Má kampaň YES proti „Lépe pospolu“ naději na nečekané byť těsné vítězství? Podle sázkařů, jejichž kolektivní verdikt většinou platí (riskují vlastní peníze), to vypadá na těsnou prohru. Ale kdo ví? Angličané tomu říkají momentum, pohybová síla se před finišem zrychluje a pozitivní víra má silnější náboj než skepse.
Skotové mají pověst škotů a veškeré mediální diskuse se skutečně týkají budoucí fiskální politiky a otázky, jestli na tom budou občané samostatného státu lépe, nebo ne. To ovšem nikdo neví, to bude záležet na hospodárné a obchodně zdatné politice a také, jak se s něšťastnými Angličany dohodnou a rozdělí státní dluh i nemalá aktiva. Co bude s obřími bankami, (v poměru ke skotskému HDP stanoví větší podíl a riziko než na Kypru), o kolik zdraží nové dluhopisné úroky a bude-li si moci Skotsko vůbec ponechat libru, což anglické politické strany svorně odmítají, protože jednotná měna a dvě fiskální vlády vedou ke krachu. Aby vzala národovcům vítr z plachet, slíbila Skotům Britská vláda proti svému tradičnímu přesvědčení, ať si po volbách hospodaří za své daně po svém. Pokud by skotský rozpočet obsahoval i státní příjmy ze severomořské ropy a plynu, tak by dnes získali Kaledonci snad o pět set až o jeden tisíc liber na hlavu více než současných 1 400 liber sociální dotace.
.vše zůstane při starém. Opravdu?
Mořská bonanza je už téměř vyčerpaná. Těžba odhadovaná na 20 až 30 let prudce klesá, náklady stoupají a výnos závisí na fluktuaci světových cen. Podle časopisu Economist se má cena ropy poprvé v dějinách stabilizovat, protože americký pokles importu, levný plyn a nové úspornější technologie trvale světový nárůst poptávky snižují, dokonce ani při výpadku Iráku a Libye ceny nerostou. Ale co je ještě důležitější, i většina ostatního skotského exportu je v cizím vlastnictví (whisky) a zisky zahraničních majitelů jdou do ciziny. Hodnota HDP je zavádějící, jen hrubý národní příjem (HNP), který v případě regionálního Skotska znám není, by napověděl, jaké jsou příjmy Skotů ze zahraničních investic a kolik hospodářství nepochybně ztrácí. Národovci kontrují příkladem Irska a zavedením nízké firemní daně. Skotsko je bohaté, dokonce o 16 procent bohatší než britský průměr, proč se tedy vedou nekonečné spekulace o budoucích nákladech a výnosech, jež nikdo nezná, jako by šlo jen a jen o peníze? Národní samostatnost je přece záležitost srdeční, touha po silnější vzájemnosti, po normativní společnosti a kolektivním rozhodování, jež může poskytnout jen stát.
Skotské počítání finančního rizika ale ve skutečnosti není výrazem nějakého skrblictví, je důkazem, že se Skoti necítí zásadně utlačováni velkobritským centralismem. Ba dokonce, že ještě donedávna cítila naprostá většina, že má národnost dvojí, skotskou i britskou, a považovala to za výhodu. Skoti mají svůj parlament, o svém školství a jurisdikci rozhodují odpradávna a o jejich národnosti a kultuře nejenže nikdo nikdy v království nepochyboval, ale Angličané je na rozdíl od katolických Irů vždy ctili. Je jim v unii celkem dobře, necítí se jako frankofonní občané Quebecu ohrožení ve své identitě, národní strana dokonce slibuje, že přiláká víc přistěhovalců a to znamená barevných. Finanční riziko národního státu proto dělá mnohým vrásky na čele, jako by se ptali: stojí to vůbec za to? Co když ta skotská armáda, policie, diplomatické zastoupení a kdovíjaká další byrokracie, jež se na novém státu přiživí, bude nakonec neúměrně drahá. Proto také slibují nacionalisté, že vše zůstane absolutně při starém, žádné hranice, žádné zvýšení daní, společná měna, jen výhody.
Je to zvláštní, ze skotského pohledu se skutečně nemusí nic zlého dít, malé severské státy i s Irskem, jež úspěšně přežilo relativně největší krizi Eurozóny, si dobře vedou.
.klaustrofobní Británie
Z anglického pohledu však odchod Skotska představuje konstituční krizi, traumatický rozkol, ztrátu mezinárodní prestiže a velké náklady. Anglická vláda i stínový kabinet se proto raději z taktických důvodů do skotských debat nemíchá. Ponechávají to ministrům a předsedovi bývalé labouristické vlády Gordonu Brownovi, kteří zastupují skotské obvody a jejichž strana je smrtelně ohrožena. Ztratili by v parlamentě 41 zastupitelů, konzervativci jen jednoho. Skotsko už od šedesátých let volí socialisty a proto i dnes jde konflikt s konzervativní vládou na ruku zastáncům samostatnosti. Zřejmě na dlouho by se systém nepoměrně volených dvou stran překlopil na stranu konzervativců, třetí liberálně levicová strana by totiž také ztratila a to jedenáct parlamentních křesel. Prohrané referendum by politicky oslabilo premiéra, ale posílilo konzervativní stranu, která by požadovala nového výrazně antieurounijního vůdce. Změna volební aritmetiky by ovlivnila volby (2017) a zbytková konzervativnější Británie by vystoupila z Evropské unie. I náklady zbytkového státu by byly nemalé, čtyři nukleární ponorky bude nutno přestěhovat do nově vybudovaného přístavu a nechráněné Skotsko by představovalo bezpečnostní riziko a co teprve, kdyby vstoupilo do Schengenské unie. Slibovaná liberálnější skotská přistěhovalecká politika by znamenala další náklady na ochranu hranice a nepříjemnou a nežádanou separaci od Skotska. Anglie se dnes cítí přelidněná, přesáhla v počtu obyvatel na kilometr čtvereční i Holandsko a bez Skotska by Británie byla o třetinu menší. Pro ostrovany představa klaustrofobní.
Angličané už nevládnou světu, ale stále si ještě ve světě udržují přinejmenším prestižní postavení bývalé velmoci (Rada OSN, Britské společenství národů) a vydávají na zbrojení nejvyšší náklady v Evropě. A na ostrovech vládnou z logiky své demokratické většiny malému impériu Skotů, Severoirčanů a Velšanů. To je teď ohroženo. A vybuzená národní energie Skotských národních konvertitů se s těsnou porážkou nesmíří.
Skotové mají pověst škotů a veškeré mediální diskuse se skutečně týkají budoucí fiskální politiky a otázky, jestli na tom budou občané samostatného státu lépe, nebo ne. To ovšem nikdo neví, to bude záležet na hospodárné a obchodně zdatné politice a také, jak se s něšťastnými Angličany dohodnou a rozdělí státní dluh i nemalá aktiva. Co bude s obřími bankami, (v poměru ke skotskému HDP stanoví větší podíl a riziko než na Kypru), o kolik zdraží nové dluhopisné úroky a bude-li si moci Skotsko vůbec ponechat libru, což anglické politické strany svorně odmítají, protože jednotná měna a dvě fiskální vlády vedou ke krachu. Aby vzala národovcům vítr z plachet, slíbila Skotům Britská vláda proti svému tradičnímu přesvědčení, ať si po volbách hospodaří za své daně po svém. Pokud by skotský rozpočet obsahoval i státní příjmy ze severomořské ropy a plynu, tak by dnes získali Kaledonci snad o pět set až o jeden tisíc liber na hlavu více než současných 1 400 liber sociální dotace.
.vše zůstane při starém. Opravdu?
Mořská bonanza je už téměř vyčerpaná. Těžba odhadovaná na 20 až 30 let prudce klesá, náklady stoupají a výnos závisí na fluktuaci světových cen. Podle časopisu Economist se má cena ropy poprvé v dějinách stabilizovat, protože americký pokles importu, levný plyn a nové úspornější technologie trvale světový nárůst poptávky snižují, dokonce ani při výpadku Iráku a Libye ceny nerostou. Ale co je ještě důležitější, i většina ostatního skotského exportu je v cizím vlastnictví (whisky) a zisky zahraničních majitelů jdou do ciziny. Hodnota HDP je zavádějící, jen hrubý národní příjem (HNP), který v případě regionálního Skotska znám není, by napověděl, jaké jsou příjmy Skotů ze zahraničních investic a kolik hospodářství nepochybně ztrácí. Národovci kontrují příkladem Irska a zavedením nízké firemní daně. Skotsko je bohaté, dokonce o 16 procent bohatší než britský průměr, proč se tedy vedou nekonečné spekulace o budoucích nákladech a výnosech, jež nikdo nezná, jako by šlo jen a jen o peníze? Národní samostatnost je přece záležitost srdeční, touha po silnější vzájemnosti, po normativní společnosti a kolektivním rozhodování, jež může poskytnout jen stát.
Skotské počítání finančního rizika ale ve skutečnosti není výrazem nějakého skrblictví, je důkazem, že se Skoti necítí zásadně utlačováni velkobritským centralismem. Ba dokonce, že ještě donedávna cítila naprostá většina, že má národnost dvojí, skotskou i britskou, a považovala to za výhodu. Skoti mají svůj parlament, o svém školství a jurisdikci rozhodují odpradávna a o jejich národnosti a kultuře nejenže nikdo nikdy v království nepochyboval, ale Angličané je na rozdíl od katolických Irů vždy ctili. Je jim v unii celkem dobře, necítí se jako frankofonní občané Quebecu ohrožení ve své identitě, národní strana dokonce slibuje, že přiláká víc přistěhovalců a to znamená barevných. Finanční riziko národního státu proto dělá mnohým vrásky na čele, jako by se ptali: stojí to vůbec za to? Co když ta skotská armáda, policie, diplomatické zastoupení a kdovíjaká další byrokracie, jež se na novém státu přiživí, bude nakonec neúměrně drahá. Proto také slibují nacionalisté, že vše zůstane absolutně při starém, žádné hranice, žádné zvýšení daní, společná měna, jen výhody.
Je to zvláštní, ze skotského pohledu se skutečně nemusí nic zlého dít, malé severské státy i s Irskem, jež úspěšně přežilo relativně největší krizi Eurozóny, si dobře vedou.
.klaustrofobní Británie
Z anglického pohledu však odchod Skotska představuje konstituční krizi, traumatický rozkol, ztrátu mezinárodní prestiže a velké náklady. Anglická vláda i stínový kabinet se proto raději z taktických důvodů do skotských debat nemíchá. Ponechávají to ministrům a předsedovi bývalé labouristické vlády Gordonu Brownovi, kteří zastupují skotské obvody a jejichž strana je smrtelně ohrožena. Ztratili by v parlamentě 41 zastupitelů, konzervativci jen jednoho. Skotsko už od šedesátých let volí socialisty a proto i dnes jde konflikt s konzervativní vládou na ruku zastáncům samostatnosti. Zřejmě na dlouho by se systém nepoměrně volených dvou stran překlopil na stranu konzervativců, třetí liberálně levicová strana by totiž také ztratila a to jedenáct parlamentních křesel. Prohrané referendum by politicky oslabilo premiéra, ale posílilo konzervativní stranu, která by požadovala nového výrazně antieurounijního vůdce. Změna volební aritmetiky by ovlivnila volby (2017) a zbytková konzervativnější Británie by vystoupila z Evropské unie. I náklady zbytkového státu by byly nemalé, čtyři nukleární ponorky bude nutno přestěhovat do nově vybudovaného přístavu a nechráněné Skotsko by představovalo bezpečnostní riziko a co teprve, kdyby vstoupilo do Schengenské unie. Slibovaná liberálnější skotská přistěhovalecká politika by znamenala další náklady na ochranu hranice a nepříjemnou a nežádanou separaci od Skotska. Anglie se dnes cítí přelidněná, přesáhla v počtu obyvatel na kilometr čtvereční i Holandsko a bez Skotska by Británie byla o třetinu menší. Pro ostrovany představa klaustrofobní.
Angličané už nevládnou světu, ale stále si ještě ve světě udržují přinejmenším prestižní postavení bývalé velmoci (Rada OSN, Britské společenství národů) a vydávají na zbrojení nejvyšší náklady v Evropě. A na ostrovech vládnou z logiky své demokratické většiny malému impériu Skotů, Severoirčanů a Velšanů. To je teď ohroženo. A vybuzená národní energie Skotských národních konvertitů se s těsnou porážkou nesmíří.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.