Získala 24 mandátů a ve volbách zvítězila. Konkurenční konzervativci, kteří měli dosud 25 mandátů, se museli spokojit pouze s devatenácti. Dvacet čtyři mandátů získala i Front National francouzské nacionalistky Marine Le Penové. Právě tyto tři strany se momentálně přetahují o spojence pro ustavení svých frakcí v novém Evropském parlamentu.
Zdá se, že David Cameron i přes volební porážku hodlá Farage v Bruselu porazit. A to na hlavu. Cameronovi Evropští konzervativci a reformisté (ECR) totiž mají jistotu, že se jim podaří dát dohromady minimální počet 25 poslanců ze 7 členských států. Nyní se však snaží do své frakce získat co největší počet stran, aby tak zablokovali znovuustavení Farageovy Evropy svobody a demokracie (EFD). Farage by tak přišel o prostor pro své řečnické exhibice, které ho proslavily daleko za hranicemi Velké Británie.
Svědčí o tom např. skutečnost, že ECR z EFD přetáhla jejich dosavadní členy – Pravé Finy a Dánské lidovce. Za což si, mimochodem, Cameron vysloužil ostrou kritiku opozičních labouristů: „David Cameron teď musí britské veřejnosti vysvětlit pochybné názory svých nových partnerů v Evropě a ospravedlnit rozhodnutí spojit se s politiky, jejichž názory jsou mnoha lídry mainstreamových stran po celé Evropě odmítány. On sám tyto strany v roce 2009 považoval za příliš extrémní pro případné spojenectví, takže by teď měl vysvětlit, co se změnilo,“ vysvětluje stínový ministr pro evropské záležitosti Gareth Thomas.
Kromě dosavadních spojenců ECR Farageovi před nosem vyfoukla i nováčky ze strany Nezávislí Řekové, která vznikla odštěpením od nejsilnější řecké pravicové strany Nová demokracie.
Jediným jistým spojencem je tak pro UKIP český europoslanec Petr Mach (Svobodní), který svůj úmysl připojit se k EFD několikrát zopakoval a nedávno ho Farageovi potvrdil na jednání v Bruselu. Vedle toho zatím snad může počítat i s dosavadním spojencem litevskou národně liberální formací Právo a pořádek (TT), stejně jako s nizozemskou radikálně protestantskou Státní reformní stranou (SGP). Nicméně se hovoří o tom, že první zmíněné by mu mohla přetáhnout Le Penová, zatímco druzí by se mohli připojit rovněž k ECR. Kromě toho si několikrát vzájemné sympatie s Faragem a Machem vyjadřoval lídr polského Kongresu nové pravice (KNP) Janusz Korwin-Mikke.
Nový europoslanec Richard Sulík ze slovenské Slobody a solidarity, o němž se spekulovalo, že by mohl posílit ECR nebo EFD, nakonec potvrdil, že se přes radikálně odlišné názory na evropskou integraci připojí k eurofederalistické ALDE, k níž se SaS dlouhodobě hlásí. K ECR pak ze Slovenska zamířili poslanci za Obyčejné lidi, konzervativní stranu, která v minulosti kooperovala právě se SaS, a také poslanci za neideologickou marketingovou stranu NOVA, do které zamířila část politiků nespokojených se znovuzvolením Sulíka předsedou SaS.
Pro EFD bude klíčové, aby kromě udržení dosavadních členů SGP a TT k UKIP a Svobodným získala zmíněný KNP. I tak však k ustavení frakce budou chybět ještě dva státy. Pokračování spolupráce s Ligou severu se nezdá pravděpodobné. Ta by mohla spíše posílit případnou frakci Marine Le Penové. Místo toho by se však z Itálie mohlo připojit MoVimento Cinque Stelle (M5S) komika Beppeho Grilla, které obsadilo druhé místo a získalo 17 mandátů.
Kromě toho se EFD asi bude s Marine Le Penovou přetahovat o radikálně pravicové Švédské demokraty. Úplně vyloučené však není ani získání Alternativy pro Německo (AfD). Strana sice podala přihlášku do ECR, ale ta se zdráhá ji přijmout, aby si Cameron nepohněval německou kancléřku Merkelovou.
Pokud jde o Marine Le Penovou, její frakce by měla vzniknout na půdorysu panevropské strany Evropská aliance za svobodu (EAF). Ta se sice liší od ostatních stran tohoto typu tím, že jejími členy nejsou národní strany, ale jednotlivci, nicméně jejich stranická příslušnost leccos napoví. Kromě Geerta Wilderse a Marine Le Penové jsou členy tři politici rakouské FPÖ, dva z Vlámského zájmu a jeden z italské Ligy severu. Členy také krátce byli dva členové zmíněného litevského TT. Pokud však Le Penová Litevce ani Švédské demokraty nezíská, zůstane na počtu pěti národností a frakci nesestaví. O extrémisty z Jobbiku, německé NPD a řeckého Zlatého úsvitu totiž nestojí ani ona.
.autor je publicista, text pôvodne vyšiel v revue Politika.
Zdá se, že David Cameron i přes volební porážku hodlá Farage v Bruselu porazit. A to na hlavu. Cameronovi Evropští konzervativci a reformisté (ECR) totiž mají jistotu, že se jim podaří dát dohromady minimální počet 25 poslanců ze 7 členských států. Nyní se však snaží do své frakce získat co největší počet stran, aby tak zablokovali znovuustavení Farageovy Evropy svobody a demokracie (EFD). Farage by tak přišel o prostor pro své řečnické exhibice, které ho proslavily daleko za hranicemi Velké Británie.
Svědčí o tom např. skutečnost, že ECR z EFD přetáhla jejich dosavadní členy – Pravé Finy a Dánské lidovce. Za což si, mimochodem, Cameron vysloužil ostrou kritiku opozičních labouristů: „David Cameron teď musí britské veřejnosti vysvětlit pochybné názory svých nových partnerů v Evropě a ospravedlnit rozhodnutí spojit se s politiky, jejichž názory jsou mnoha lídry mainstreamových stran po celé Evropě odmítány. On sám tyto strany v roce 2009 považoval za příliš extrémní pro případné spojenectví, takže by teď měl vysvětlit, co se změnilo,“ vysvětluje stínový ministr pro evropské záležitosti Gareth Thomas.
Kromě dosavadních spojenců ECR Farageovi před nosem vyfoukla i nováčky ze strany Nezávislí Řekové, která vznikla odštěpením od nejsilnější řecké pravicové strany Nová demokracie.
Jediným jistým spojencem je tak pro UKIP český europoslanec Petr Mach (Svobodní), který svůj úmysl připojit se k EFD několikrát zopakoval a nedávno ho Farageovi potvrdil na jednání v Bruselu. Vedle toho zatím snad může počítat i s dosavadním spojencem litevskou národně liberální formací Právo a pořádek (TT), stejně jako s nizozemskou radikálně protestantskou Státní reformní stranou (SGP). Nicméně se hovoří o tom, že první zmíněné by mu mohla přetáhnout Le Penová, zatímco druzí by se mohli připojit rovněž k ECR. Kromě toho si několikrát vzájemné sympatie s Faragem a Machem vyjadřoval lídr polského Kongresu nové pravice (KNP) Janusz Korwin-Mikke.
Nový europoslanec Richard Sulík ze slovenské Slobody a solidarity, o němž se spekulovalo, že by mohl posílit ECR nebo EFD, nakonec potvrdil, že se přes radikálně odlišné názory na evropskou integraci připojí k eurofederalistické ALDE, k níž se SaS dlouhodobě hlásí. K ECR pak ze Slovenska zamířili poslanci za Obyčejné lidi, konzervativní stranu, která v minulosti kooperovala právě se SaS, a také poslanci za neideologickou marketingovou stranu NOVA, do které zamířila část politiků nespokojených se znovuzvolením Sulíka předsedou SaS.
Pro EFD bude klíčové, aby kromě udržení dosavadních členů SGP a TT k UKIP a Svobodným získala zmíněný KNP. I tak však k ustavení frakce budou chybět ještě dva státy. Pokračování spolupráce s Ligou severu se nezdá pravděpodobné. Ta by mohla spíše posílit případnou frakci Marine Le Penové. Místo toho by se však z Itálie mohlo připojit MoVimento Cinque Stelle (M5S) komika Beppeho Grilla, které obsadilo druhé místo a získalo 17 mandátů.
Kromě toho se EFD asi bude s Marine Le Penovou přetahovat o radikálně pravicové Švédské demokraty. Úplně vyloučené však není ani získání Alternativy pro Německo (AfD). Strana sice podala přihlášku do ECR, ale ta se zdráhá ji přijmout, aby si Cameron nepohněval německou kancléřku Merkelovou.
Pokud jde o Marine Le Penovou, její frakce by měla vzniknout na půdorysu panevropské strany Evropská aliance za svobodu (EAF). Ta se sice liší od ostatních stran tohoto typu tím, že jejími členy nejsou národní strany, ale jednotlivci, nicméně jejich stranická příslušnost leccos napoví. Kromě Geerta Wilderse a Marine Le Penové jsou členy tři politici rakouské FPÖ, dva z Vlámského zájmu a jeden z italské Ligy severu. Členy také krátce byli dva členové zmíněného litevského TT. Pokud však Le Penová Litevce ani Švédské demokraty nezíská, zůstane na počtu pěti národností a frakci nesestaví. O extrémisty z Jobbiku, německé NPD a řeckého Zlatého úsvitu totiž nestojí ani ona.
.autor je publicista, text pôvodne vyšiel v revue Politika.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.