Kritika či odmítání unijních institucí se poprvé politicky výrazně zhmotnila a donedávna absurdní instituce se v samém srdci Unie může stát nástrojem změny. I europolitici (zvláště v Berlině) začínají mluvit o europarlamentu pohrdavě. Lisabonská smlouva mu totiž určila spolurozhodovat o devadesáti procentech legislativy a ta tvoří padesát procent všech zákonů. Co se stane, až kritici Unie, kteří mají tentokrát šanci získat 20 – 25 procent zastoupení, získají jednou většinu?
Ještě donedávna bylo možné tvrdit, že volby do europarlamentu nemají smysl. Dnes to už není pravda. Odpůrci mohou namítat, že s většinou integračních nařízení nesouhlasí. Tím spíš by se ale měli o věc zajímat. Je to ohromná příležitost.
.česká euroskepse je pasivní
Jak to, že v zemi české, známé svou euroskepsí, je ticho po pěšině?
Veřejnou předvolební diskusi zablokovaly především parlamentní strany. Ty žádný alternativní program k statu quo nenabízejí. Svolávají jen své fanoušky, kteří je volili, a žádají po nich věrnostní eurohlas. Fandové však tvoří jen jádro strany a těm ostatním bývalým voličům se k zbytečným volbám nechce, výsledek je určen předem. A tak jako obvykle vyhrává na celé čáře stejná parta – těch, co zůstávají doma.
No, vlastně ani nevyhrává, protože z těch, co dají hlas, čili z malé volební účasti, si svá více méně stejná procenta ukrojí parlamentní strany tak jako tak. Tak proč by vycházely vstříc voličům s nějakým reformním programem, a tak i ony vlastně demonstrují svůj nihilistický postoj nejen vůči veřejnosti, ale i vůči unijní instituci.
Jak je to možné? Často se tvrdí, že problém moderní demokracie tkví v tom, že politické strany nereprezentují ani (zaniklý) stavovský zájem, ani už nejsou ideologické a podřizují se veřejnému mínění se všemi špatnými důsledky populismu. V tomto případě to však neplatí. Vždyť společnou měnu odmítá 80 – 90 procent, další integraci 70 – 80 procent a za nesmyslnou žvanírnu považuje europarlament 50 – 60 procent občanů a přestože se počet hlasujících má letos malounko zvýšit, podle průzkumů půjde k volbám jen 35 procent voličů, což je i pod mizerným průměrem EU (43 procent).
Česká euroskepse je pasivní. Poněkud primitivní názor hlásá, že jsou politici podplaceni. Když po kariéře padnou, dostávají tak jako europoslanci za odměnu lukrativní unijní prebendu s astronomickým platem a ze služební limuzíny v Bruselu i docela příjemný pohled na svět. Ale snad mnohem významnější je skutečnost, že se Unii podařilo na úspěchu společného, před Maastrichtem liberálního trhu, usilovnou, nákladnou propagandou a dotacemi vytvořit diktát politické korektnosti, à la kdo není s námi, je proti mírové spolupráci v Evropě, kdo kritizuje Unii, chce vyvolat válku – je xenofob a nacionalista.
.černo-bílý pohled kněze Halíka
Taková primitivní europeistická ideologie působí často i na významné osobnosti, jako je skvělý katolický kazatel Tomáš Halík. Jeho bystrý a noblesní duch, jakmile se nedrží teologie, propadá černo-bílému vidění světa. Je to o to podivnější, že hlásá značný pluralismus v církvi i mezináboženský dialog. Jako by k reálnému dirigismu Unie nemohla (ba snad ani nesměla) existovat rozumná alternativa, čili spolupráce evropských států ve společné Radě, jež by rozhodovala o skutečných zájmech západní Evropy, o nezbytné společné politice (obrana, trh, přistěhovalci), jistě bez eura a bez násilné integrace, která ničí hospodářství a vyvolává čím dál větší odpor i extremistické nálady. Dnešní nacionalisté nenávidí glajchšaltovací Unii a nikoli sousední národy. Jsou to většinou národní patrioti a požadují pluralistickou a demokratickou Evropu národů. A mezi odpůrci Unie si můžeme vybrat i rozumné liberální strany, které chtějí především konkurenční ekonomický prostor a ne mikroekonomický diktát ve jménu pofiderní jednoty.
Každá jednota, vynucená nebo spontánní (většinou hysterická), má na politiku negativní dopad. Západoevropský geniální civilizační objev liberální pluralitní společnosti princip panevropského parlamentu popírá. I tak mezi unionisty respektovaný politolog Tim Garton Ash z oxfordské univerzity nedávno prohlásil, že by dnes přímo volený europarlament vzniknout nemohl. (Možná senát, kam by státy jmenovaly své doma volené zástupce jako v Americe do r. 1913). Ovšem v Americe od počátku existoval politický národ a ten státy unie výrazně potlačil, kdežto v Evropě zůstala legitimita jednou provždy trčet v národních parlamentech, ke kterým mají voliči přirozený vztah, zvláště v rozhodujících státech Francie, Anglie a Německa, protože reálně rozhodují o bytí a nebytí své vlády. Vytvořením panevropského shromáždění (751 členů), které považuje národní parlamenty za své nepřátele, vznikl zárodek konfliktu, ale i šance v samém středu Unie.
.falešná debata a naděje
V roce 1979 založili europarlament vyznavači evropského státu snad v upřímné víře, že si lidé federaci přejí. Dnes už víme, že jejich budovatelské nadšení bylo předčasné – nepřejí. A proto se v severní Evropě stále více mluví o subsidiaritě, která se v záplavě mikroekonomické integrační legislativy stala prázdným slovem, a mluví se i o návratu mnoha tzv. kompetencí. Parlamenty mohou dnes vystavit Komisi kartu na protest proti porušení této zásady. Padlo už jedno nařízení o společných pravidlech na legitimní stávku, stále ale platí nadřazený souhlas Komise.
Co ale s nešťastným parlamentem, který se z bývalé žvanírny stal k nepřiznané nevůli Komise a Rady, poradním orgánem, jenž nelze snadno obejít? Formálně vzato nic. Smlouvu o jeho zrušení by totiž musel sám schválit. Ne, že by to nešlo, politika není záležitost formální, nýbrž většinové vůle, je to však zatím nepravděpodobné, a kritici Unie by měli té absurdní instituce využít.
Proto je smutné, že je v Česku debata tak prázdná a falešná. Vychází snad z pocitu, že jsme malí a bezmocní a stejně nic nezměníme? A při tom i my zde tak jako v Německu máme rozumnou Stranu Svobodných a budeme-li volit oponenty vůči integristům, vznikne naděje na životaschopnou reformu Unie.
Ještě donedávna bylo možné tvrdit, že volby do europarlamentu nemají smysl. Dnes to už není pravda. Odpůrci mohou namítat, že s většinou integračních nařízení nesouhlasí. Tím spíš by se ale měli o věc zajímat. Je to ohromná příležitost.
.česká euroskepse je pasivní
Jak to, že v zemi české, známé svou euroskepsí, je ticho po pěšině?
Veřejnou předvolební diskusi zablokovaly především parlamentní strany. Ty žádný alternativní program k statu quo nenabízejí. Svolávají jen své fanoušky, kteří je volili, a žádají po nich věrnostní eurohlas. Fandové však tvoří jen jádro strany a těm ostatním bývalým voličům se k zbytečným volbám nechce, výsledek je určen předem. A tak jako obvykle vyhrává na celé čáře stejná parta – těch, co zůstávají doma.
No, vlastně ani nevyhrává, protože z těch, co dají hlas, čili z malé volební účasti, si svá více méně stejná procenta ukrojí parlamentní strany tak jako tak. Tak proč by vycházely vstříc voličům s nějakým reformním programem, a tak i ony vlastně demonstrují svůj nihilistický postoj nejen vůči veřejnosti, ale i vůči unijní instituci.
Jak je to možné? Často se tvrdí, že problém moderní demokracie tkví v tom, že politické strany nereprezentují ani (zaniklý) stavovský zájem, ani už nejsou ideologické a podřizují se veřejnému mínění se všemi špatnými důsledky populismu. V tomto případě to však neplatí. Vždyť společnou měnu odmítá 80 – 90 procent, další integraci 70 – 80 procent a za nesmyslnou žvanírnu považuje europarlament 50 – 60 procent občanů a přestože se počet hlasujících má letos malounko zvýšit, podle průzkumů půjde k volbám jen 35 procent voličů, což je i pod mizerným průměrem EU (43 procent).
Česká euroskepse je pasivní. Poněkud primitivní názor hlásá, že jsou politici podplaceni. Když po kariéře padnou, dostávají tak jako europoslanci za odměnu lukrativní unijní prebendu s astronomickým platem a ze služební limuzíny v Bruselu i docela příjemný pohled na svět. Ale snad mnohem významnější je skutečnost, že se Unii podařilo na úspěchu společného, před Maastrichtem liberálního trhu, usilovnou, nákladnou propagandou a dotacemi vytvořit diktát politické korektnosti, à la kdo není s námi, je proti mírové spolupráci v Evropě, kdo kritizuje Unii, chce vyvolat válku – je xenofob a nacionalista.
.černo-bílý pohled kněze Halíka
Taková primitivní europeistická ideologie působí často i na významné osobnosti, jako je skvělý katolický kazatel Tomáš Halík. Jeho bystrý a noblesní duch, jakmile se nedrží teologie, propadá černo-bílému vidění světa. Je to o to podivnější, že hlásá značný pluralismus v církvi i mezináboženský dialog. Jako by k reálnému dirigismu Unie nemohla (ba snad ani nesměla) existovat rozumná alternativa, čili spolupráce evropských států ve společné Radě, jež by rozhodovala o skutečných zájmech západní Evropy, o nezbytné společné politice (obrana, trh, přistěhovalci), jistě bez eura a bez násilné integrace, která ničí hospodářství a vyvolává čím dál větší odpor i extremistické nálady. Dnešní nacionalisté nenávidí glajchšaltovací Unii a nikoli sousední národy. Jsou to většinou národní patrioti a požadují pluralistickou a demokratickou Evropu národů. A mezi odpůrci Unie si můžeme vybrat i rozumné liberální strany, které chtějí především konkurenční ekonomický prostor a ne mikroekonomický diktát ve jménu pofiderní jednoty.
Každá jednota, vynucená nebo spontánní (většinou hysterická), má na politiku negativní dopad. Západoevropský geniální civilizační objev liberální pluralitní společnosti princip panevropského parlamentu popírá. I tak mezi unionisty respektovaný politolog Tim Garton Ash z oxfordské univerzity nedávno prohlásil, že by dnes přímo volený europarlament vzniknout nemohl. (Možná senát, kam by státy jmenovaly své doma volené zástupce jako v Americe do r. 1913). Ovšem v Americe od počátku existoval politický národ a ten státy unie výrazně potlačil, kdežto v Evropě zůstala legitimita jednou provždy trčet v národních parlamentech, ke kterým mají voliči přirozený vztah, zvláště v rozhodujících státech Francie, Anglie a Německa, protože reálně rozhodují o bytí a nebytí své vlády. Vytvořením panevropského shromáždění (751 členů), které považuje národní parlamenty za své nepřátele, vznikl zárodek konfliktu, ale i šance v samém středu Unie.
.falešná debata a naděje
V roce 1979 založili europarlament vyznavači evropského státu snad v upřímné víře, že si lidé federaci přejí. Dnes už víme, že jejich budovatelské nadšení bylo předčasné – nepřejí. A proto se v severní Evropě stále více mluví o subsidiaritě, která se v záplavě mikroekonomické integrační legislativy stala prázdným slovem, a mluví se i o návratu mnoha tzv. kompetencí. Parlamenty mohou dnes vystavit Komisi kartu na protest proti porušení této zásady. Padlo už jedno nařízení o společných pravidlech na legitimní stávku, stále ale platí nadřazený souhlas Komise.
Co ale s nešťastným parlamentem, který se z bývalé žvanírny stal k nepřiznané nevůli Komise a Rady, poradním orgánem, jenž nelze snadno obejít? Formálně vzato nic. Smlouvu o jeho zrušení by totiž musel sám schválit. Ne, že by to nešlo, politika není záležitost formální, nýbrž většinové vůle, je to však zatím nepravděpodobné, a kritici Unie by měli té absurdní instituce využít.
Proto je smutné, že je v Česku debata tak prázdná a falešná. Vychází snad z pocitu, že jsme malí a bezmocní a stejně nic nezměníme? A při tom i my zde tak jako v Německu máme rozumnou Stranu Svobodných a budeme-li volit oponenty vůči integristům, vznikne naděje na životaschopnou reformu Unie.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.