Nespokojená demokracie?

Tentokrát z Ruska, Azerbajdžánu, Venezuely i Číny. Řečníci se shodovali, že je liberální politický systém v Evropě ohrožen růstem nacionalismu a populismu a vůbec je nenapadlo, aby odlišili samu pluralitní antropologickou aktivitu, připomínající tržní mechanismus, od řádu čili obsahu, který vytváří. Demokratický politický proces je forma omezení mezi svobodnými lidmi, není totožný s žádným fixním ideálem. Jestliže však delší dobu vzniká značná nespokojenost s vládami vzniklými ze svobodných voleb a lidé chtějí vládu autoritativní, chtějí snad, aby jim stát nařizoval, jak mají žít a jaké hodnoty mají vyznávat? Nikoli. Mají pocit, že nejsou reprezentováni, že ztratili volbu. V tom případě je ale třeba mluvit o defektu demokracie a ten může být jen jediný – oligarchie, která se dohodla na obsahu politiky. Na konferenci se však nemluvilo, proč si lid nevládne, proč nevytváří reprezentativní obsah, nýbrž o jakési psychologické nechuti a únavě z demokracie, jak tvrdil Schwarzenberg.

.pomsta metafyziky
Ve skutečnosti je demokracie, jako čirá pragmatická metoda na dosažení většinového kompromisu, technicky vzato bezobsažná. Společnost různých skupinových zájmů a společného veřejného zájmu (více silnic nebo nemocnic, škol nebo armády) se o neideologických záležitostech může pod vládou zákona, ústavy a dělby moci celkem snadno dohodnout. Volby a vládu vyhrává sice většina, ale nenastupuje tyranie většiny; demokracie toleruje politickou menšinu, chrání politickou i osobní svobodu a soukromí jedince. Je výsledkem dlouhodobého zápasu o svobodu a řád, jež nezápadní společnosti (včetně té druhé, byzantské Evropy) až donedávna nepoznaly. Existovaly velké civilizace, ale jen starořecké obce a křesťanský Západ byly svobodné. Politická svoboda je také paradoxně výsledkem zásadního oddělení duchovní moci (církve) a politiky lidských zákonů, smluv a dohod. Její soudržnost a tradice však nemá s demokracií nic společného. Je-li dnes tenhle úžasný civilizační objev v krizi, musí mít příčiny, které omezily demokratický proces.
Dnešním liberálům je rostoucí nespokojenost s formou vlády naprosto záhadná a stále opakují, jako španělský expremiér José María Aznar, že máme posilovat demokratické hodnoty. Jaké hodnoty má na mysli? V souladu s buržoazní liberální filosofií považuje náboženství za ryze soukromou záležitost a společnost za nezbytně sekulární. Nabízí tradiční osvícenské hodnoty individuální seberealizace (ekonomismus) a všem i vyšší životní úroveň svobodného trhu a stejně jako politická levice i ochranářský sociální stát. Jenže se ztrátou tradiční útěchy posmrtného života se nároky na slasti života vezdejšího znásobily a stát na ně už dávno nestačí. Někdejší milionáře chránil étos protestantské střídmosti a služby společnosti. S postupující sekularizací se i ten vytratil, jak vidíme na ostré kritice vůči dnešním zbohatlíkům a lidé pochybují, zda bohatství miliardářů prospívá i jim. Individuální svoboda může existovat jenom v řádu společných hodnot, tradice, vzájemnosti, loajality, které přesahují obec chápanou jen liberálně a ekonomicky. Moderní krize je de facto pomstou metafyziky. Stačí položit tradiční otázku, za jakou vlast jsou lidé ochotni obětovat život.
Vytratil se však i předpoklad neutrálního snášenlivého státu. Klasický liberalismus měl individuální svobodu  automaticky za dobro, za blažený život rozumu bez předsudků a tradičních pověr. Moderní liberální stát se s tím nespokojil a z kolektivního humanismu si pokoutně vypůjčil nové rovnostářské hodnoty, které prosazuje jako nejvyšší dobro. Stal se státem s ideologickým obsahem, státem normativním, který se neutrálně jen tváří. Politická korektnost chce prosadit kult lidství, lidských práv a morálně správné individuální autonomie, což je protimluv. Každý, kdo se chce proti politické korektnosti bezbřehé tolerance a antidiskriminace vymezit, je považován za patologickou úchylku. Po poražených pokusech o kolektivistický humanismus (komunismus, nacismus), vzniká i spor s ideologickým liberalismem, jenž nadřazuje univerzálně chápané lidství specifické politice a tím demokracii zásadně oslabil. Má-li být společenství vzájemnosti svobodné, musí mít možnost o své věci veřejné rozhodovat podle svého domácího zájmu.

.oběti liberálního humanismu
Stačí se podívat na problém přistěhovalectví, který se stal hlavním útokem proti liberálnímu státu. Privilegium občanství nesmí být odvozeno z abstraktního humanismu. Přelidněná Anglie se dnes kupříkladu hroutí pod náporem chudých mas a podle unijního práva jim musí zajistit stejné sociální výhody jako svým občanům. To znamená, že by musela všem, čili na úkor většiny, sociální dávky snížit, protože volný pohyb pracujících je jedním ze základních fundamentů Unie. Jinou volbu nemá, neboť Unie výpadek nezaplatí. Není divu, že i pro většinu přistěhovalců, kteří už privilegium občanství získali a stali se loajálními občany, je tato politika nepřijatelná a volí národní stranu. Z hlediska všeobecných lidských práv ani nelze omezit přistěhovalectví kvótami a vybírat si nové občany podle profesí či kvalifikace nebo, nedejbože, podle náboženství a národnosti, jak to dělají Spojené státy, natož zakázat sňatkovou imigraci a následné slučování rodin.
Takových příkladů lze uvést mnoho, obětí liberálního humanismu, je dokonce i svoboda projevu, z principu nekorektního, ačkoli bez ní není demokracie možná. Dnešní spor s demokracií je odpor s předem vnuceným obsahem politiky a ti, kteří na konferenci naříkali nad nepochopitelnými projevy xenofobie, šovinismu a volání po autoritativním státu, zřejmě netuší, že sami oslabili národní stát, jedinou suverénní politickou obec, která si může sama vládnout. Cožpak nevědí, že nikoho nelze přinutit, aby byl lepší, než hodlá být sám? Škoda, že se nezeptali našich moudrých předků. Účinná je jen politika přirozené tradice.