by ztratila tvář. A tak budou káru s eurodluhy tlačit europolitici dál a ukrývat v kreativních garancích a skrytých mechanizmech ECB (OMT), až do hořké inflace a snížení životního standartu.
Tragedie politiky na záchranu ideologického eura je opravdu děsivá. V jižních státech je čtvrtina práceschopných bez zaměstnání, statistika nezaměstnaných mladých lidí dokonce dvojnásobná. A nebýt masové emigrace (20 procent) byla by čísla ještě děsivější. Průmysl se zhroutil. Porodnost zkolabovala. Budoucnost žádná. Kdyby mohlo dojít k bankrotu, byly by zadlužené země z krize dávno venku.
Taková je cena za zrušení vlastní měny a výhodu bankrotu a devalvace. Valuta má totiž také svojí tržní cenu jako normální zboží a méně úspěšným zemím trhy snižují kurs. To sice dopadá stejně na všechny, dlouhodobou výkonnost neřeší, ale chrání průmysl i zaměstnanost. Vzpomínám, jak si němečtí podnikatelé stěžovali v osmdesátých letech na opakované italské devalvace, po kterých Německo zaplavilo italské zboží a německý export do Itálie klesl. Taková je zákonitost tržní směnitelnosti měn.
Krize jižních států má i svou kulturní tragedii. Projekt eura nerespektuje kulturní odlišnost mezi národy. Životní styl a pracovní návyky na jihu sice neumožňovaly stejnou životní úroveň jako na severu, proč taky, když svítí slunce, ale žít s vlastní měnou dalo celkem slušně. Španělsko nedávno zrušilo siestu.
A ještě něco by měli němečtí voliči vědět. I když otevřené fiskální unii jejich kancléřka zabrání, světové finanční instituce si snadno vydupou, že bez bankrotu bank a států žádné ztráty investoři nezaplatí – platit budou daňoví poplatníci a drobní střadatelé. Taková je cena za jednotnou měnu nesourodých států.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.