Bájné sudičky mají pravdu. Ostatně, jako prastaré pohádky lidstva vůbec. Každý člověk dostane do vínku geny po rodičích, výchovu, svou zem a její úděl. Ale musí pozorně a pokorně naslouchat vnitřnímu hlasu Prozřetelnosti, aby nic nepromarnil nebo nechtěl víc, než na co má.
To kalné ráno, kdy mě matka zuřivě budila v pět ráno, můj emigrační kufr zbalený, jsem měl v duši pusto a prázdno. Všechno, co mi osud nachystal, mělo skončit. Zoufale jsem protestoval, ale otec už odjel nočním vlakem na německou hranici a matka byla neoblomná. „Chlapi jsou v nebezpečí, ona s dětmi prozatím zůstane.“ Ubrečela rakouského diplomata, který mě i bez víza odveze k jejímu strýci do Lince. „Dál si poradíš sám. Máš mého bratra v Americe a otcova strýce v Anglii, můžeš si vybrat. Marně jsem namítal, že je třeba bojovat. „Češi nebojují, zněla její rázná odpověď, bojovat můžeš zvenku.“
Byla v amoku a já ji chápal. Sovětské tanky u ní vyvolaly vzpomínku na okupaci východního Polska, na plovoucí mrtvoly v pohraniční řece, na transportní vlaky plné zatčených měšťanů mířící na východ, na prázdná místa po studentech, které už nikdy nespatřila, na noční tlukot na dveře: „Otevřít, NKVD.“
Ale co já? Když jsem chodil do první třídy s pravítkem pod košilí, abych se ubránil klukům, kteří mě pronásledovali, protože jsem šišlal a česká slova míchal s polskými, tak jsem se rozhodl, že jim ještě ukážu a zvládnu jejich jazyk lépe než oni. A v úsilí jsem neustal. Byl jsem uhranut poezií, dávno před pubertou, dříve než začal celý národ od Semaforu až po poslední malou scénu v zapadlé okresní knihovně básnit proti komunistům. Byla to poezie, která porazila politruky. Národ nezapomene. Nedávno mi vyšla první básnička a rozhlas vysílal několik mých fejetonů. Byl jsem právě přijat na estetiku a literaturu. Talent možná nemám, ale na život v literárním světě cizího jazyka jsem už ve dvaceti starý! Cítil jsem, jak ve mně krvácí srdce poezie, české poezie! Opustíš-li mne, zahyneš!
.nervózní tři tisíce let
Po týdnu složitého putování autostopem z Vídně, ani vyžebrané anglické vízum neopravňovalo k průjezdu Belgií (musel jsem ji nakonec přeletět), jsem se ocitl v Londýně přede dveřmi osmdesátiletého dědova bratra, jediného z deseti sourozenců, který přežil. Přepadla mě úzkost, co si se mnou počne? Poezie skončila.
Angličané však uprchlíky z Československa přijali velkoryse, ještě v nich nevyhasl komplex z Mnichova, a socialistická vláda byla v šoku z invaze a konce pražského experimentu, jemuž fandila, a tak jsme dostali i malou finanční podporu a otevřeli nám své jinak pro cizince drahé univerzity. Slovanské jazyky mě nelákaly, na anglickou literaturu jsem si netroufl. Pragmaticky jsem se přihlásil ke studiu na London School of Economics – na ekonomii a politické dějiny, o nichž jsem neměl ani páru. Alespoň budou věcné, říkal jsem si.
Denní vřava a noční hluk velkoměsta, věčně podmračené deštivé počasí, mizerná strava a stres z učebních předmětů ve složité akademické angličtině nakonec vykonaly své. Probudil jsem se jednoho dne v nemocnici s mononukleózou a vzpomněl si na otce, jak se ho jednou ptal kamarád, z čeho je dnes tak nervózní. „Já? Já už jsem nervózní třitisíce let.“ Zřejmě to postihlo i mne.
Po bakalářském studiu jsem sehnal práci jen ve stavebnictví, tak jako mne kdysi pro můj mladistvý antikomunismus nepustili do gymnázia a poslali do stavebního podniku Průmstav. Nevraživé xenofobní prostředí nižší anglické vrstvy s cizincem nezacházelo laskavě, zvlášť když jeho nezájem o jeřáby a betonové míchačky byl zjevný. Po příkladu svého osiřelého otce jsem si rychle pořídil velkou rodinu, ale z bezútěšné práce jsem se často vracel s migrénou a víkendy prospával. Jakou úlevou pro mne bylo, když jsem po získání občanství dostal státní stipendium, ze kterého mohla skromně žít i rodina se třemi dětmi. Tenkrát byla studentská manželství běžná a stát je podporoval. Odvážil jsem se nyní studovat metafyziku a politickou filosofii, jazyk už nebyl překážkou a v rámci pedagogického oboru budu mít zaručené učitelské zaměstnání. Fascinovala mě profesorská rétorika a představoval jsem si, jak budu jednou přednášet.
Jenže ouha, když jsem dokončil studia, na doktorandské stipendium jsem neměl nárok, nehledě na to, že jsem musel živit pět dětí. Nezbývalo, než jít učit na střední školu.
Anglický pedagogický establishment v té době už dost dlouho podléhal podivné ideologii – vyučování hrou – vyučování mělo být zábavné a škola se měla stát zaopatřovacím ústavem, prvořadým cílem měla být sociální inkluzivita čili úkol likvidovat třídní systém. Po česku glajchšaltovat. Rušila se výběrová státní gymnázia a ta nevýběrová, která je v akademickém úsilí napodobovala, také polevila. Jakmile ovšem cílem přestala být meta nejvyššího vzdělání, byť za cenu přirozeně nerovných výsledků, bylo po zábavě, zhroutila se i školní disciplina. Nastal zmatek, šikana, vláda žákovských tlup, ti horší omezovali ty lepší. Znovu jsem trávil víkendy s mokrým ručníkem na čele. Bylo to zoufalé. A naděje v nedohlednu.
.já se se vrátím domů
Stal se však zázrak, vlastně několik zázraků, jež následovaly jeden po druhém. Od počátku sedmdesátých let začala vznikat na Západě česká exilová nakladatelství. K jediné Křesťanské akademii v Římě a dohasínající Sklizni svobodné tvorby přibyl Index (Kolín n.R.), 68 Publishers (Toronto), Konfrontace (Curych) a později i další a já za ta pozdní studentská léta začal jejich knihy propagovat a prodávat. Česká obec v Londýně měla nepatrné stálé jádro – jedna fara a jedna hospoda – ale často se tu objevovali návštěvníci z venkova i z ciziny či vzdálených čtvrtí metropole. Má domácí adresa vešla ve známost a často se u nás objevili zákazníci, mnohdy rozvedené paní, které si za cenu několika knih chtěli hlavně popovídat. Jednoho dne koncem roku 1977 však zaklepala na dveře mladá žena s nabídkou, abych po ní přijal místo v soukromém ústavu Keston College, dnes by se řeklo (ngo nebo nezisková organizace), jenž monitoruje pronásledování křesťanů v komunistických zemích a zároveň se zabývá studiem státní ateistické politiky vůči církvím, neformální opozicí věřících i politického disentu a vydává akademický časopis. Ačkoli je ústav podporován protestanty a anglikány, nešlo už déle ignorovat náboženskou opozici v Polsku, byl bych jistě ideálním uchazečem, měl bych na starosti nejen Československo. A tak jsem o prázdninách nastoupil a zahájil svou politologickou kariéru (rodině jsem bohužel přilepšil jen nepatrně). V říjnu byl k všeobecné západní konsternaci zvolen papež z Polska, Karol Wojtyla, a já se stal pro ústav nepostradatelný a zanedlouho (k nelibosti mnoha polských exulantů v Anglii) i mediální expert na církev v Polsku. Zázraky pokračovaly. Neuplynul ani rok a po patnácti letech bankrotujícího socialismu byla zvolena radikální konzervativní vláda Margarety Thatcherové, která odmítla kompromisní politiku vůči sovětům a na této vlně se vezl i kestonský ústav, který se dlouhá léta musel bránit z nařčení antikomunismu. Ostatně v akademických kruzích dodnes převažuje marxistické myšlení, které považuje podnikání a obchod za příčinu veškerého zla na světě.
Můj život dostal najednou cíl a směr. Měl jsem teď přístup k samizdatu (Edici petlici, dokumentům Charty 77), k celé západní literatuře dějin komunismu (zvláště exilové ruské a polské) i specializovaných časopisů a středisek po světě, které se problematikou zabývaly. A protože jsem měl za úkol sbírky samizdatu rozšiřovat a měl k dispozici studenty více než ochotné riskovat cestu za disidenty (a dobrodružstvím), u Angličanů z vyšší imperiální vrstvy stále ještě nevymřela touha po nebezpečí, dostal jsem se do styku s českým literárním prostředím. Jediné, co nás omezovalo, byl nedostatek peněz. Mohli jsme poslat do Prahy nanejvýš tři, čtyři studenty ročně. I to se mělo radikálně změnit. Amerika si zvolila za prezidenta Ronalda Reagana.
Minulost mého života najednou dostávala budoucí obrysy. Uvědomil jsem si, jak na mne zapůsobil v těch pro mne tak depresivních sedmdesátých letech televizní rozhovor Alexandra Solženicyna (1974), když věštecky prohlásil, že se vrátí domů. Ano, i můj nedobrovolný exil byl od toho dne jen dočasný a jeho smyslem bylo jediné – porážka totalitarismu. Jakou neobyčejnou sílu mělo Solženicynovo umělecké slovo, jak dramaticky jeho vášnivý protest a jeho důkladná dokumentace komunistických táborů smrti změnily mentalitu Západu a potlačily levicové souputníky i zbabělý appeasement. Málem bych zapomněl na českou poetickou revoluci šedesátých let a smrtící sílu slova. A kolik divizí má papež!
.vzdělaný důstojník CIA
Aniž bych tušil, jakou finanční podporu dostanu od Američanů, založil jsem nakladatelství. Nejen, že jsem teď mohl číst celé svazky zakázaných spisovatelů (mrtvých i živých), kteří v exilu nevycházeli, ale probudilo se ve mně opět poetické nadšení z objevu Demla, Reynka, Zahradníčka, Čepa nebo mě zcela neznámého básníka F. D. Mertha. A protože jsem měl praktický problém se získáváním ineditní literatury rozmnožované jen v málo exemplářích, jejichž vlastníci si strojopis velmi cenili a žádali výměnou exilové knížky (často vyprodané) a hlavně příslib vydání, nezbylo než si je nakonec vydat. Živořící exilové nakladatele nešlo přimět, aby vydali reprint a spoléhat se na vydání nové knihy mohlo trvat léta. Z takové potřeby vznikly Rozmluvy.
Reagoval jsem na zájem doma a přitom právě reprinty populárních knížek (Honzlová, Škutina o Werichovi, Černí baroni, Škvoreckého Mirákl), se dobře prodávaly. Do jisté míry to bylo dáno tím, že torontské nakladatelství mělo obrat hlavně v Americe, kdežto já měl blíž a levněji do Mnichova, Vídně a Curychu, kde se soustředila česká emigrace. Tenhle populár (náklad 2 000 od titulu, marže vysoké) postavily podnik finančně na nohy a bylo pak možné vydávat i značně ztrátovou poezii a filosofii. Naši exiloví nakladatelé pohrdali komercí a raději žebrali o peníze. Vydal jsem dokonce slavnou zakázanou „buržoazní“ kuchařku a má nakladatelská činnost brzy přispívala do rodinného rozpočtu.
Situaci radikálně změnil nový americký prezident. Jednoho dne mi zavolal z budky neznámý muž, který se představil jako George Minden, a dal si se mnou sraz v jednom malém londýnském parku. V roce 1956 založil v New Yorku pod hlavičkou International Literary Center organizaci, která financovala některá intelektuální periodika (v Londýně angloamerický Encounter) v Paříži například Tigridovo československé Svědectví či polskou Kulturu a posílala poštou velké množství knih za dráty, byť s výjimkou Polska většinou bezvýsledně. Vídal jsem se s ním od té doby zhruba jednou za osm měsíců a po volbě Reagana jsem mohl nakupovat, co jsem chtěl, a účtovat poslanou literaturu bez omezení. Na důstojníka CIA to byl velice vzdělaný distingvovaný muž a padli jsme si rychle do oka. I mí pašeráci na něj udělali výborný dojem a když jsem zanedlouho získal větší prostředky na jejich cestovní náklady od katolické nadace Kirche in Not, bylo možné posílat 12 – 15 studentů ročně, každého s dvěma kufry. Miniaturní formát tištěný pro suo domo obnášel roční kontraband téměř tisícovky knih. A nejen to. Získávali jsme adresy odvážnějších občanů a bylo možné do krabice pracího prášku vložit knihu nebo dvě a poslat poštou. Protože jsem v ústavu organizoval i sbírku polského samizdatu, našel jsem na polské straně hranice dvě fary, které s radostí přijímaly dvacetikilové zásilky, polskou cenzuru totiž české knihy nezajímaly. Největší terno byl německý diplomat před penzí, se kterým se seznámil v Praze ještě před vyhoštěním můj spolupracovník, básník Jiří Gruša. Ten byl ochoten nechat si zasílat objemné zásilky diplomatickou poštou z Bonnu, čímž, samozřejmě, porušoval protokol i německou oficiální ostpolitiku.
.neznámý Havel
Nakladatelství fungovalo, samozřejmě, na koleně. Ústav měl dobrovolné spolupracovníky a nijak nenamítal, že pomáhali i mně. Má žena vedla účetnictví, i při pěti dětech neúnavně balila a vozila knihy na poštu. Redakční práci jsem dělal po večerech, honoráře se autorům neplatily, sklad v garáži nic nestál. Peníze byly potřebné jen na grafika, sazbu, korektury a tisk. A každoročně pomalu přibývalo i návštěvníků z Československa, kteří byli ochotni riskovat nepříjemnosti a pár knih si domů odvézt. V posledním roce režimu už začínal být nával nezvaných zvaných nad naše síly.
Radosti exilového samonakladatele jsou nevelké, i když má spolupracovníky, musí přece jen vykonávat většinu rutinní administrativní činnosti zcela sám. Byl jsem doslova zavalen zásilkami nebojácných grafomanů z domova i těmi z emigrace, jimž jsem postupně přestal na dopisy odpovídat, nedovedl jsem jako někteří kolegové nad jejich výtvory jásat a vymluvit se na nedostatek financí. Zato velkou posilou ducha byly nečekané literární skvosty, jež jako by spadly z nebe a způsobily pak ještě jedno potěšení v materiální podobě vytištěné knížky. Patřila k nim kompletní poezie Bohuslava Reynka, Hrabalovy zakázané Proluky, paměti Josefa Jedličky i Josefa Hiršala nebo vynikající Machoninův překlad Varlama Šalamova a Čulíkův překlad Dvacátého století Paula Johnsona. Jednou nás pošta překvapila objemným balíkem snad čtrnácti svazků Demlova sebraných spisů poslaných, světe div se, až z Tahiti. Ty jsem už ale vydat nestihl.
Od poloviny osmdesátých let a od nástupu Gorbačova bylo už patrné, že se ledy hnuly, sovětská komunistická moc ztrácela svou víru už celá čtyři desetiletí, utrpěla velkou porážku v Afganistánu a bylo zřejmé, že začíná technologicky a ekonomicky za Západem zaostávat. Přesto přese všechno se můžeme dnes s Putinem jen podivovat, že tak klidně a mírumilovně abdikovala. Možná to bylo i proto, že ji její nepřátelé vyhlásily trpný (pasivní) odpor, onu havlovskou „moc bezmocných.“ Kdyby byla mutovala do nějaké nacionalistické verze, mohla jistě přežít.
Z čistě politického hlediska byl proto nejdůležitějším autorem Rozmluv Václav Havel. Vybudoval si velmi zvláštní nadstranickou pozici mezi rozdělenými skupinami v disentu, ale nebyl široké veřejnosti, jak jsem zjistil při rozdávání knih českým a slovenským rekreantům v Jugoslávii, vůbec znám. Věděl o něm snad s bídou jeden z deseti a nebyl to malý vzorek. Proto jsme s neúnavným Vilémem Prečanem, jenž založil dokumentační středisko českého samizdatu v Scheinfeldu, připravili tlustý svazek jeho fejetonů, esejí a polemik (1984) a k jeho padesátým narozeninám (1986) vyšel dlouhý rozhovor pod názvem Dálkový výslech.
Je to už dávno, téměř čtvrt století. Běh mého života vyjevil nenápadnou ruku Prozřetelnosti. Všechny mé nechtěné, okolnostmi vynucené osudové strasti jako by byly vždy k dobrému – polština i ekonomie, exil i uhranutí poezie. Nestýskalo se mi, už od dětství jsem měl svůj domov v hájemství metafor, a iluzí, že jsme něco v exilu pro kolektivní existenci národa vykonali, netrpím. Svobodu přinesli jiní. A národ si s ní poradí sám. Mnohým jsme však dali Slovo, z něhož vytryskla radost. Život je poezie.
To kalné ráno, kdy mě matka zuřivě budila v pět ráno, můj emigrační kufr zbalený, jsem měl v duši pusto a prázdno. Všechno, co mi osud nachystal, mělo skončit. Zoufale jsem protestoval, ale otec už odjel nočním vlakem na německou hranici a matka byla neoblomná. „Chlapi jsou v nebezpečí, ona s dětmi prozatím zůstane.“ Ubrečela rakouského diplomata, který mě i bez víza odveze k jejímu strýci do Lince. „Dál si poradíš sám. Máš mého bratra v Americe a otcova strýce v Anglii, můžeš si vybrat. Marně jsem namítal, že je třeba bojovat. „Češi nebojují, zněla její rázná odpověď, bojovat můžeš zvenku.“
Byla v amoku a já ji chápal. Sovětské tanky u ní vyvolaly vzpomínku na okupaci východního Polska, na plovoucí mrtvoly v pohraniční řece, na transportní vlaky plné zatčených měšťanů mířící na východ, na prázdná místa po studentech, které už nikdy nespatřila, na noční tlukot na dveře: „Otevřít, NKVD.“
Ale co já? Když jsem chodil do první třídy s pravítkem pod košilí, abych se ubránil klukům, kteří mě pronásledovali, protože jsem šišlal a česká slova míchal s polskými, tak jsem se rozhodl, že jim ještě ukážu a zvládnu jejich jazyk lépe než oni. A v úsilí jsem neustal. Byl jsem uhranut poezií, dávno před pubertou, dříve než začal celý národ od Semaforu až po poslední malou scénu v zapadlé okresní knihovně básnit proti komunistům. Byla to poezie, která porazila politruky. Národ nezapomene. Nedávno mi vyšla první básnička a rozhlas vysílal několik mých fejetonů. Byl jsem právě přijat na estetiku a literaturu. Talent možná nemám, ale na život v literárním světě cizího jazyka jsem už ve dvaceti starý! Cítil jsem, jak ve mně krvácí srdce poezie, české poezie! Opustíš-li mne, zahyneš!
.nervózní tři tisíce let
Po týdnu složitého putování autostopem z Vídně, ani vyžebrané anglické vízum neopravňovalo k průjezdu Belgií (musel jsem ji nakonec přeletět), jsem se ocitl v Londýně přede dveřmi osmdesátiletého dědova bratra, jediného z deseti sourozenců, který přežil. Přepadla mě úzkost, co si se mnou počne? Poezie skončila.
Angličané však uprchlíky z Československa přijali velkoryse, ještě v nich nevyhasl komplex z Mnichova, a socialistická vláda byla v šoku z invaze a konce pražského experimentu, jemuž fandila, a tak jsme dostali i malou finanční podporu a otevřeli nám své jinak pro cizince drahé univerzity. Slovanské jazyky mě nelákaly, na anglickou literaturu jsem si netroufl. Pragmaticky jsem se přihlásil ke studiu na London School of Economics – na ekonomii a politické dějiny, o nichž jsem neměl ani páru. Alespoň budou věcné, říkal jsem si.
Denní vřava a noční hluk velkoměsta, věčně podmračené deštivé počasí, mizerná strava a stres z učebních předmětů ve složité akademické angličtině nakonec vykonaly své. Probudil jsem se jednoho dne v nemocnici s mononukleózou a vzpomněl si na otce, jak se ho jednou ptal kamarád, z čeho je dnes tak nervózní. „Já? Já už jsem nervózní třitisíce let.“ Zřejmě to postihlo i mne.
Po bakalářském studiu jsem sehnal práci jen ve stavebnictví, tak jako mne kdysi pro můj mladistvý antikomunismus nepustili do gymnázia a poslali do stavebního podniku Průmstav. Nevraživé xenofobní prostředí nižší anglické vrstvy s cizincem nezacházelo laskavě, zvlášť když jeho nezájem o jeřáby a betonové míchačky byl zjevný. Po příkladu svého osiřelého otce jsem si rychle pořídil velkou rodinu, ale z bezútěšné práce jsem se často vracel s migrénou a víkendy prospával. Jakou úlevou pro mne bylo, když jsem po získání občanství dostal státní stipendium, ze kterého mohla skromně žít i rodina se třemi dětmi. Tenkrát byla studentská manželství běžná a stát je podporoval. Odvážil jsem se nyní studovat metafyziku a politickou filosofii, jazyk už nebyl překážkou a v rámci pedagogického oboru budu mít zaručené učitelské zaměstnání. Fascinovala mě profesorská rétorika a představoval jsem si, jak budu jednou přednášet.
Jenže ouha, když jsem dokončil studia, na doktorandské stipendium jsem neměl nárok, nehledě na to, že jsem musel živit pět dětí. Nezbývalo, než jít učit na střední školu.
Anglický pedagogický establishment v té době už dost dlouho podléhal podivné ideologii – vyučování hrou – vyučování mělo být zábavné a škola se měla stát zaopatřovacím ústavem, prvořadým cílem měla být sociální inkluzivita čili úkol likvidovat třídní systém. Po česku glajchšaltovat. Rušila se výběrová státní gymnázia a ta nevýběrová, která je v akademickém úsilí napodobovala, také polevila. Jakmile ovšem cílem přestala být meta nejvyššího vzdělání, byť za cenu přirozeně nerovných výsledků, bylo po zábavě, zhroutila se i školní disciplina. Nastal zmatek, šikana, vláda žákovských tlup, ti horší omezovali ty lepší. Znovu jsem trávil víkendy s mokrým ručníkem na čele. Bylo to zoufalé. A naděje v nedohlednu.
.já se se vrátím domů
Stal se však zázrak, vlastně několik zázraků, jež následovaly jeden po druhém. Od počátku sedmdesátých let začala vznikat na Západě česká exilová nakladatelství. K jediné Křesťanské akademii v Římě a dohasínající Sklizni svobodné tvorby přibyl Index (Kolín n.R.), 68 Publishers (Toronto), Konfrontace (Curych) a později i další a já za ta pozdní studentská léta začal jejich knihy propagovat a prodávat. Česká obec v Londýně měla nepatrné stálé jádro – jedna fara a jedna hospoda – ale často se tu objevovali návštěvníci z venkova i z ciziny či vzdálených čtvrtí metropole. Má domácí adresa vešla ve známost a často se u nás objevili zákazníci, mnohdy rozvedené paní, které si za cenu několika knih chtěli hlavně popovídat. Jednoho dne koncem roku 1977 však zaklepala na dveře mladá žena s nabídkou, abych po ní přijal místo v soukromém ústavu Keston College, dnes by se řeklo (ngo nebo nezisková organizace), jenž monitoruje pronásledování křesťanů v komunistických zemích a zároveň se zabývá studiem státní ateistické politiky vůči církvím, neformální opozicí věřících i politického disentu a vydává akademický časopis. Ačkoli je ústav podporován protestanty a anglikány, nešlo už déle ignorovat náboženskou opozici v Polsku, byl bych jistě ideálním uchazečem, měl bych na starosti nejen Československo. A tak jsem o prázdninách nastoupil a zahájil svou politologickou kariéru (rodině jsem bohužel přilepšil jen nepatrně). V říjnu byl k všeobecné západní konsternaci zvolen papež z Polska, Karol Wojtyla, a já se stal pro ústav nepostradatelný a zanedlouho (k nelibosti mnoha polských exulantů v Anglii) i mediální expert na církev v Polsku. Zázraky pokračovaly. Neuplynul ani rok a po patnácti letech bankrotujícího socialismu byla zvolena radikální konzervativní vláda Margarety Thatcherové, která odmítla kompromisní politiku vůči sovětům a na této vlně se vezl i kestonský ústav, který se dlouhá léta musel bránit z nařčení antikomunismu. Ostatně v akademických kruzích dodnes převažuje marxistické myšlení, které považuje podnikání a obchod za příčinu veškerého zla na světě.
Můj život dostal najednou cíl a směr. Měl jsem teď přístup k samizdatu (Edici petlici, dokumentům Charty 77), k celé západní literatuře dějin komunismu (zvláště exilové ruské a polské) i specializovaných časopisů a středisek po světě, které se problematikou zabývaly. A protože jsem měl za úkol sbírky samizdatu rozšiřovat a měl k dispozici studenty více než ochotné riskovat cestu za disidenty (a dobrodružstvím), u Angličanů z vyšší imperiální vrstvy stále ještě nevymřela touha po nebezpečí, dostal jsem se do styku s českým literárním prostředím. Jediné, co nás omezovalo, byl nedostatek peněz. Mohli jsme poslat do Prahy nanejvýš tři, čtyři studenty ročně. I to se mělo radikálně změnit. Amerika si zvolila za prezidenta Ronalda Reagana.
Minulost mého života najednou dostávala budoucí obrysy. Uvědomil jsem si, jak na mne zapůsobil v těch pro mne tak depresivních sedmdesátých letech televizní rozhovor Alexandra Solženicyna (1974), když věštecky prohlásil, že se vrátí domů. Ano, i můj nedobrovolný exil byl od toho dne jen dočasný a jeho smyslem bylo jediné – porážka totalitarismu. Jakou neobyčejnou sílu mělo Solženicynovo umělecké slovo, jak dramaticky jeho vášnivý protest a jeho důkladná dokumentace komunistických táborů smrti změnily mentalitu Západu a potlačily levicové souputníky i zbabělý appeasement. Málem bych zapomněl na českou poetickou revoluci šedesátých let a smrtící sílu slova. A kolik divizí má papež!
.vzdělaný důstojník CIA
Aniž bych tušil, jakou finanční podporu dostanu od Američanů, založil jsem nakladatelství. Nejen, že jsem teď mohl číst celé svazky zakázaných spisovatelů (mrtvých i živých), kteří v exilu nevycházeli, ale probudilo se ve mně opět poetické nadšení z objevu Demla, Reynka, Zahradníčka, Čepa nebo mě zcela neznámého básníka F. D. Mertha. A protože jsem měl praktický problém se získáváním ineditní literatury rozmnožované jen v málo exemplářích, jejichž vlastníci si strojopis velmi cenili a žádali výměnou exilové knížky (často vyprodané) a hlavně příslib vydání, nezbylo než si je nakonec vydat. Živořící exilové nakladatele nešlo přimět, aby vydali reprint a spoléhat se na vydání nové knihy mohlo trvat léta. Z takové potřeby vznikly Rozmluvy.
Reagoval jsem na zájem doma a přitom právě reprinty populárních knížek (Honzlová, Škutina o Werichovi, Černí baroni, Škvoreckého Mirákl), se dobře prodávaly. Do jisté míry to bylo dáno tím, že torontské nakladatelství mělo obrat hlavně v Americe, kdežto já měl blíž a levněji do Mnichova, Vídně a Curychu, kde se soustředila česká emigrace. Tenhle populár (náklad 2 000 od titulu, marže vysoké) postavily podnik finančně na nohy a bylo pak možné vydávat i značně ztrátovou poezii a filosofii. Naši exiloví nakladatelé pohrdali komercí a raději žebrali o peníze. Vydal jsem dokonce slavnou zakázanou „buržoazní“ kuchařku a má nakladatelská činnost brzy přispívala do rodinného rozpočtu.
Situaci radikálně změnil nový americký prezident. Jednoho dne mi zavolal z budky neznámý muž, který se představil jako George Minden, a dal si se mnou sraz v jednom malém londýnském parku. V roce 1956 založil v New Yorku pod hlavičkou International Literary Center organizaci, která financovala některá intelektuální periodika (v Londýně angloamerický Encounter) v Paříži například Tigridovo československé Svědectví či polskou Kulturu a posílala poštou velké množství knih za dráty, byť s výjimkou Polska většinou bezvýsledně. Vídal jsem se s ním od té doby zhruba jednou za osm měsíců a po volbě Reagana jsem mohl nakupovat, co jsem chtěl, a účtovat poslanou literaturu bez omezení. Na důstojníka CIA to byl velice vzdělaný distingvovaný muž a padli jsme si rychle do oka. I mí pašeráci na něj udělali výborný dojem a když jsem zanedlouho získal větší prostředky na jejich cestovní náklady od katolické nadace Kirche in Not, bylo možné posílat 12 – 15 studentů ročně, každého s dvěma kufry. Miniaturní formát tištěný pro suo domo obnášel roční kontraband téměř tisícovky knih. A nejen to. Získávali jsme adresy odvážnějších občanů a bylo možné do krabice pracího prášku vložit knihu nebo dvě a poslat poštou. Protože jsem v ústavu organizoval i sbírku polského samizdatu, našel jsem na polské straně hranice dvě fary, které s radostí přijímaly dvacetikilové zásilky, polskou cenzuru totiž české knihy nezajímaly. Největší terno byl německý diplomat před penzí, se kterým se seznámil v Praze ještě před vyhoštěním můj spolupracovník, básník Jiří Gruša. Ten byl ochoten nechat si zasílat objemné zásilky diplomatickou poštou z Bonnu, čímž, samozřejmě, porušoval protokol i německou oficiální ostpolitiku.
.neznámý Havel
Nakladatelství fungovalo, samozřejmě, na koleně. Ústav měl dobrovolné spolupracovníky a nijak nenamítal, že pomáhali i mně. Má žena vedla účetnictví, i při pěti dětech neúnavně balila a vozila knihy na poštu. Redakční práci jsem dělal po večerech, honoráře se autorům neplatily, sklad v garáži nic nestál. Peníze byly potřebné jen na grafika, sazbu, korektury a tisk. A každoročně pomalu přibývalo i návštěvníků z Československa, kteří byli ochotni riskovat nepříjemnosti a pár knih si domů odvézt. V posledním roce režimu už začínal být nával nezvaných zvaných nad naše síly.
Radosti exilového samonakladatele jsou nevelké, i když má spolupracovníky, musí přece jen vykonávat většinu rutinní administrativní činnosti zcela sám. Byl jsem doslova zavalen zásilkami nebojácných grafomanů z domova i těmi z emigrace, jimž jsem postupně přestal na dopisy odpovídat, nedovedl jsem jako někteří kolegové nad jejich výtvory jásat a vymluvit se na nedostatek financí. Zato velkou posilou ducha byly nečekané literární skvosty, jež jako by spadly z nebe a způsobily pak ještě jedno potěšení v materiální podobě vytištěné knížky. Patřila k nim kompletní poezie Bohuslava Reynka, Hrabalovy zakázané Proluky, paměti Josefa Jedličky i Josefa Hiršala nebo vynikající Machoninův překlad Varlama Šalamova a Čulíkův překlad Dvacátého století Paula Johnsona. Jednou nás pošta překvapila objemným balíkem snad čtrnácti svazků Demlova sebraných spisů poslaných, světe div se, až z Tahiti. Ty jsem už ale vydat nestihl.
Od poloviny osmdesátých let a od nástupu Gorbačova bylo už patrné, že se ledy hnuly, sovětská komunistická moc ztrácela svou víru už celá čtyři desetiletí, utrpěla velkou porážku v Afganistánu a bylo zřejmé, že začíná technologicky a ekonomicky za Západem zaostávat. Přesto přese všechno se můžeme dnes s Putinem jen podivovat, že tak klidně a mírumilovně abdikovala. Možná to bylo i proto, že ji její nepřátelé vyhlásily trpný (pasivní) odpor, onu havlovskou „moc bezmocných.“ Kdyby byla mutovala do nějaké nacionalistické verze, mohla jistě přežít.
Z čistě politického hlediska byl proto nejdůležitějším autorem Rozmluv Václav Havel. Vybudoval si velmi zvláštní nadstranickou pozici mezi rozdělenými skupinami v disentu, ale nebyl široké veřejnosti, jak jsem zjistil při rozdávání knih českým a slovenským rekreantům v Jugoslávii, vůbec znám. Věděl o něm snad s bídou jeden z deseti a nebyl to malý vzorek. Proto jsme s neúnavným Vilémem Prečanem, jenž založil dokumentační středisko českého samizdatu v Scheinfeldu, připravili tlustý svazek jeho fejetonů, esejí a polemik (1984) a k jeho padesátým narozeninám (1986) vyšel dlouhý rozhovor pod názvem Dálkový výslech.
Je to už dávno, téměř čtvrt století. Běh mého života vyjevil nenápadnou ruku Prozřetelnosti. Všechny mé nechtěné, okolnostmi vynucené osudové strasti jako by byly vždy k dobrému – polština i ekonomie, exil i uhranutí poezie. Nestýskalo se mi, už od dětství jsem měl svůj domov v hájemství metafor, a iluzí, že jsme něco v exilu pro kolektivní existenci národa vykonali, netrpím. Svobodu přinesli jiní. A národ si s ní poradí sám. Mnohým jsme však dali Slovo, z něhož vytryskla radost. Život je poezie.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.