Ale často taky ne. Radši se převléknete a skočíte na roh do obchodu pro čerstvý dalamánek, čtvrtku tmavého chleba nebo jen ten nejobyčejnější rohlík. Koneckonců, co chutná na světě líp, než čerstvé a voňavé pečivo ke snídani? Aby bylo jasno, to předvčerejší se ještě dalo sníst, bylo použitelné, ale už chcete lepší. A to horší dáte bez užitku pryč. Pokud bydlíte ve velkém městě a není pro něj jiné rozumné použití, znamená „pryč“ jednoduše směr do koše. Tečka.
A teď to pro některé začíná. Co by za to jiní na světě dali, kdyby mohli mít alespoň tenhle starý a pořád konzumovatelný kus chleba – tak začínají lamentovat a vyčítat si. Znám kamaráda, který jde dál. Při jakýchkoli zbytcích jídla na talíři, které odmítnou dojíst jeho potomci, používá morálně-nátlakovou metodu s odkazem na hladomory v subsaharské Africe, kde ovšem, tuším, nikdy nebyl. Jeho děti též ne. Je přece jasné, že v takové situaci by normální člověk měl mít morální výčitky, že něco plně nespotřeboval, nezužitkoval. Že pocítil u svého stolu obskurní nadspotřebu a plýtvání, kterým navíc jistě způsobil dle zákona zachování hmoty, že někde jinde totéž komusi chybí. Jak snadné je pak přesvědčit kdekoho, že vlastně za ten nedostatek jinde může naše nespotřebované a zbytečně vyrobené jídlo doma.
Omyl. A veliký. Ano, žijeme v západním, tedy bohatém světě. Byť si to mnohdy ani nepřipouštíme. A ano, ne všude mají to štěstí, že by na tom byli stejně. Ale znakem bohatství je přece to, že nejsem nucen plně zkonzumovat do poslední mrtě vše, co kupuji, užívám či vlastním. Dokonce bych to označil za definiční znak bohatství. Naopak, znakem relativní chudoby je nutnost vše spotřebovat totálně. A až spotřebuji já, ještě se pak najde někdo, kdo zužitkuje i poslední zbytky.
Nepovažuji za znak arogance ani okázalosti, ani obscénnosti, že nepřečtu každý článek v novinách, abych je „dokonale spotřeboval“. Že vždy necestuji plně obsazeným autem a naopak často sám. Že nenosím kalhoty až do okamžiku, kdy jsou zcela a viditelně ošoupány a onošeny. A nepovažuji za žádný hřích a morální poklesek vyspělých zemí, že se v nich tak chová většina. Naopak, sláva! Když cokoli kupuji, kupuji si i právo nespotřebovat to. Opravdu, právo! A za možnost nespotřebovat to, co jsem po právu nabyl, je mi hloupé se stydět.
Pokud existují někde na světě ponižující podmínky pro život – a to existují – není to proto, že my jsme bohatí, ale protože jinde jsou chudí a přitom by nemuseli být. Každý den stovky lidí ukazují, že vědí proč. Tím, že hlasují nohama a činí jedno z nejtěžších rozhodnutí života sebrat sebe a své rodiny a odejít pryč. Až konečně my bohatší pochopíme, proč to tak je, přestaneme se týrat nesmyslnými výčitkami.
.autor je viceguvernér České národní banky.
A teď to pro některé začíná. Co by za to jiní na světě dali, kdyby mohli mít alespoň tenhle starý a pořád konzumovatelný kus chleba – tak začínají lamentovat a vyčítat si. Znám kamaráda, který jde dál. Při jakýchkoli zbytcích jídla na talíři, které odmítnou dojíst jeho potomci, používá morálně-nátlakovou metodu s odkazem na hladomory v subsaharské Africe, kde ovšem, tuším, nikdy nebyl. Jeho děti též ne. Je přece jasné, že v takové situaci by normální člověk měl mít morální výčitky, že něco plně nespotřeboval, nezužitkoval. Že pocítil u svého stolu obskurní nadspotřebu a plýtvání, kterým navíc jistě způsobil dle zákona zachování hmoty, že někde jinde totéž komusi chybí. Jak snadné je pak přesvědčit kdekoho, že vlastně za ten nedostatek jinde může naše nespotřebované a zbytečně vyrobené jídlo doma.
Omyl. A veliký. Ano, žijeme v západním, tedy bohatém světě. Byť si to mnohdy ani nepřipouštíme. A ano, ne všude mají to štěstí, že by na tom byli stejně. Ale znakem bohatství je přece to, že nejsem nucen plně zkonzumovat do poslední mrtě vše, co kupuji, užívám či vlastním. Dokonce bych to označil za definiční znak bohatství. Naopak, znakem relativní chudoby je nutnost vše spotřebovat totálně. A až spotřebuji já, ještě se pak najde někdo, kdo zužitkuje i poslední zbytky.
Nepovažuji za znak arogance ani okázalosti, ani obscénnosti, že nepřečtu každý článek v novinách, abych je „dokonale spotřeboval“. Že vždy necestuji plně obsazeným autem a naopak často sám. Že nenosím kalhoty až do okamžiku, kdy jsou zcela a viditelně ošoupány a onošeny. A nepovažuji za žádný hřích a morální poklesek vyspělých zemí, že se v nich tak chová většina. Naopak, sláva! Když cokoli kupuji, kupuji si i právo nespotřebovat to. Opravdu, právo! A za možnost nespotřebovat to, co jsem po právu nabyl, je mi hloupé se stydět.
Pokud existují někde na světě ponižující podmínky pro život – a to existují – není to proto, že my jsme bohatí, ale protože jinde jsou chudí a přitom by nemuseli být. Každý den stovky lidí ukazují, že vědí proč. Tím, že hlasují nohama a činí jedno z nejtěžších rozhodnutí života sebrat sebe a své rodiny a odejít pryč. Až konečně my bohatší pochopíme, proč to tak je, přestaneme se týrat nesmyslnými výčitkami.
.autor je viceguvernér České národní banky.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.