Takové nudné agitační příručky vydávají bezvýznamné humanistické společnosti, zatímco většinu lidí (agnostiků) víra nezajímá. Nebyly snad všechny důkazy o existenci boží novověkou filosofií dávno odvrhnuty jako falešné? Zaujatou, ne-li hysterickou polemiku vůči posledním oázám věřících, kteří už dávno opustili veřejný prostor, přece nikdo nečte, mysleli si, ta už ztratila význam i pro normální tolerantní ateisty.
Něco se však v psychologii Západu změnilo a objemné ateistické filipiky začaly vycházet jedna za druhou, někdy i ve statisícových nákladech – Sam Harris (2005), Richard Dawkins (2006), Christopher Hitchens (2007), Daniel Dennett (2010). Dawkinsova Božího bludu se v angličtině dodnes prodalo 2 200 000 výtisků.
A příčiny? Nesmyslný kulturní zápas kreacionistů s evolucionisty dosáhl v Americe za Bushovy vlády vrcholu (Boží plán či design, kategorie filosofické, nelze vtělit do vědecké teorie evoluce, tak jako nelze evolucí dokázat ateismus, jak se často děje ve škole), a zdiskreditoval víru nikoli evoluci. Útok sebevražedných islamistických teroristů a neúspěšná americká válka v Iráku a Afganistánu vyvolává obavy z náboženství a instinktivní potřebu obrany. Je snad Islám budoucnost světa?
.jednou nebudeme
A tady nastoupila generace převážně přírodovědců většinou ročníků čtyřicátých let, nepříliš kovaných ve filosofii, jejichž fundamentalistická misijní útočnost o něčem svědčí. Všichni totiž vyrostli v samozřejmé humanistické víře, jež považovala náboženství za jedovatý relikt minulosti – překážku racionálního nezastavitelného pokroku – mělo být přece jen otázkou času, kdy vědecké poznání všechny pověry odstraní a osvobodí lidstvo k humanitě a spolupráci. Nietzsche a Dostojevskij (každý po svém) ve spojení liberalismu a víry v lidskou důstojnost nevěřili, věděli, že posvátnost života, důstojnost člověka, příkaz míru a morální omezení moci byly podmíněné hebrejskou smlouvou a křesťanstvím a nelze je oddělit. S úpadkem víry v Boha očekávali bestialitu.
Dnešní humanisté si neuvědomují, že jejich víra je ve skutečnosti světský derivát křesťanství, spojený s představou automatického společenského pokroku 19. století, kdy růst vědeckého poznání, všeobecné školství a osvěta byly chápány jako cesta k moudrosti a racionalitě a tudíž i vyššímu morálnímu stavu společnosti. Byla to iluze, která se zhroutila na válečných polích první a druhé války, v nacistických i komunistických továrnách na smrt. Humanisté však stále věří v morální pokrok, jen místo hypotézy založené na důkazech, jejich přesvědčení ztuhlo v článek dogmatické víry. Proto ta úpornost, typická pro ideologii. Ve skutečnosti se kolem nich ve vývoji světa cosi zadrhlo. V intelektuálních kruzích od vzpoury generace šedesátých let se dnes objevuje stále více konvertitů a náboženství mimo Evropu nijak neupadá a někde dokonce s modernizací společnosti narůsta (Korea, Čína).
Argumentace novodobých ateistů je o něco chytřejší než Marxova nebo Freudova, až na objev genetických mutací DNA se od darwinistů 19. století zásadně neliší. Přirozený výběr nemá cíl. V přírodě neexistuje ani stopa po Božím záměru, jen náhoda a nezbytí. Člověk je sice inteligentní zvíře, ale jeho kulturní a kognitivní výkony jsou jen výsledkem chaotického biologického vývoje. Prostě se stalo. Kdyby dinosauři nezanikli, sapienti by se neobjevili. Člověk je ve vesmíru sám. Žádný akt stvoření, žádný smysl života. Jednou nebudeme. Tečka.
.důkaz Boha existuje
Na ateistický pesimismus lze odpovědět snadnou výtkou, že věda je věda a náboženství je náboženství, jako by oba předměty byly oddělené. Empirická věda pitvá, rozkládá svět na části a objevuje sled příčinností. Vychází z teorií, potvrzených smysly a nikoli z toho, co by mělo být, nemůže tudíž na holistickou (celostní) otázku po smyslu světa a člověka odpovědět, protože jde o problémy metafyzické a náboženské. A protože moderní filosofie (Od Humea a Kanta) metafyziku neuznává, kosmos, příroda, pravda, krása, dobro i matematika o Hospodinu mlčí a diskuse o důkazech Boží existence ztrácí smysl. Obýváme sice jediný svět, ale diskutovat na bázi rozumu, když postrádáme společná pravidla myšlení, nejde.
Věřící člověk židovského a křesťanského monoteismu však problém mít musí, má-li aplikovat Boží vůli na svět, musí mu rozumět. Jeho víra mu toho mnoho o kosmologii nehlásí, objeví- li však věda něco, co protiřečí víře, buďto je to pravda jen zdánlivá nebo chybuje on ve své náboženské interpretaci a měl by ji změnit. Biblický text je mnohoznačný a většinou neplatí buď anebo, nýbrž to i ono. Představy věřících o své vlastní víře i o světě bývají často neméně absurdní než představy novodobých ateistů, kteří si svou víru, (protože je světská) vůbec neuvědomují a hlásají nejrůznější filosofické pověry, jako víru v pokrok. Jestliže vědec ateista popírá existenci Boha, nemluví jako vědec, ale filosofuje a marně šermuje vědeckými důkazy.
Proč by měl být problém se spontánně se rozvíjejícím světem, proč by Bůh nemohl věnovat i přírodě svobodu, když oddělil své bytí? Pochopit smysl celého „systému“ (i při znalosti všech pravidel), můžeme nahlédnout jen z perspektivy, na kterou, jak věděl Jób, nedohlédneme. Ale živočich, jenž se vyvíjel až k vědomí, skutečně opustil rajskou zahradu instinktu a začal žít po svém. Vytváří si od těch dob vlastní, často tragickou kulturu a stále hledá smysl své existence. Nemůže jinak. Nepřežil by. V onom dětství lidstva tápal a vytvářel mýty, aby mohl žít ve společenství, kde se všichni neznají. Jednoho dne však uslyšel muž jménem Abrahám hlas transcendence a vydal se na cestu. Stal se podle předpovědi otcem mnohých (třetina lidstva vychází z Abrahámovy monoteistické zkušenosti) a v jeho nepatrném národě (0, 2 procenta lidstva) uzavřel smlouvu s Tajuplným. Proto víme, že nemilovat znamená nežít. Chcete důkaz Boží přítomnosti? Jsou to Židé, jediný starověký národ, který přežil.
Něco se však v psychologii Západu změnilo a objemné ateistické filipiky začaly vycházet jedna za druhou, někdy i ve statisícových nákladech – Sam Harris (2005), Richard Dawkins (2006), Christopher Hitchens (2007), Daniel Dennett (2010). Dawkinsova Božího bludu se v angličtině dodnes prodalo 2 200 000 výtisků.
A příčiny? Nesmyslný kulturní zápas kreacionistů s evolucionisty dosáhl v Americe za Bushovy vlády vrcholu (Boží plán či design, kategorie filosofické, nelze vtělit do vědecké teorie evoluce, tak jako nelze evolucí dokázat ateismus, jak se často děje ve škole), a zdiskreditoval víru nikoli evoluci. Útok sebevražedných islamistických teroristů a neúspěšná americká válka v Iráku a Afganistánu vyvolává obavy z náboženství a instinktivní potřebu obrany. Je snad Islám budoucnost světa?
.jednou nebudeme
A tady nastoupila generace převážně přírodovědců většinou ročníků čtyřicátých let, nepříliš kovaných ve filosofii, jejichž fundamentalistická misijní útočnost o něčem svědčí. Všichni totiž vyrostli v samozřejmé humanistické víře, jež považovala náboženství za jedovatý relikt minulosti – překážku racionálního nezastavitelného pokroku – mělo být přece jen otázkou času, kdy vědecké poznání všechny pověry odstraní a osvobodí lidstvo k humanitě a spolupráci. Nietzsche a Dostojevskij (každý po svém) ve spojení liberalismu a víry v lidskou důstojnost nevěřili, věděli, že posvátnost života, důstojnost člověka, příkaz míru a morální omezení moci byly podmíněné hebrejskou smlouvou a křesťanstvím a nelze je oddělit. S úpadkem víry v Boha očekávali bestialitu.
Dnešní humanisté si neuvědomují, že jejich víra je ve skutečnosti světský derivát křesťanství, spojený s představou automatického společenského pokroku 19. století, kdy růst vědeckého poznání, všeobecné školství a osvěta byly chápány jako cesta k moudrosti a racionalitě a tudíž i vyššímu morálnímu stavu společnosti. Byla to iluze, která se zhroutila na válečných polích první a druhé války, v nacistických i komunistických továrnách na smrt. Humanisté však stále věří v morální pokrok, jen místo hypotézy založené na důkazech, jejich přesvědčení ztuhlo v článek dogmatické víry. Proto ta úpornost, typická pro ideologii. Ve skutečnosti se kolem nich ve vývoji světa cosi zadrhlo. V intelektuálních kruzích od vzpoury generace šedesátých let se dnes objevuje stále více konvertitů a náboženství mimo Evropu nijak neupadá a někde dokonce s modernizací společnosti narůsta (Korea, Čína).
Argumentace novodobých ateistů je o něco chytřejší než Marxova nebo Freudova, až na objev genetických mutací DNA se od darwinistů 19. století zásadně neliší. Přirozený výběr nemá cíl. V přírodě neexistuje ani stopa po Božím záměru, jen náhoda a nezbytí. Člověk je sice inteligentní zvíře, ale jeho kulturní a kognitivní výkony jsou jen výsledkem chaotického biologického vývoje. Prostě se stalo. Kdyby dinosauři nezanikli, sapienti by se neobjevili. Člověk je ve vesmíru sám. Žádný akt stvoření, žádný smysl života. Jednou nebudeme. Tečka.
.důkaz Boha existuje
Na ateistický pesimismus lze odpovědět snadnou výtkou, že věda je věda a náboženství je náboženství, jako by oba předměty byly oddělené. Empirická věda pitvá, rozkládá svět na části a objevuje sled příčinností. Vychází z teorií, potvrzených smysly a nikoli z toho, co by mělo být, nemůže tudíž na holistickou (celostní) otázku po smyslu světa a člověka odpovědět, protože jde o problémy metafyzické a náboženské. A protože moderní filosofie (Od Humea a Kanta) metafyziku neuznává, kosmos, příroda, pravda, krása, dobro i matematika o Hospodinu mlčí a diskuse o důkazech Boží existence ztrácí smysl. Obýváme sice jediný svět, ale diskutovat na bázi rozumu, když postrádáme společná pravidla myšlení, nejde.
Věřící člověk židovského a křesťanského monoteismu však problém mít musí, má-li aplikovat Boží vůli na svět, musí mu rozumět. Jeho víra mu toho mnoho o kosmologii nehlásí, objeví- li však věda něco, co protiřečí víře, buďto je to pravda jen zdánlivá nebo chybuje on ve své náboženské interpretaci a měl by ji změnit. Biblický text je mnohoznačný a většinou neplatí buď anebo, nýbrž to i ono. Představy věřících o své vlastní víře i o světě bývají často neméně absurdní než představy novodobých ateistů, kteří si svou víru, (protože je světská) vůbec neuvědomují a hlásají nejrůznější filosofické pověry, jako víru v pokrok. Jestliže vědec ateista popírá existenci Boha, nemluví jako vědec, ale filosofuje a marně šermuje vědeckými důkazy.
Proč by měl být problém se spontánně se rozvíjejícím světem, proč by Bůh nemohl věnovat i přírodě svobodu, když oddělil své bytí? Pochopit smysl celého „systému“ (i při znalosti všech pravidel), můžeme nahlédnout jen z perspektivy, na kterou, jak věděl Jób, nedohlédneme. Ale živočich, jenž se vyvíjel až k vědomí, skutečně opustil rajskou zahradu instinktu a začal žít po svém. Vytváří si od těch dob vlastní, často tragickou kulturu a stále hledá smysl své existence. Nemůže jinak. Nepřežil by. V onom dětství lidstva tápal a vytvářel mýty, aby mohl žít ve společenství, kde se všichni neznají. Jednoho dne však uslyšel muž jménem Abrahám hlas transcendence a vydal se na cestu. Stal se podle předpovědi otcem mnohých (třetina lidstva vychází z Abrahámovy monoteistické zkušenosti) a v jeho nepatrném národě (0, 2 procenta lidstva) uzavřel smlouvu s Tajuplným. Proto víme, že nemilovat znamená nežít. Chcete důkaz Boží přítomnosti? Jsou to Židé, jediný starověký národ, který přežil.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.