Babiš sice na vlně antipolitické rétoriky slíbil, že v žádné vládě sedět nebude, dokud nevyhraje příští volby, ale už teď jej vedení jeho strany láme, aby slib porušil. On sám se nechal slyšet, že by byl rád ministrem financí.
Český komentariát byl výsledkem voleb totálně zaskočen, a tak se množí politologické spekulace, jak vůbec k něčemu takovému mohlo dojít, jak to že lze dosáhnout tak rychle volebního úspěchu, bez masivní televizní podpory à la Berlusconi a bez mediálních úsměvů, modelek a zpěvaček? (Po fiasku podnikatelské strany Věcí veřejných se žádná celebrita nechtěla angažovat).
Jak tedy mohla protestní hybridní strana pravo-levé rétoriky bez historických a ideologických kořenů, hnaná jen pouhou vůlí jedince a penězi (70 milionů korun na kampaň), která ani nedokázala za dva roky existence sesbírat tisíc stranických členů, s pomocí americké reklamní agentury, takhle vyhrát? Žijeme snad ve světě pouhé reklamy?
Anebo je hlavní viník celospolečenská krize, jak tvrdí svorně komentátoři, a proto vítězí populismus? Komentariát probírá hlavně nepřeberné aspekty české krize: politická (bezobsažnost), demokratická (antagonismus politiků místo konstruktivních dohod), krize voličstva (plebejství), krize morální (korupce), krize volebního systému (poměrný místo většinového), krize psychologická (frustrace, ztráta ekonomické vyhlídky), přebujelá státní správa, krize postkomunistická (nestabilní strany), krize normativní (politika se nestará o hodnoty) a jaká ještě, co všechno vedlo k očekávání politického spasitele a vlády silné ruky. Vyberte si!
.charisma i program
Není šprochu bez pravdy trochu, peníze a reklama sehrály svou roli, bez nich by nic nešlo, ale socdemokraté utratili o dvacet milionů víc a získali svou bezobsažnou kampaní jen necelé dva procentní body. Roli sehrálo i Babišovo nadlidské osobní nasazení na předvolebních setkáních, prakticky jediné mohutně navštěvované mítingy s voliči, a jeho zvláštní introvertní charisma, takže v porovnání s neschopnou konkurencí působil klidně, rozhodně a přesvědčivě. Nepochybně se vezl na vlně antikorupční rétoriky, a měl úspěch, protože se u miliardáře touha vydělat politikou další miliardy nepředpokládá. A nepochybně i oživil vzpomínku na nedávný skandál socdemokratického hejtmana Ratha, chyceného s krabící napěchovanou miliony, a na švýcarský proces s manažery Mostecké uhelné, jejichž korupční privatizaci stát ignoroval. Lidová trpělivost ovšem přetekla už dávno – ekonomická stagnace zásáhla víru v neustálý hospodářský vzestup. Nejen fiasko pravice (za jejíž vlády padlo osm ministrů), ale zásluhou Babiše i levice utržila debakl.
Babiš, jako správný obchodník s nadějí „Ano, bude líp,“ však neútočil jen vágní antikorupční kampaní. Vůči levici i popletené pravici, které stále jen opakovaly obvyklé floskule, nabídl a dokola zdůrazňoval svůj střízlivý a věcný alternativní program. A komentátoři, se zaměřili na společnost a krizi systému, protože si dávno odvykli brát nějaký program vážně.
Trpělivě a dokola opakované body programu však vytvářely důvěru, psychologický dojem, že je politický novák odborně připraven. Alespoň tři ekonomické záležitosti lze vypíchnout, protože se vymezovaly proti všem. Na první místo veřejného zájmu (o němž se téměř nemluví) postavil Babiš stále odkládaný zákon o státní službě, o jejím odpolitizování, což ohrožuje miliardové dotace z unie, které se ho jako zemědělského podnikatele jistě týkají, ale netýkají se snad všech? A co víc. Přesvědčil, ať už právem či neprávem, že je možné zeštíhlení a racionálnější (levnější) manažerská správa státní byrokracie, jejíž výdaje nikdo dvacet let nebrzdil (protože to stát umělé zaměstnanosti a plýtvání nezajímá). A co možná ještě výrazněji oslovilo milion voličů, a odebralo socialistům třetinu voličů, byl příslib nižší spotřební daně (DPH) z 15 zpátky na 10 procent a nesouhlas se zvýšením daně firemní, což socani odmítají, protože by neměli na svůj rovnostářský program.
.návod na pozitivní změnu
Tak jako byl nástup popřevratové pravice po roce 1989 tažen vidinou západní životní úrovně, tak i do značné míry přestal v krizi působit tradiční stereotyp socialistické politiky vyšších daní a rozdávání. Neúspěch této politiky vidíme i v západní Evropě. Začíná převládat pocit, že limit sociálního státu byl dosažen. Formálně pravicová vláda se zpronevěřila své nejsvatější zásadě a šest let zvyšovala daně a necitlivě paušálně snižovala dotace (stavební spoření, těžce postižení) i kupní sílu důchodů (2 200 000 voličů). Potraviny, léky, energie, nafta, to vše se týká té chudší poloviny národa a ještě způsobilo recesi. Babišova vysmívaná kapitalisticko sociální politika nízkých spotřebních a firemních daní má logiku.
Moderní, beztřídní, atomizovaná, sekularizovaná a výlučně spotřební společnost jedinců má s vládou jedinou nepsanou obchodní smlouvu. Očekává od ní pokrok a stále větší prosperitu. Politici musí umět přesvědčit, že mají návod na pozitivní změnu. Jak se ukázalo, většina (nadpoloviční), je ochotna v případě silné rétoriky přijmout kapitalistickou víru a odmítnout, že vyšší daně přinášejí prosperitu. Babiš a jeho poradci také pochopili, že politika je umění možného, i proto navrhli firemními odpisy (opět kapitalisticky), aby podpořili zaměstnanost absolventů a osob nad padesát. Co zůstane, až jeho straníky semele koaliční politika, nevíme, představa, že by socialisté přistoupili na snížení daní, vypadá absurdně.
Babiš není žádný naivní antipolitik, jak mu skočili na lep mnozí, kteří si nevšimli, že má s politiky velké zkušenosti, je daleko více symbolem popřevratové kontinuity než převratného populismu. Znemožnil vytvořit nejen vládu s komunisty, a ať už ve vládě nebo z opozice, stane se možná brzdou dalšímu růstu sociálních daní/výdajů a snad se i zaslouží o racionální škrty přebujelé státní správy. Zájmy byznysmena někdy mohou souznít se zájmy státu.
Český komentariát byl výsledkem voleb totálně zaskočen, a tak se množí politologické spekulace, jak vůbec k něčemu takovému mohlo dojít, jak to že lze dosáhnout tak rychle volebního úspěchu, bez masivní televizní podpory à la Berlusconi a bez mediálních úsměvů, modelek a zpěvaček? (Po fiasku podnikatelské strany Věcí veřejných se žádná celebrita nechtěla angažovat).
Jak tedy mohla protestní hybridní strana pravo-levé rétoriky bez historických a ideologických kořenů, hnaná jen pouhou vůlí jedince a penězi (70 milionů korun na kampaň), která ani nedokázala za dva roky existence sesbírat tisíc stranických členů, s pomocí americké reklamní agentury, takhle vyhrát? Žijeme snad ve světě pouhé reklamy?
Anebo je hlavní viník celospolečenská krize, jak tvrdí svorně komentátoři, a proto vítězí populismus? Komentariát probírá hlavně nepřeberné aspekty české krize: politická (bezobsažnost), demokratická (antagonismus politiků místo konstruktivních dohod), krize voličstva (plebejství), krize morální (korupce), krize volebního systému (poměrný místo většinového), krize psychologická (frustrace, ztráta ekonomické vyhlídky), přebujelá státní správa, krize postkomunistická (nestabilní strany), krize normativní (politika se nestará o hodnoty) a jaká ještě, co všechno vedlo k očekávání politického spasitele a vlády silné ruky. Vyberte si!
.charisma i program
Není šprochu bez pravdy trochu, peníze a reklama sehrály svou roli, bez nich by nic nešlo, ale socdemokraté utratili o dvacet milionů víc a získali svou bezobsažnou kampaní jen necelé dva procentní body. Roli sehrálo i Babišovo nadlidské osobní nasazení na předvolebních setkáních, prakticky jediné mohutně navštěvované mítingy s voliči, a jeho zvláštní introvertní charisma, takže v porovnání s neschopnou konkurencí působil klidně, rozhodně a přesvědčivě. Nepochybně se vezl na vlně antikorupční rétoriky, a měl úspěch, protože se u miliardáře touha vydělat politikou další miliardy nepředpokládá. A nepochybně i oživil vzpomínku na nedávný skandál socdemokratického hejtmana Ratha, chyceného s krabící napěchovanou miliony, a na švýcarský proces s manažery Mostecké uhelné, jejichž korupční privatizaci stát ignoroval. Lidová trpělivost ovšem přetekla už dávno – ekonomická stagnace zásáhla víru v neustálý hospodářský vzestup. Nejen fiasko pravice (za jejíž vlády padlo osm ministrů), ale zásluhou Babiše i levice utržila debakl.
Babiš, jako správný obchodník s nadějí „Ano, bude líp,“ však neútočil jen vágní antikorupční kampaní. Vůči levici i popletené pravici, které stále jen opakovaly obvyklé floskule, nabídl a dokola zdůrazňoval svůj střízlivý a věcný alternativní program. A komentátoři, se zaměřili na společnost a krizi systému, protože si dávno odvykli brát nějaký program vážně.
Trpělivě a dokola opakované body programu však vytvářely důvěru, psychologický dojem, že je politický novák odborně připraven. Alespoň tři ekonomické záležitosti lze vypíchnout, protože se vymezovaly proti všem. Na první místo veřejného zájmu (o němž se téměř nemluví) postavil Babiš stále odkládaný zákon o státní službě, o jejím odpolitizování, což ohrožuje miliardové dotace z unie, které se ho jako zemědělského podnikatele jistě týkají, ale netýkají se snad všech? A co víc. Přesvědčil, ať už právem či neprávem, že je možné zeštíhlení a racionálnější (levnější) manažerská správa státní byrokracie, jejíž výdaje nikdo dvacet let nebrzdil (protože to stát umělé zaměstnanosti a plýtvání nezajímá). A co možná ještě výrazněji oslovilo milion voličů, a odebralo socialistům třetinu voličů, byl příslib nižší spotřební daně (DPH) z 15 zpátky na 10 procent a nesouhlas se zvýšením daně firemní, což socani odmítají, protože by neměli na svůj rovnostářský program.
.návod na pozitivní změnu
Tak jako byl nástup popřevratové pravice po roce 1989 tažen vidinou západní životní úrovně, tak i do značné míry přestal v krizi působit tradiční stereotyp socialistické politiky vyšších daní a rozdávání. Neúspěch této politiky vidíme i v západní Evropě. Začíná převládat pocit, že limit sociálního státu byl dosažen. Formálně pravicová vláda se zpronevěřila své nejsvatější zásadě a šest let zvyšovala daně a necitlivě paušálně snižovala dotace (stavební spoření, těžce postižení) i kupní sílu důchodů (2 200 000 voličů). Potraviny, léky, energie, nafta, to vše se týká té chudší poloviny národa a ještě způsobilo recesi. Babišova vysmívaná kapitalisticko sociální politika nízkých spotřebních a firemních daní má logiku.
Moderní, beztřídní, atomizovaná, sekularizovaná a výlučně spotřební společnost jedinců má s vládou jedinou nepsanou obchodní smlouvu. Očekává od ní pokrok a stále větší prosperitu. Politici musí umět přesvědčit, že mají návod na pozitivní změnu. Jak se ukázalo, většina (nadpoloviční), je ochotna v případě silné rétoriky přijmout kapitalistickou víru a odmítnout, že vyšší daně přinášejí prosperitu. Babiš a jeho poradci také pochopili, že politika je umění možného, i proto navrhli firemními odpisy (opět kapitalisticky), aby podpořili zaměstnanost absolventů a osob nad padesát. Co zůstane, až jeho straníky semele koaliční politika, nevíme, představa, že by socialisté přistoupili na snížení daní, vypadá absurdně.
Babiš není žádný naivní antipolitik, jak mu skočili na lep mnozí, kteří si nevšimli, že má s politiky velké zkušenosti, je daleko více symbolem popřevratové kontinuity než převratného populismu. Znemožnil vytvořit nejen vládu s komunisty, a ať už ve vládě nebo z opozice, stane se možná brzdou dalšímu růstu sociálních daní/výdajů a snad se i zaslouží o racionální škrty přebujelé státní správy. Zájmy byznysmena někdy mohou souznít se zájmy státu.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.