Tou první je, zdali země střední Evropy mají ve své politické kultuře zakódováno něco, co jejich politické vůdce opakovaně vede k chybným rozhodnutím, která mají během velkých krizí katastrofální důsledky.
Byla to střední Evropa, která ve 20. století byla zdrojem dvou zničujících světových válek. Můžeme, samozřejmě, argumentovat, že svůj díl viny nesly i západní mocnosti, a že kupříkladu Mnichovská konference, která porodila zhoubnou politiku „appeasementu“, jež následně otevřela dveře ke 2. světové válce, měla se střední Evropou společného pouze tolik, že Mnichov leží ve střední Evropě, Adolf Hitler byl Rakušan, a že se jednalo o osudu sudetských Němců v Československu.
Jenže Mnichovu předcházel „anšlus“ Rakouska, nadšeně vítaný tamním obyvatelstvem, jakož i rychlá degenerace řady následnických zemí Rakouska-Uherska do autoritářských režimů, které kvůli svému koketování s fašismem Hitlerovi jeho vzestup přinejmenším nijak neztěžovaly. Československo bylo posledním ostrovem demokracie v regionu, ale v konfrontaci s mnichovským diktátem se nakonec i ono vzdalo. Druhá republika pak už byla nechutným rejdištěm českých fašistů, kolaborace s Němci během okupace poměrně rozšířeným chováním.
Druhou otázkou týkající se chování středoevropských premiérů v současné rusko-ukrajinské krizi je, zda nějak nesouvisí s érou komunismu. Česká republika, Slovensko i Maďarsko zdědily z dob komunismu početné „páté kolony“ antidemokratů či lidí dodnes sympatizujících se silovou politikou Ruska. Jenže takové Rakousko, jehož premiér svými výroky sankce EU také zpochybňuje, komunistickou minulost nemělo.
Nabízí se tedy otázka, zda doba komunismu nepoznamenala všechny středoevropské země spíš tím, že bez ohledu na to, zda byly komunistické, nebo ne, Sovětský svaz v nich udržoval rozsáhlé agenturní sítě. Vídeň byla známá jako základna sovětské KGB na Západě. V Praze zůstala přítomnost ruských tajných služeb a mafií silná i po roce 1989. Tezi o agenturních sítích Moskvy by potvrzovala i skutečnost, že k současným nejhlasitějším pochybovačům o smyslu razantnějších postojů vůči Rusku patří k Kypr, který byl základnou KGB už před rokem 1989 a poté se stal základnou ruských mafií.
Mohli bychom ale také argumentovat, že skutečně spojujícím faktorem v chování Prahy, Bratislavy, Vídně a Budapešti v současné krizi je kultura maloměšťáctví, zděděná už z dob Rakouska-Uherska, která zásadně nadřazuje osobní zájmy obecnějším. Toto středoevropské „kondelíkovství“ se projevuje zejména tím, že staví svůj maloměšťácký blahobyt a klid programově nad vše ostatní, přičemž si ve svém omezeném provincialismu odmítá klást závažné otázky. I proto se uvalení sankcí, které mají zastavit agresivní chování Ruska, v podání premiérů středoevropských zemí mění v účetnickou operaci, doprovázenou jalovými výzvami k hledání „nějakého politického řešení“.
Středoevropské „kondelíkovství“ je zajímavé tím, že navzdory tragické historii regionu má opakovaně tendenci strkat před velkými, potenciálně nebezpečnými událostmi hlavu do písku. Současný postoj Sobotky by se dal shrnout takto: neprovokujme zbytečně, neohrožujme naše hospodářství, hleďme si svého, ono se to nějak vyřeší.
V širší rovině chování středoevropských lídrů souvisí s nevyzrálostí politiky v regionu, jehož politika byla pokleslá a reakcionářská už v dobách rakousko-uherského mocnářství. Politika se opakovaně provozuje v podobě politikaření, spíše než v podobě strukturovaného diskurzu a odpovědných rozhodnutí, která mohou bolet. Současná situace také ukazuje, že Polsko není typicky středoevropskou zemí.
Možná z chování současných středoevropských premiérů coby jakéhosi zrcadla jejich populací lze také učinit závěr, že když se dlouhodobě ohýbá nějaké zemi páteř, je těžké ji pak narovnat. Svého druhu podrazácké či nedospělé chování vůči Evropské unii bylo v některých zemích regionu zřejmé už před současnou krizí. Pokusy maďarského premiéra Orbána omezit liberální demokracii v Maďarsku dost připomínají vývoj v Maďarsku před 2. světovou válkou.
Nyní, když ukrajinsko-ruská krize vyšponovala napětí do vyšších otáček, se ukazuje, že napřímit se a jednat s rovnou páteří není v zemích s historicky dlouhodobě ohnutou páteří snadné. Putin to, bohužel, samozřejmě ví, a bude se středoevropským kondelíkovstvím aktivně pracovat ve snahách rozložit západní jednotu.
.autor je český politolog a bývalý poradca Václava Havla.
Byla to střední Evropa, která ve 20. století byla zdrojem dvou zničujících světových válek. Můžeme, samozřejmě, argumentovat, že svůj díl viny nesly i západní mocnosti, a že kupříkladu Mnichovská konference, která porodila zhoubnou politiku „appeasementu“, jež následně otevřela dveře ke 2. světové válce, měla se střední Evropou společného pouze tolik, že Mnichov leží ve střední Evropě, Adolf Hitler byl Rakušan, a že se jednalo o osudu sudetských Němců v Československu.
Jenže Mnichovu předcházel „anšlus“ Rakouska, nadšeně vítaný tamním obyvatelstvem, jakož i rychlá degenerace řady následnických zemí Rakouska-Uherska do autoritářských režimů, které kvůli svému koketování s fašismem Hitlerovi jeho vzestup přinejmenším nijak neztěžovaly. Československo bylo posledním ostrovem demokracie v regionu, ale v konfrontaci s mnichovským diktátem se nakonec i ono vzdalo. Druhá republika pak už byla nechutným rejdištěm českých fašistů, kolaborace s Němci během okupace poměrně rozšířeným chováním.
Druhou otázkou týkající se chování středoevropských premiérů v současné rusko-ukrajinské krizi je, zda nějak nesouvisí s érou komunismu. Česká republika, Slovensko i Maďarsko zdědily z dob komunismu početné „páté kolony“ antidemokratů či lidí dodnes sympatizujících se silovou politikou Ruska. Jenže takové Rakousko, jehož premiér svými výroky sankce EU také zpochybňuje, komunistickou minulost nemělo.
Nabízí se tedy otázka, zda doba komunismu nepoznamenala všechny středoevropské země spíš tím, že bez ohledu na to, zda byly komunistické, nebo ne, Sovětský svaz v nich udržoval rozsáhlé agenturní sítě. Vídeň byla známá jako základna sovětské KGB na Západě. V Praze zůstala přítomnost ruských tajných služeb a mafií silná i po roce 1989. Tezi o agenturních sítích Moskvy by potvrzovala i skutečnost, že k současným nejhlasitějším pochybovačům o smyslu razantnějších postojů vůči Rusku patří k Kypr, který byl základnou KGB už před rokem 1989 a poté se stal základnou ruských mafií.
Mohli bychom ale také argumentovat, že skutečně spojujícím faktorem v chování Prahy, Bratislavy, Vídně a Budapešti v současné krizi je kultura maloměšťáctví, zděděná už z dob Rakouska-Uherska, která zásadně nadřazuje osobní zájmy obecnějším. Toto středoevropské „kondelíkovství“ se projevuje zejména tím, že staví svůj maloměšťácký blahobyt a klid programově nad vše ostatní, přičemž si ve svém omezeném provincialismu odmítá klást závažné otázky. I proto se uvalení sankcí, které mají zastavit agresivní chování Ruska, v podání premiérů středoevropských zemí mění v účetnickou operaci, doprovázenou jalovými výzvami k hledání „nějakého politického řešení“.
Středoevropské „kondelíkovství“ je zajímavé tím, že navzdory tragické historii regionu má opakovaně tendenci strkat před velkými, potenciálně nebezpečnými událostmi hlavu do písku. Současný postoj Sobotky by se dal shrnout takto: neprovokujme zbytečně, neohrožujme naše hospodářství, hleďme si svého, ono se to nějak vyřeší.
V širší rovině chování středoevropských lídrů souvisí s nevyzrálostí politiky v regionu, jehož politika byla pokleslá a reakcionářská už v dobách rakousko-uherského mocnářství. Politika se opakovaně provozuje v podobě politikaření, spíše než v podobě strukturovaného diskurzu a odpovědných rozhodnutí, která mohou bolet. Současná situace také ukazuje, že Polsko není typicky středoevropskou zemí.
Možná z chování současných středoevropských premiérů coby jakéhosi zrcadla jejich populací lze také učinit závěr, že když se dlouhodobě ohýbá nějaké zemi páteř, je těžké ji pak narovnat. Svého druhu podrazácké či nedospělé chování vůči Evropské unii bylo v některých zemích regionu zřejmé už před současnou krizí. Pokusy maďarského premiéra Orbána omezit liberální demokracii v Maďarsku dost připomínají vývoj v Maďarsku před 2. světovou válkou.
Nyní, když ukrajinsko-ruská krize vyšponovala napětí do vyšších otáček, se ukazuje, že napřímit se a jednat s rovnou páteří není v zemích s historicky dlouhodobě ohnutou páteří snadné. Putin to, bohužel, samozřejmě ví, a bude se středoevropským kondelíkovstvím aktivně pracovat ve snahách rozložit západní jednotu.
.autor je český politolog a bývalý poradca Václava Havla.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.