Standardní odpověď ekonoma na tuto hádanku zní: poptávka všech hráčů v ekonomice je v časech po splasknutí předchozích bublin tak nízká, že ani tvorba peněz nad všechny meze se v cenách neprojevuje, protože peníze se skrze finanční sektor nedostávají do reálné ekonomiky. Spotřebitelé šetří, podniky neinvestují, vlády omezují zadlužování. Nové peníze zůstávají uvnitř měnového sektoru. Bilance centrálních bank tedy rostou, pro bilance podniků či domácností to ale neplatí. Až se to změní, budou muset centrální banky všechny tyto peníze zase odsát zpět.
Fajn, ale to je jen část příběhu. Zapomínáme na to, že centrální banky už skutečně inflaci vytvořily a ta je mezi námi už nyní. Srovnejme tuto krizi s velkou depresí 30. let. Tehdy centrální banky na splasknutí bublin reagovaly měnovou restrikcí a ceny všeho padaly závratným tempem dolů. O desítky procent klesaly ceny aktiv, nemovitostí, posléze také spotřebitelské ceny i cena práce, tedy mzdy. Hlavní centrální banky se totiž držely tehdy převažující intelektuální doktríny a snažily se i v časech útlumu udržet fixní kurz vlastních měn ke zlatu. To vyžadovalo opak dnešní politiky, tedy zvyšovat sazby, stahovat peníze z oběhu a nechat banky rychle padat. Říká se tomu dluhově-deflační spirála. Může být smrtící, neboť hluboká deflace je, koneckonců, stejně jako inflace formou cenové nestability, jen s opačným znaménkem.
V dnešní krizi by se bývalo stalo s cenami přesně totéž, nebýt expanzivních politik centrální bank. Rozdíl mezi dnešní stabilitou spotřebitelských cen mírně nad nulou a deflací v řádu desítek procent, která by bez masivního tištění peněz akcí nastala, je inflací, kterou už dnes centrální banky fakticky vytvořily. Nemluvě o cenách akcií, dluhopisů a jiných aktiv, které též rostou či alespoň neklesají, tedy zažívají on-line inflaci, jež ale přímo neovlivňuje spotřebitelské indexy známé běžnému občanovi z jeho denních nákupů.
Prostě, v mnoha oblastech sice hloupě opakujeme mnohé z toho, co jsme zažili ve 30. letech (třeba procyklicky zesilujeme regulaci finančního sektoru), centrální banky však učinily v politice obrat o stoosmdesát stupňů a jsou ve stavu permanentní pohotovosti, vždy připraveny peníze dotisknout.
Je to dobře? Zkusme srovnání: 30. léta znamenala při tehdejší měnové politice nutnost radikálně a rychle odbourat staré dluhy, ale s velkými dopady na pády bank, nezaměstnanost a snížení celkového produktu. Dnes jsou dopady krize na reálnou ekonomiku díky centrálním bankám sice mírnější, ovšem dluhové břemeno zásadněji neřešíme, spíše ho rozkládáme v čase a prostoru. A nezavíráme ani polomrtvé banky. I to totiž uvolněná měnová politika umožňuje. Co je lepší? Vyberte si, hospodářské dějiny na jednoznačnou odpověď zatím čekají.
Autor je viceguvernér Českej národnej banky.
Fajn, ale to je jen část příběhu. Zapomínáme na to, že centrální banky už skutečně inflaci vytvořily a ta je mezi námi už nyní. Srovnejme tuto krizi s velkou depresí 30. let. Tehdy centrální banky na splasknutí bublin reagovaly měnovou restrikcí a ceny všeho padaly závratným tempem dolů. O desítky procent klesaly ceny aktiv, nemovitostí, posléze také spotřebitelské ceny i cena práce, tedy mzdy. Hlavní centrální banky se totiž držely tehdy převažující intelektuální doktríny a snažily se i v časech útlumu udržet fixní kurz vlastních měn ke zlatu. To vyžadovalo opak dnešní politiky, tedy zvyšovat sazby, stahovat peníze z oběhu a nechat banky rychle padat. Říká se tomu dluhově-deflační spirála. Může být smrtící, neboť hluboká deflace je, koneckonců, stejně jako inflace formou cenové nestability, jen s opačným znaménkem.
V dnešní krizi by se bývalo stalo s cenami přesně totéž, nebýt expanzivních politik centrální bank. Rozdíl mezi dnešní stabilitou spotřebitelských cen mírně nad nulou a deflací v řádu desítek procent, která by bez masivního tištění peněz akcí nastala, je inflací, kterou už dnes centrální banky fakticky vytvořily. Nemluvě o cenách akcií, dluhopisů a jiných aktiv, které též rostou či alespoň neklesají, tedy zažívají on-line inflaci, jež ale přímo neovlivňuje spotřebitelské indexy známé běžnému občanovi z jeho denních nákupů.
Prostě, v mnoha oblastech sice hloupě opakujeme mnohé z toho, co jsme zažili ve 30. letech (třeba procyklicky zesilujeme regulaci finančního sektoru), centrální banky však učinily v politice obrat o stoosmdesát stupňů a jsou ve stavu permanentní pohotovosti, vždy připraveny peníze dotisknout.
Je to dobře? Zkusme srovnání: 30. léta znamenala při tehdejší měnové politice nutnost radikálně a rychle odbourat staré dluhy, ale s velkými dopady na pády bank, nezaměstnanost a snížení celkového produktu. Dnes jsou dopady krize na reálnou ekonomiku díky centrálním bankám sice mírnější, ovšem dluhové břemeno zásadněji neřešíme, spíše ho rozkládáme v čase a prostoru. A nezavíráme ani polomrtvé banky. I to totiž uvolněná měnová politika umožňuje. Co je lepší? Vyberte si, hospodářské dějiny na jednoznačnou odpověď zatím čekají.
Autor je viceguvernér Českej národnej banky.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.