Byt ve Vlašské ulici, kde žila má babička, nebyl nic moc. Do malostranských sklepů padaly dřevěný schody skoro kolmo, takže sejít dvě patra pod zem, naházet brikety do kbelíků od hořčice (těch ze zlatavýho plechu, co se v nich hořčice ve velkým dodávala do hospod) a vyfunět zpátky na dvorek a pak do druhýho patra pavlačovýho bytu, nebyla žádná legrace. Vlhkej byt, kde se topívalo i koncem srpna, měl však jednu výhodu. Dům číslo 7 se nacházel v jednom z fízlovsky nejstřeženějších míst Prahy, mezi velvyslanectvím USA a Západního Německa.
Na podzim roku 1989 jsem nemohl mít v občance lepší razítko trvalýho bydliště. Jednoho večera, když dost pršelo a přišel jsem k babi zatopit, jsem z okna nevěřícně koukal na nekonečnej příval promoklejch bytostí, táhnoucí se jako dlouhej had Jánským vrškem. Cíl byl jasnej.
BRD Botschaft Prag – Velvyslanectví Spolkové republiky Německo.
Exodus Dederonú z komunistického ráje Ericha Honeckera začal už v létě, kdy východní Němci brali roha přes svobodnější Maďarsko a hlasovali v takové míře nohama, že Maďar musel pootevřenou železnou oponu zase zatáhnout. Cesta přes socialistické Československo se ukázala jako ta správná. Tisíce uprchlíků včetně dětí na několik týdnů dobylo západoněmeckou ambasádu a po politických jednáních obou znepřátelených Němecek zvítězila svoboda, kterou uprchlíci stvrdili svým odjezdem do Západního Německa. Poslední vlak Svobody odjel těsně před pádem Berlínské zdi. Chtěl jsem odjet s ním. Stál jsem na nástupišti a říkal si: Nastoupíš tady v Libni a vystoupíš v Hamburku. Vlak, co nikde nestaví. Propustka za Železnou oponu.
Neudělal jsem to. O pár dní později jsem jel jiným vlakem z Prahy přes Drážďany do východního Berlína. S pootevřenou pusou jsem čuměl na díry ve Zdi a tisíce nervózních lidí, zase se táhnoucích jak had, zase za svobodou, tentokrát pěšky nebo autem. Záleželo na tom, jestli chtěli ujít těch padesát, sto metrů z ulice na Východě do ulice na Západě, nebo se projet Trabantem po západním Berlíně. Pokus protáhnout se s davem přes kontrolní stanoviště východoněmeckých pohraničníků nevyšel. Absurdní situace. Stovky a tisíce lidí jak mravenci mezi dvěma zdmi, ukazující ještě na chvíli východoněmecké občanky, ještě na chvíli vládcům tohoto území. Československý pas neobstál. (Pohraničník štěknul: vyjezdny doloska!) Halt, pořádek musí bejt. Vrátil jsem se vlakem domů a cestou zpět přemýšlel, co bude. Nic mne nenapadlo.
Léto i podzim roku 1989 byl jako sen. Sladkej, takovej opiovej. Nemožné se stávalo skutečným. V Polsku to rozjeli svobodnýma volbama a bolševik odešel do Věčných lovišť. V Maďarsku jsem poprvé zažil na vlastní kůži statisíce lidí v ulicích, když rehabilitovali rok 1956. Že v Berlíně spadne Zed', „NO TY VOLE !!!” a že 17. listopad odstartuje pád nenáviděného Husákova režimu v Československu, ba i ten krvavej vrah Ceausescu v Rumunsku se dočká vánočního dárku – popravy narychlo zastřelením…
Byt ve Vlašské ulici jsme s babi opustili hned v roce prvních svobodných voleb 1990. Už žádněj hlubokej sklep, už žádný kontroly občanky při návštěvě americké ambasády. Svoboda, která šla po dlažebních kostkách Malé strany a došla až k Berlínské zdi, se stala i naší svobodou.
Tomki Nemec/
Narodil sa v roku 1963. Dva roky študoval na Filmovej a televíznej fakulte Akadémie múzických umení v Prahe. Štúdium v roku 1988 musel prerušiť na základe rozhodnutia štátnych orgánov. Po zmene režimu pracoval ako osobný fotograf Václava Havla. Z tohto obdobia pochádza aj známy záber Havla pri Atlantickom oceáne, kde prezidenta v obleku dostihla nečakaná vlna. V roku 1991 a 1994 dostal ocenenia v súťaži World Press Photo. Jeho fotografie sa publikujú v novinách a časopisoch po celom svete. Vydal dve fotografické knihy – Václav Havel v roku 2001 a Fototorst v roku 2009.
Na podzim roku 1989 jsem nemohl mít v občance lepší razítko trvalýho bydliště. Jednoho večera, když dost pršelo a přišel jsem k babi zatopit, jsem z okna nevěřícně koukal na nekonečnej příval promoklejch bytostí, táhnoucí se jako dlouhej had Jánským vrškem. Cíl byl jasnej.
BRD Botschaft Prag – Velvyslanectví Spolkové republiky Německo.
Exodus Dederonú z komunistického ráje Ericha Honeckera začal už v létě, kdy východní Němci brali roha přes svobodnější Maďarsko a hlasovali v takové míře nohama, že Maďar musel pootevřenou železnou oponu zase zatáhnout. Cesta přes socialistické Československo se ukázala jako ta správná. Tisíce uprchlíků včetně dětí na několik týdnů dobylo západoněmeckou ambasádu a po politických jednáních obou znepřátelených Němecek zvítězila svoboda, kterou uprchlíci stvrdili svým odjezdem do Západního Německa. Poslední vlak Svobody odjel těsně před pádem Berlínské zdi. Chtěl jsem odjet s ním. Stál jsem na nástupišti a říkal si: Nastoupíš tady v Libni a vystoupíš v Hamburku. Vlak, co nikde nestaví. Propustka za Železnou oponu.
Neudělal jsem to. O pár dní později jsem jel jiným vlakem z Prahy přes Drážďany do východního Berlína. S pootevřenou pusou jsem čuměl na díry ve Zdi a tisíce nervózních lidí, zase se táhnoucích jak had, zase za svobodou, tentokrát pěšky nebo autem. Záleželo na tom, jestli chtěli ujít těch padesát, sto metrů z ulice na Východě do ulice na Západě, nebo se projet Trabantem po západním Berlíně. Pokus protáhnout se s davem přes kontrolní stanoviště východoněmeckých pohraničníků nevyšel. Absurdní situace. Stovky a tisíce lidí jak mravenci mezi dvěma zdmi, ukazující ještě na chvíli východoněmecké občanky, ještě na chvíli vládcům tohoto území. Československý pas neobstál. (Pohraničník štěknul: vyjezdny doloska!) Halt, pořádek musí bejt. Vrátil jsem se vlakem domů a cestou zpět přemýšlel, co bude. Nic mne nenapadlo.
Léto i podzim roku 1989 byl jako sen. Sladkej, takovej opiovej. Nemožné se stávalo skutečným. V Polsku to rozjeli svobodnýma volbama a bolševik odešel do Věčných lovišť. V Maďarsku jsem poprvé zažil na vlastní kůži statisíce lidí v ulicích, když rehabilitovali rok 1956. Že v Berlíně spadne Zed', „NO TY VOLE !!!” a že 17. listopad odstartuje pád nenáviděného Husákova režimu v Československu, ba i ten krvavej vrah Ceausescu v Rumunsku se dočká vánočního dárku – popravy narychlo zastřelením…
Byt ve Vlašské ulici jsme s babi opustili hned v roce prvních svobodných voleb 1990. Už žádněj hlubokej sklep, už žádný kontroly občanky při návštěvě americké ambasády. Svoboda, která šla po dlažebních kostkách Malé strany a došla až k Berlínské zdi, se stala i naší svobodou.
Tomki Nemec/
Narodil sa v roku 1963. Dva roky študoval na Filmovej a televíznej fakulte Akadémie múzických umení v Prahe. Štúdium v roku 1988 musel prerušiť na základe rozhodnutia štátnych orgánov. Po zmene režimu pracoval ako osobný fotograf Václava Havla. Z tohto obdobia pochádza aj známy záber Havla pri Atlantickom oceáne, kde prezidenta v obleku dostihla nečakaná vlna. V roku 1991 a 1994 dostal ocenenia v súťaži World Press Photo. Jeho fotografie sa publikujú v novinách a časopisoch po celom svete. Vydal dve fotografické knihy – Václav Havel v roku 2001 a Fototorst v roku 2009.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.