Tehdy se zvedl pokřik potrefených eurokratů a eurofilů, protože Cameron, sice v diplomatické omáčce, nicméně naprosto jednoznačně, napadl samo ideologické srdce Unie – stále těsnější unifikaci (čili budování federace) a předložil ideál pragmatické ryze obchodní spolupráce evropských národních států na společném trhu. Integraci odsoudil jako příčinu hospodářského poklesu. Tím ovšem ťal do živého, protože si to dnes už možná myslí většina všech Evropanů. Federalisté si zřejmě tenkrát ještě neuvědomili, jak se po třech letech hospodářské krize myšlení v Evropě přiblížilo postoji euroskeptických ostrovanů, ani jaký vliv má Anglie zvláště na severní Evropu a Německo, jejíž elita čte anglicky a podléhá mnohem méně francouzskému státnímu dirigismu.
Najednou se ukázalo, že unijní rozlišení na základní unijní legislativu a vyhlašovaný princip tzv. subsidiarity neodpovídá realitě.
.národní, kde možné
K Angličanům se po dlouhém očekávání připojili Holanďané a nizozemská vláda stejně jako Cameron ohrožená tvrdými euroskeptiky vydala 21. června diplomatické prohlášení, ve kterém vyjmenovala 54 kompetencí, které by měly (po dohodě s ostatními) zůstat na vládní úrovni a odmítla, což je možná důležitější, celou řadu nápadů Evropské komise jako transakční bankovní daň nebo harmonizaci daní či unijní financování politických stran. Jednou větou dokonce trumfla i rétoriku britského premiéra: „Evropské, kde nezbytné, národní, kde možné.“ Holanďané jsou opatrní, ale kupodivu si troufli napadnout zaklínací větu ze zakládající smlouvy „stále těsnější unie“ ovšem s výhradou, že časy, kdy byla chápána jako princip integrace úplně ve všech oblastech, už minuly. Není divu. Země je v recesi a komisariát v Bruselu požaduje okamžité snížení deficitu na 3 procenta HDP. To ovšem většina Nizozemců odmítá a počet těch, kteří chtějí vystoupit z Unie dosáhl rekordních 39 procent. Prohlášení vlády na uspokojení voličů ovšem stačit nebude a Wildersova euroskeptická strana nebude mít v příštích volbách daleko k vítězství.
V podstatně ostřejším duchu se neslo prohlášení švédských, německých a britských průmyslníků z 11. listopadu, kteří se domnívají, že uzurpace moci v Bruselu neodpovídá původnímu plánu Unie.
Zdá se, že další integraci dnes odmítá už i Německo, které ke svému překvapení objevilo svou novou roli hegemona Unie a pokud bude u moci Angela Merkelová, bude nepochybně pokračovat v politice malých kroků monetárních intervencí na záchranu eura, ale tak aby to německé poplatníky stálo co nejméně. Skutečná fiskální unie by ji přece mohla nakonec přehlasovat. V červnovém rozhovoru s Der Spiegelem německá kancléřka nadřazenost Evropské komise a Evropského parlamentu jednoznačně odmítla a komisi vyhradila výlučně koordinační roli. V září se do Bundestagu téměř probojovala Die Alternative, nová strana, která má ve vedení mnoho ekonomů, tváří se „prounijně“ ale odmítá společnou měnu, ačkoli na ni Německo nepochybně zatím vydělává. Z pasti eura ale samotné vystoupit nemůže, náhlá revalvace měny by zlikvidovala export.
Cameron důrazem na výkonnost, odstranění byrokratické zátěže a svobodného společného trhu rozpoutal v severní Evropě diskusi. Evropy jsou ale dvě severní a jižní s Francií uprostřed a je to především krize společné měny, která odstartovala kritické myšlení.
.anglie bude rozbuška
Bankrotující státy jižní Evropy, vedené středovými federalistickými stranami, se z nezbytí podřídili německé politice interní devalvace s tragickou deflací, protože většina nespokojených voličů se děsila představou bankrotu mimo eurozónu. Politici mohli jednostranně vykládat krizi jako import z Ameriky a důsledek státního i soukromého zadlužení (úvěrové bubliny). Diktát fiskální discipliny, záchranné půjčky i intervence Evropské centrální banky jako pomoc Unie.
Jenomže všeho dočasu. Při 26 procentní nezaměstnanosti ve Španělsku a 22 procentní v Itálii a stále rostoucímu státnímu zadlužení v pátem roce krize už vypadá pomoc spíš jako politika na záchranu ideologické měny. Začaly se ozývat hlasy ekonomů, že z pasti eura se hospodářství nikdy nevzpamatuje. Proč bychom měli opustit Euro, traktát ekonoma João Ferreira do Amarala způsobil v Portugalsku v květnu senzaci a předstihl na několik týdnů i Padesát odstínu šedi. Rozpoutal diskusi i ve Španělsku, kde tisíc intelektuálů podepsalo v červnu proti euru manifest.
Po španělských a portugalských ekonomech se teď ozval François Heisbourg, předseda ženevského Mezinárodního institutu strategických studíí v knize (La Fin du Rêve Européen). Právem se domnívá, že disfunkce eura (odlišné ekonomické cykly) nakonec zničí Unii, protože právní smlouvy a taktika jednotlivých řešení každé nové krize není dlouhodobě kompatibilní s fungující eurozonou. Dvě třetiny kolabujících států dnes trpí a budou trpět předraženým eurem. Podle studie Deutsche Bank je pro Německo bolestivá hranice eura za dolar 1.79, pro Francii 1.24 a pro Itálii 1.17 – to jsou šílené rozdíly.
Bez odpuštění starých dluhů, bez bankovní unie, společné fiskální politiky a finančních transferů – má dnes jižní eurozona neřešitelnou deflační dluhovou krizi. Instituce EU nebyly vytvořeny pro takovou situaci – měly se starat o konkurenci a obchodní konflikty, nikoli o makroekonomické problémy. Občané evropských států za krizi viní Unii a nehodlají ji odkázat větší moc. Evropou se valí vlna euroskepse. Ve volbách do Evropského parlamentu možná až dvacet procent získají odpůrci Unie. Žádná unijní smlouva dnes neprojde v lidovém hlasování, říká Heisbourg a pravděpodobný odchod Anglie bude rozbuška. Merkelová v Praze prohlásila, že euro je pro Němce srdeční záležitost a stále opakuje, že bez eura nebude ani Unie. Jestliže však politicky funkční unii vytvořit nelze, musí povolit euro – společný trh je důležitější a fungoval i bez eura.
Jižané to už začínají chápat.
Najednou se ukázalo, že unijní rozlišení na základní unijní legislativu a vyhlašovaný princip tzv. subsidiarity neodpovídá realitě.
.národní, kde možné
K Angličanům se po dlouhém očekávání připojili Holanďané a nizozemská vláda stejně jako Cameron ohrožená tvrdými euroskeptiky vydala 21. června diplomatické prohlášení, ve kterém vyjmenovala 54 kompetencí, které by měly (po dohodě s ostatními) zůstat na vládní úrovni a odmítla, což je možná důležitější, celou řadu nápadů Evropské komise jako transakční bankovní daň nebo harmonizaci daní či unijní financování politických stran. Jednou větou dokonce trumfla i rétoriku britského premiéra: „Evropské, kde nezbytné, národní, kde možné.“ Holanďané jsou opatrní, ale kupodivu si troufli napadnout zaklínací větu ze zakládající smlouvy „stále těsnější unie“ ovšem s výhradou, že časy, kdy byla chápána jako princip integrace úplně ve všech oblastech, už minuly. Není divu. Země je v recesi a komisariát v Bruselu požaduje okamžité snížení deficitu na 3 procenta HDP. To ovšem většina Nizozemců odmítá a počet těch, kteří chtějí vystoupit z Unie dosáhl rekordních 39 procent. Prohlášení vlády na uspokojení voličů ovšem stačit nebude a Wildersova euroskeptická strana nebude mít v příštích volbách daleko k vítězství.
V podstatně ostřejším duchu se neslo prohlášení švédských, německých a britských průmyslníků z 11. listopadu, kteří se domnívají, že uzurpace moci v Bruselu neodpovídá původnímu plánu Unie.
Zdá se, že další integraci dnes odmítá už i Německo, které ke svému překvapení objevilo svou novou roli hegemona Unie a pokud bude u moci Angela Merkelová, bude nepochybně pokračovat v politice malých kroků monetárních intervencí na záchranu eura, ale tak aby to německé poplatníky stálo co nejméně. Skutečná fiskální unie by ji přece mohla nakonec přehlasovat. V červnovém rozhovoru s Der Spiegelem německá kancléřka nadřazenost Evropské komise a Evropského parlamentu jednoznačně odmítla a komisi vyhradila výlučně koordinační roli. V září se do Bundestagu téměř probojovala Die Alternative, nová strana, která má ve vedení mnoho ekonomů, tváří se „prounijně“ ale odmítá společnou měnu, ačkoli na ni Německo nepochybně zatím vydělává. Z pasti eura ale samotné vystoupit nemůže, náhlá revalvace měny by zlikvidovala export.
Cameron důrazem na výkonnost, odstranění byrokratické zátěže a svobodného společného trhu rozpoutal v severní Evropě diskusi. Evropy jsou ale dvě severní a jižní s Francií uprostřed a je to především krize společné měny, která odstartovala kritické myšlení.
.anglie bude rozbuška
Bankrotující státy jižní Evropy, vedené středovými federalistickými stranami, se z nezbytí podřídili německé politice interní devalvace s tragickou deflací, protože většina nespokojených voličů se děsila představou bankrotu mimo eurozónu. Politici mohli jednostranně vykládat krizi jako import z Ameriky a důsledek státního i soukromého zadlužení (úvěrové bubliny). Diktát fiskální discipliny, záchranné půjčky i intervence Evropské centrální banky jako pomoc Unie.
Jenomže všeho dočasu. Při 26 procentní nezaměstnanosti ve Španělsku a 22 procentní v Itálii a stále rostoucímu státnímu zadlužení v pátem roce krize už vypadá pomoc spíš jako politika na záchranu ideologické měny. Začaly se ozývat hlasy ekonomů, že z pasti eura se hospodářství nikdy nevzpamatuje. Proč bychom měli opustit Euro, traktát ekonoma João Ferreira do Amarala způsobil v Portugalsku v květnu senzaci a předstihl na několik týdnů i Padesát odstínu šedi. Rozpoutal diskusi i ve Španělsku, kde tisíc intelektuálů podepsalo v červnu proti euru manifest.
Po španělských a portugalských ekonomech se teď ozval François Heisbourg, předseda ženevského Mezinárodního institutu strategických studíí v knize (La Fin du Rêve Européen). Právem se domnívá, že disfunkce eura (odlišné ekonomické cykly) nakonec zničí Unii, protože právní smlouvy a taktika jednotlivých řešení každé nové krize není dlouhodobě kompatibilní s fungující eurozonou. Dvě třetiny kolabujících států dnes trpí a budou trpět předraženým eurem. Podle studie Deutsche Bank je pro Německo bolestivá hranice eura za dolar 1.79, pro Francii 1.24 a pro Itálii 1.17 – to jsou šílené rozdíly.
Bez odpuštění starých dluhů, bez bankovní unie, společné fiskální politiky a finančních transferů – má dnes jižní eurozona neřešitelnou deflační dluhovou krizi. Instituce EU nebyly vytvořeny pro takovou situaci – měly se starat o konkurenci a obchodní konflikty, nikoli o makroekonomické problémy. Občané evropských států za krizi viní Unii a nehodlají ji odkázat větší moc. Evropou se valí vlna euroskepse. Ve volbách do Evropského parlamentu možná až dvacet procent získají odpůrci Unie. Žádná unijní smlouva dnes neprojde v lidovém hlasování, říká Heisbourg a pravděpodobný odchod Anglie bude rozbuška. Merkelová v Praze prohlásila, že euro je pro Němce srdeční záležitost a stále opakuje, že bez eura nebude ani Unie. Jestliže však politicky funkční unii vytvořit nelze, musí povolit euro – společný trh je důležitější a fungoval i bez eura.
Jižané to už začínají chápat.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.