Zdálo by se, že se ohradí feministky, ty ovšem církev nezajímá a ani je nějaké protivenství, které někdy jejich politicky korektní ideologie vyvolává, nepálí, pokud nejde o žurnalisty a politiky. Militantní bojůvky dnešních Amazonek bojují propagandou.
Zato se ozvali sociologičtí pastýři oveček katolické společnosti Societas Peregrini, kteří nad biblickou pravdu a filosofii zdravého rozumu povyšují toleranci a dialog. Nikoli „pravda vás osvobodí,“ ale dialog a tolerance, jako by nevěděli, že snášenlivost a dialog má smysl jen tváří v tvář a žádný postulát, teze, tvrzení nemůže být tolerantní – může být vágní, rozředěnou, bezbřehou frází. Kam se podělo křesťanské rozlišení mezi provinilcem a proviněním, pojetí, že hříšníka třeba milovat a hřích tvrdě odsoudit? Je snad vášnivý, milující a trestající Bůh Izraele apatickým bohem řeckého Olympu?
Peregrini tvrdí, že list „ztotožňuje hnutí za emancipaci žen, rovnost pohlaví a vědecký obor gender s kulturou smrti… že jde o paušalizující odsudek… a už vůbec nelze ztotožňovat spojení ,genderová ideologie´ s útokem na rodinu či ateismem. …jde jen o odstranění genderových nerovností.“
.gender není věda
Není snad politická a společenská emancipace dávno dokonaná? Vždyť mají ženy stejná občanská práva, mohou volit, kandidovat, dědit, studovat, pracovat, bydlet, kde si zamanou i vybírat si životního partnera, rozvádět se, atd. atp. Zbývá už jen do důsledku neproveditelné zavedení zaměstnaneckých kvót. Patriarchát skončil.
S tím se ale tzv. genderová studia nespokojila. Ta povýšila politickou a společenskou emancipaci na nový princip, jedno zásadní a nepominutelné dogma, bez něhož by celé učení ztratilo smysl. „Nikdo se nerodí jako žena, ženou se stává.“ Simone de Beauvoir (Druhé pohlaví, 1949). Rozlišení mezi pohlavím (sex) a sociální konstrukcí (gender) znamená, že kulturní artefakt – společností vyžadovaná ženskost, jisté chování, vlastnosti, ctnosti, oblečení, povolání i společenské postavení, čili vše, co stanoví odlišnou roli ženy ve společnosti, je proměnlivé a nevyplývá z ontologie, že se někdo narodí jako žena.
Ano, to je do jisté míry pravda, sociální variabilita lidstva je ohromující, jenomže celá ta proměnlivá historická a kulturní různorodost měla vždy jeden společný cíl. Zdůrazňuje a chrání lidské zvíře před nebezpečím slepého animálního pudu. „A otevřely se jim oči a oni poznali, že jsou nazí.“ Prvním kulturním genderovým artefaktem byla cudná fíková zástěrka.“ A od toho pomyslného okamžiku bylo třeba mužskou touhu libovolně rozhazovat své geny uvěznit a zcivilizovat. Lidské sexuální vztahy se projevují kulturně, pohlavní kategorizací společenské role, ctnosti i neřesti, povahovou charakteristikou (Aristotelés), a to nejen s nezbytným cílem chránit lidské mládě, jež přichází na svět nehotové, na rozdíl od jiných savců, ale i kvůli stabilitě společnosti.
Jak mohou být genderová studia vědou, když v rozporu s celou zkušeností lidstva hlásají, že lze beztrestně vytvářet libovolnou sexualitu bez ontologického vztahu k tělesnosti? Jestliže se žena odhaluje bez příslibu matky, milenky, sestry a pomocnice, nemůže vzbudit u muže ochranný instinkt (man bonding) a vtáhnout ho do konspirace vytvořit rodinu, zvláště když společnost přestala být normativní a je založena na individuálních právech a nároku na absolutní osobní svobodu. Proto mluví moderní evoluční sociobiologie a psychologie o bezprizornosti mužů a dokonce o oslabené ženské přitažlivosti. Feministická studia napadají komplementaritu a tím i rodinnou spolupráci vyplývající z odlišnosti mužské a ženské role.
.alternativní rodina
Zánik ženské cudnosti a sexuální zdrženlivosti (delšího randění) znemožňuje totiž muži, aby uvěřil, že právě jemu a jeho mužství, které v sobě ovšem zahrnuje i morální závazek, vzdává žena hold, že nejde jen o dočasnou sexuální transakci, při které je stejně zaměnitelný, jako jeho předchůdce.
Jestliže patriarchát až na patogenní historickou matriarchální výjimku platil dosud v každé společnosti, a s jeho zánikem se objevila i sexuální svoboda „tekuté lásky“ (Z. Bauman) z principu nezávazných přelétavých vztahů, které přetěžují sex a často ani nehledají zakotvení, není divu, že se muži cítí bezprizorní. Ztratili nejen tradiční roli živitele a ochránce, ale ve veřejné sféře, své dávné doméně, musí konkurovat často agresivnějším kariérním ženám, pro které se firma stává alternativní rodinou. Feministky to v protikladu k tvrzení evoluční sociobiologie vidí jako osvobození obou pohlaví, protože mají stejnou volbu.
Tak to ovšem není. Tradiční sexuální morálka, na rozdíl od feminismu, byla konstruktivní snahou rozdíly mezi mužem a ženou zvýraznit a symbolicky zapřáhnout do společného cíle, nikoli je ignorovat a likvidovat. Moderní bezdomoví zasahuje muže i ženy stejně nelítostně. Kariérou potlačený mateřský instinkt se často neúprosně a opožděně prosadí, bez ohledu na nemožnost vytvořit láskyplné manželství.
Možná, že je feminismus nevyhnutelnou odpovědí na rozpad tradiční sexuální morálky, na dnešní volnost, rovnost, promiskuitu. Dokud bylo manželství bezpečným přístavem, nabízelo ženě ochranu a status matrony. Navzdory pozdější ztrátě erotické přitažlivosti, mohla být žena dominantní paní domu a tolerovat mužskou nadvládu ve veřejném životě. Ostatně monogamní oběť, kterou muži přinášeli, měla i své výhody. Představovala džentlmenství a ženy byly drsného konkurenčního boje o živobytí uchráněny. Každý byl vládcem na svém území. Každý se musel pro vzájemné dobro něčeho vzdát. Sexuální rovnostářství udělalo z mužů sériové děvkaře a ženám nezbývá, než si z teritoria mužů přivlastnit, co se dá.
Výsledkem je dnes často matriarchát, kde dítě už zná jen přelétavé partnery svých nešťastných matek a neví, co znamená „Otče náš“. To je možná ještě smutnější, než vymírání západní společnosti. Feministky, tak jako kdysi marxleninisté, jistě ani netuší, že ideál unisexu, za nějž bojují, vytváří kulturu smrti.
Zato se ozvali sociologičtí pastýři oveček katolické společnosti Societas Peregrini, kteří nad biblickou pravdu a filosofii zdravého rozumu povyšují toleranci a dialog. Nikoli „pravda vás osvobodí,“ ale dialog a tolerance, jako by nevěděli, že snášenlivost a dialog má smysl jen tváří v tvář a žádný postulát, teze, tvrzení nemůže být tolerantní – může být vágní, rozředěnou, bezbřehou frází. Kam se podělo křesťanské rozlišení mezi provinilcem a proviněním, pojetí, že hříšníka třeba milovat a hřích tvrdě odsoudit? Je snad vášnivý, milující a trestající Bůh Izraele apatickým bohem řeckého Olympu?
Peregrini tvrdí, že list „ztotožňuje hnutí za emancipaci žen, rovnost pohlaví a vědecký obor gender s kulturou smrti… že jde o paušalizující odsudek… a už vůbec nelze ztotožňovat spojení ,genderová ideologie´ s útokem na rodinu či ateismem. …jde jen o odstranění genderových nerovností.“
.gender není věda
Není snad politická a společenská emancipace dávno dokonaná? Vždyť mají ženy stejná občanská práva, mohou volit, kandidovat, dědit, studovat, pracovat, bydlet, kde si zamanou i vybírat si životního partnera, rozvádět se, atd. atp. Zbývá už jen do důsledku neproveditelné zavedení zaměstnaneckých kvót. Patriarchát skončil.
S tím se ale tzv. genderová studia nespokojila. Ta povýšila politickou a společenskou emancipaci na nový princip, jedno zásadní a nepominutelné dogma, bez něhož by celé učení ztratilo smysl. „Nikdo se nerodí jako žena, ženou se stává.“ Simone de Beauvoir (Druhé pohlaví, 1949). Rozlišení mezi pohlavím (sex) a sociální konstrukcí (gender) znamená, že kulturní artefakt – společností vyžadovaná ženskost, jisté chování, vlastnosti, ctnosti, oblečení, povolání i společenské postavení, čili vše, co stanoví odlišnou roli ženy ve společnosti, je proměnlivé a nevyplývá z ontologie, že se někdo narodí jako žena.
Ano, to je do jisté míry pravda, sociální variabilita lidstva je ohromující, jenomže celá ta proměnlivá historická a kulturní různorodost měla vždy jeden společný cíl. Zdůrazňuje a chrání lidské zvíře před nebezpečím slepého animálního pudu. „A otevřely se jim oči a oni poznali, že jsou nazí.“ Prvním kulturním genderovým artefaktem byla cudná fíková zástěrka.“ A od toho pomyslného okamžiku bylo třeba mužskou touhu libovolně rozhazovat své geny uvěznit a zcivilizovat. Lidské sexuální vztahy se projevují kulturně, pohlavní kategorizací společenské role, ctnosti i neřesti, povahovou charakteristikou (Aristotelés), a to nejen s nezbytným cílem chránit lidské mládě, jež přichází na svět nehotové, na rozdíl od jiných savců, ale i kvůli stabilitě společnosti.
Jak mohou být genderová studia vědou, když v rozporu s celou zkušeností lidstva hlásají, že lze beztrestně vytvářet libovolnou sexualitu bez ontologického vztahu k tělesnosti? Jestliže se žena odhaluje bez příslibu matky, milenky, sestry a pomocnice, nemůže vzbudit u muže ochranný instinkt (man bonding) a vtáhnout ho do konspirace vytvořit rodinu, zvláště když společnost přestala být normativní a je založena na individuálních právech a nároku na absolutní osobní svobodu. Proto mluví moderní evoluční sociobiologie a psychologie o bezprizornosti mužů a dokonce o oslabené ženské přitažlivosti. Feministická studia napadají komplementaritu a tím i rodinnou spolupráci vyplývající z odlišnosti mužské a ženské role.
.alternativní rodina
Zánik ženské cudnosti a sexuální zdrženlivosti (delšího randění) znemožňuje totiž muži, aby uvěřil, že právě jemu a jeho mužství, které v sobě ovšem zahrnuje i morální závazek, vzdává žena hold, že nejde jen o dočasnou sexuální transakci, při které je stejně zaměnitelný, jako jeho předchůdce.
Jestliže patriarchát až na patogenní historickou matriarchální výjimku platil dosud v každé společnosti, a s jeho zánikem se objevila i sexuální svoboda „tekuté lásky“ (Z. Bauman) z principu nezávazných přelétavých vztahů, které přetěžují sex a často ani nehledají zakotvení, není divu, že se muži cítí bezprizorní. Ztratili nejen tradiční roli živitele a ochránce, ale ve veřejné sféře, své dávné doméně, musí konkurovat často agresivnějším kariérním ženám, pro které se firma stává alternativní rodinou. Feministky to v protikladu k tvrzení evoluční sociobiologie vidí jako osvobození obou pohlaví, protože mají stejnou volbu.
Tak to ovšem není. Tradiční sexuální morálka, na rozdíl od feminismu, byla konstruktivní snahou rozdíly mezi mužem a ženou zvýraznit a symbolicky zapřáhnout do společného cíle, nikoli je ignorovat a likvidovat. Moderní bezdomoví zasahuje muže i ženy stejně nelítostně. Kariérou potlačený mateřský instinkt se často neúprosně a opožděně prosadí, bez ohledu na nemožnost vytvořit láskyplné manželství.
Možná, že je feminismus nevyhnutelnou odpovědí na rozpad tradiční sexuální morálky, na dnešní volnost, rovnost, promiskuitu. Dokud bylo manželství bezpečným přístavem, nabízelo ženě ochranu a status matrony. Navzdory pozdější ztrátě erotické přitažlivosti, mohla být žena dominantní paní domu a tolerovat mužskou nadvládu ve veřejném životě. Ostatně monogamní oběť, kterou muži přinášeli, měla i své výhody. Představovala džentlmenství a ženy byly drsného konkurenčního boje o živobytí uchráněny. Každý byl vládcem na svém území. Každý se musel pro vzájemné dobro něčeho vzdát. Sexuální rovnostářství udělalo z mužů sériové děvkaře a ženám nezbývá, než si z teritoria mužů přivlastnit, co se dá.
Výsledkem je dnes často matriarchát, kde dítě už zná jen přelétavé partnery svých nešťastných matek a neví, co znamená „Otče náš“. To je možná ještě smutnější, než vymírání západní společnosti. Feministky, tak jako kdysi marxleninisté, jistě ani netuší, že ideál unisexu, za nějž bojují, vytváří kulturu smrti.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.