Dnes je zřejmé, že tu proti sobě stojí v celé Evropě dva nesmiřitelné tábory a v ostré potyčce mezi nimi je obětí především zdravý rozum. Na eurofilní straně stojí téměř všichni politici všech vládních stran a mocná mašinerie Unie (Komise, europarlament, Evropský soudní dvůr) a několik tisíc nevládních organizací, projektů, včetně iniciativ státních univerzit, které Unie finančně podporuje. Na straně druhé, s výjimkou některých liberálů, stojí malé, různorodé okrajové strany často levicových nebo nacionálně pravicových radikálů, jedna umírněná euroskeptická strana anglických konzervativistů a vůči Unii značně kritická britská média i stále větší pochybnosti občanů evropských zemí o smyslu budování jednotného státu.
.francouzsko-německý mír
Po velkých dějinných katastrofách a takovou byla první světová válka, ve které Francie vykrvácela, hledají lidé a tím i demokratičtí politici často opačná, neméně iracionální řešení. Poválečný pacifismus a appeasement umožnil Hitlerovu agresi, versailleské mírové dohody vyvolaly v postiženém Maďarsku a Rakousku iredentu, demokracie byla na ústupu a idealistické panevropské představy dvacátých let se po další katastrofální válce začaly prosazovat. Politici si uvědomili, že ponižování Německa je nebezpečné a pokusili se místo staré doktriny rovnováhy sil v Evropě, teď už více než ochotné západní Německo včlenit do projektu integrace. Takovou představu posílila studená válka, čili americký nátlak, který Marshallovu pomoc podmínil založením Evropského společenství uhlí a oceli (1952). Spojené státy evropské v Churchillově a americké rétorice měly být obranným valem proti komunismu. Bipolární nukleární pat, nikoli Unie, jak se sama chlubí, zajistil mír v Evropě, ale dlužno dodat, že po tak strašlivé válečné katastrofě a po ztrátě velmocenské imperiální ambice zdevastovaného Německa by byl francouzsko-německý mír zajištěn jistě i bez Unie, ostatně, představa nějaké války mezi západními státy by byla tehdy stejně jako dnes zcela absurdní.
Liberální etapa společného trhu evropského společenství měla ohromný ekonomický úspěch a ten vyvolal v život jak demokratizaci autoritářských režimů (Španělsko, Portugalsko, Řecko), tak i snahu téměř všech západních zemí v Evropě, aby se k hospodářskému společenství připojily, což se postupně stalo. Bezprecedentní poválečný růst životní úrovně přesvědčil (a vlastně i zmátl) občany, že je nastoupená cesta správná. Snad by i mohla, kdyby vítězil přízemní pragmatismus.
Maastrichtská smlouva (1992) však všechno změnila, zahájila zásadní obrat – antiliberální změnu. Společenství bylo přetvořeno na Unii, čili na vytváření nadřazeného byrokratické aparátu, který oslabuje členské státy a regulacemi glajchšaltuje a trvale poškozuje hospodářský život. Hlavním rysem evropských institucí se totiž stala netolerantní praxe francouzského centralismu a naplno se teď už projevuje marně ukrývaný odklon od demokracie, bagatelizovaný výrazem deficit.
Po sjednocení Německa a vstupu další desítky chudých postkomunistických zemí do Unie vznikl německý blok a geopolitická rovnováha mezi Francií a Německem byla porušena (2004) „noví členové by měly využít svého práva mlčet,“ jak se kdysi spíš trpce než ironicky vyjádřil francouzský prezident. Krize jednotné měny kontinent rozdělila a hegemonii Německa posílila. Pro hospodářsky slabší jih byla společná měna nadhodnocená a pro bohaté země severu, naopak, podhodnocená. A tento stav hluboké nerovnosti trvá, je politicky neřešitelný. Na stranu předluženého kolabujícího jihu s devastující nezaměstnaností (24 – 26 procent) se dnes pomalu naklání Francie, která jako bývalý unijní vůdce ztratila svou pozici i prestiž. Dnes už předhonila v euroskepsi i Británii a její politická krize vynesla do popředí nejsilnější ze všech antiunijních stran Národní frontu Marine Le Pen (17 procent). Založení krizové společné měny bez fiskání podpory nakonec vyvolalo nacionalismus, proti němuž chtěla být Unie hrází, a k ekonomické krizi se přidružila krize politická. Jen prosperita původního hospodářského společenství a obavy ze sovětské agrese totiž politikům umožnily budovat (pro ně tak výhodnou nadnárodní moc). Nyní se stává Unie v očích Evropanů synonymem nevolené a neodvolatelné byrokracie, politickou sinekurou a brzdou hospodářského růstu. A ačkoli stále ještě mnozí federalisté křičí – více Evropy, původní představa rozpuštění národních států už definitivně vzala za své.
.stagnace, reforma nebo rozpad?
Jednota evropských politiků zatím ale narušena není a jejich střet s realitou politické řešení nemá. Nevíme, jestli dlouhodobá stagnace po čase přece jen přinese zásadní reformu podle představ Angličanů a Holanďanů anebo se Unie rozpadne. Ale protože se lidé rozpadu a teď i Ruska bojí, čeká nás zřejmě jen pomalý a postupný úpadek.
Paradoxní je proto situace Německa, které jediné by mohlo Unii zachránit a integraci dovést do konce. Její politici (z historických příčin) to také ještě donedávna nejhlasitěji v Evropě proklamovali. Jenomže integrace znamená celoevropskou nebo alespoň eurozonní fiskální a hospodářskou rozpočtovou politiku (a ne nějaké ochranné valy nebo bankovní unii) a jsou to němečtí voliči, kteří odmítají vzít na sebe solidární závazky a kteří považují své podhodnocené euro za velkou obchodní výhodu. Představa, že by svůj finanzamt odevzdali do rukou představitelů chudých čí zadlužených zemí, kteří by v Unii většinově rozhodovali, pro ně hraničí s naprostým šílenstvím. Proto jejich politici, ústavní soud i centrální banka hrají dvojí hru a vytvářejí složité myšlenkové konstrukce, jakési zdání, že cesta k absolutnu pokračuje.
Znovu a znovu se potvrzuje, co kritici evropského projektu věděli od počátku. Evropa je civilizační matkou svobodných národů a jednotný lid nelze byrokraticky vytvořit. Impéria vznikají jedině násilím.
.francouzsko-německý mír
Po velkých dějinných katastrofách a takovou byla první světová válka, ve které Francie vykrvácela, hledají lidé a tím i demokratičtí politici často opačná, neméně iracionální řešení. Poválečný pacifismus a appeasement umožnil Hitlerovu agresi, versailleské mírové dohody vyvolaly v postiženém Maďarsku a Rakousku iredentu, demokracie byla na ústupu a idealistické panevropské představy dvacátých let se po další katastrofální válce začaly prosazovat. Politici si uvědomili, že ponižování Německa je nebezpečné a pokusili se místo staré doktriny rovnováhy sil v Evropě, teď už více než ochotné západní Německo včlenit do projektu integrace. Takovou představu posílila studená válka, čili americký nátlak, který Marshallovu pomoc podmínil založením Evropského společenství uhlí a oceli (1952). Spojené státy evropské v Churchillově a americké rétorice měly být obranným valem proti komunismu. Bipolární nukleární pat, nikoli Unie, jak se sama chlubí, zajistil mír v Evropě, ale dlužno dodat, že po tak strašlivé válečné katastrofě a po ztrátě velmocenské imperiální ambice zdevastovaného Německa by byl francouzsko-německý mír zajištěn jistě i bez Unie, ostatně, představa nějaké války mezi západními státy by byla tehdy stejně jako dnes zcela absurdní.
Liberální etapa společného trhu evropského společenství měla ohromný ekonomický úspěch a ten vyvolal v život jak demokratizaci autoritářských režimů (Španělsko, Portugalsko, Řecko), tak i snahu téměř všech západních zemí v Evropě, aby se k hospodářskému společenství připojily, což se postupně stalo. Bezprecedentní poválečný růst životní úrovně přesvědčil (a vlastně i zmátl) občany, že je nastoupená cesta správná. Snad by i mohla, kdyby vítězil přízemní pragmatismus.
Maastrichtská smlouva (1992) však všechno změnila, zahájila zásadní obrat – antiliberální změnu. Společenství bylo přetvořeno na Unii, čili na vytváření nadřazeného byrokratické aparátu, který oslabuje členské státy a regulacemi glajchšaltuje a trvale poškozuje hospodářský život. Hlavním rysem evropských institucí se totiž stala netolerantní praxe francouzského centralismu a naplno se teď už projevuje marně ukrývaný odklon od demokracie, bagatelizovaný výrazem deficit.
Po sjednocení Německa a vstupu další desítky chudých postkomunistických zemí do Unie vznikl německý blok a geopolitická rovnováha mezi Francií a Německem byla porušena (2004) „noví členové by měly využít svého práva mlčet,“ jak se kdysi spíš trpce než ironicky vyjádřil francouzský prezident. Krize jednotné měny kontinent rozdělila a hegemonii Německa posílila. Pro hospodářsky slabší jih byla společná měna nadhodnocená a pro bohaté země severu, naopak, podhodnocená. A tento stav hluboké nerovnosti trvá, je politicky neřešitelný. Na stranu předluženého kolabujícího jihu s devastující nezaměstnaností (24 – 26 procent) se dnes pomalu naklání Francie, která jako bývalý unijní vůdce ztratila svou pozici i prestiž. Dnes už předhonila v euroskepsi i Británii a její politická krize vynesla do popředí nejsilnější ze všech antiunijních stran Národní frontu Marine Le Pen (17 procent). Založení krizové společné měny bez fiskání podpory nakonec vyvolalo nacionalismus, proti němuž chtěla být Unie hrází, a k ekonomické krizi se přidružila krize politická. Jen prosperita původního hospodářského společenství a obavy ze sovětské agrese totiž politikům umožnily budovat (pro ně tak výhodnou nadnárodní moc). Nyní se stává Unie v očích Evropanů synonymem nevolené a neodvolatelné byrokracie, politickou sinekurou a brzdou hospodářského růstu. A ačkoli stále ještě mnozí federalisté křičí – více Evropy, původní představa rozpuštění národních států už definitivně vzala za své.
.stagnace, reforma nebo rozpad?
Jednota evropských politiků zatím ale narušena není a jejich střet s realitou politické řešení nemá. Nevíme, jestli dlouhodobá stagnace po čase přece jen přinese zásadní reformu podle představ Angličanů a Holanďanů anebo se Unie rozpadne. Ale protože se lidé rozpadu a teď i Ruska bojí, čeká nás zřejmě jen pomalý a postupný úpadek.
Paradoxní je proto situace Německa, které jediné by mohlo Unii zachránit a integraci dovést do konce. Její politici (z historických příčin) to také ještě donedávna nejhlasitěji v Evropě proklamovali. Jenomže integrace znamená celoevropskou nebo alespoň eurozonní fiskální a hospodářskou rozpočtovou politiku (a ne nějaké ochranné valy nebo bankovní unii) a jsou to němečtí voliči, kteří odmítají vzít na sebe solidární závazky a kteří považují své podhodnocené euro za velkou obchodní výhodu. Představa, že by svůj finanzamt odevzdali do rukou představitelů chudých čí zadlužených zemí, kteří by v Unii většinově rozhodovali, pro ně hraničí s naprostým šílenstvím. Proto jejich politici, ústavní soud i centrální banka hrají dvojí hru a vytvářejí složité myšlenkové konstrukce, jakési zdání, že cesta k absolutnu pokračuje.
Znovu a znovu se potvrzuje, co kritici evropského projektu věděli od počátku. Evropa je civilizační matkou svobodných národů a jednotný lid nelze byrokraticky vytvořit. Impéria vznikají jedině násilím.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.